Olga Path Štiplová, někdejší známá pražská reportérka a fotografka, nedávno vydala svoji prvotinu s názvem Zmrzlina s příchutí záměru, ze které se stal takřka přes noc bestseller. Autorka v knize zachycuje několik let svého života formou deníkových zápisků, které si psala od roku 2009 do poloviny roku 2014. Nevyhýbá se popisu leckdy velmi choulostivých a ošemetných situací, spojených jak s problematickými vztahy, tak s věčným hledáním podnájmu, vyděláváním peněz a seberealizací v pohnuté fázi života.
S Olgou jsem si popovídala o vzniku knihy a čtenářských reakcích, o práci v bulvárním i seriózním tisku, jejích dávných začátcích ve squatu v Amsterdamu i o smělých plánech do budoucna.
❖ NEDÁVNO TI VYŠLA KNIHA „ZMRZLINA S PŘÍCHUTÍ ZÁMĚRU“, KTERÁ SI SRDCE SVÝCH ČTENÁŘŮ ZÍSKÁVÁ RYCHLOSTÍ SVĚTA. JAK BYS TY SAMA SVOU KNIHU PŘEDSTAVILA NĚKOMU, KDO O NÍ TŘEBA JEŠTĚ NESLYŠEL?
Jedná se o akt mého vypořádání se s temnou minulostí a je to popsání různých typů vyšinutých postaviček, na které jsem v uplynulých letech narazila, a to jak v osobním životě, tak v branži, ve které jsem se pohybovala a má to formu veselého a místy i smutného deníku.

❖ JAK UŽ JSEM ZMÍNILA, O KNIHU JE OBROVSKÝ ZÁJEM. ČEKALA JSI TO? JAKÉ JSOU TVÉ POCITY Z TOHO, ŽE TVOJE KNIHA JDE VYLOŽENĚ NA DRAČKU?
Čekala jsem, že by to v záplavě toho šíleného samoúčelného balastu, co tady knižně bůhvíproč vychází, nemuselo úplně zapadnout, vzhledem k obrovskému množství práce, které jsem do knihy investovala a taky vzhledem k mým čistým a nezištným úmyslům. Ale až takový úspěch jsem si ani nepředstavovala.

❖ PROČ SIS TEHDY, V ROCE 2009, ZAČALA PSÁT DENÍK A KDY PŘIŠEL NÁPAD VYDAT KNIHU?
V té době mi bylo 23 let a měla jsem pocit, že můj život nikam nevede a že je všechno na hovno a že nevím, co mám dělat, aby to na hovno nebylo a že chci mít ve svém životě aspoň něco kromě četby a jídla, k čemu se mohu vracet. Tak jsem si začala psát deník a ono ejhle – náhle přišel i ten děj a náplň do jeho řádků.
Když se mi pak v dalších etapách bytí děly strašné sračky a potkávala jsem kretény, se kterými jsem musela řešit naprosté zhovadilosti, tak jsem se často utěšovala větou: no, aspoň to bude dobrý do deníku. V té době to byl ale ještě „jenom“ deník, ne „Zmrzlina“. To přišlo až o několik let později, kdy jsem zčistajasna dostala nabídku od nakladatelky Romany Přidalové, jestli nechci napsat knihu. Tak mě napadlo, že nic lepšího a zároveň riskantnějšího, než svůj deník, nabídnout nemohu. Ale já riskuju ráda.

❖ NA TVÉM FACEBOOKU JSEM ZAHLÉDLA KOMENTÁŘ, ŽE DENÍK MUSEL PROJÍT PŘED VYDÁNÍM JISTÝM „OBROUŠENÍM“, ABY KNIHA VŮBEC MOHLA VYJÍT, JAK MOC JSI MUSELA „CENZUROVAT“?
Cenzura je cenzura a obroušení je obroušení. Já jsem spíš musela obrušovat a hlavně získat od té své minulosti určitý odstup, aby to nebylo ukňourané, lítostivé a sebepatetické, k čemuž je velmi lehké sklouznout, obzvlášť v případě něčeho tak osobního, jako jsou „memoáry“. Takže po dopsání knihy jsem se k ní vždycky vracela tak po čtyřech pěti měsících, abych ji zase viděla trochu „nově“ a se stále větším odstupem od prožitých citových a pracovních strastí i od sebe sama. A tento proces jsem vždy nazývala „obrušování“. Aby tam bylo jen to podstatné a zajímavé pro čtenáře.

❖ VE „ZMRZLINĚ“ JSI VELMI OTEVŘENÁ I CO SE TVÝCH MILOSTNÝCH VZTAHŮ TÝČE A PRO TY DVA PÁNY, O KTERÝCH PÍŠEŠ, NEVYZNÍVÁ TEXT ÚPLNĚ LICHOTIVĚ. JAKÉ BYLY JEJICH REAKCE, KDYŽ SI KNIHU PŘEČETLI?
Žádné – mě nikdo z těchto dvou konkrétních osob, kterými byl děj inspirovaný, nenapsal ani písmenko výtky či něco o tom, že bych snad lhala. Vlastně mlčí jako ryby, což se dalo čekat. Možná i proto, že žádná lež či přehánění tam není (naopak je to – viz odpověď výše – VELMI obroušeno, aby to vůbec bylo uvěřitelné a zkonzumovatelné) a tudíž to pro ně asi není radno nějak více rozpatlávat. Nepochybuju ale o tom, že pokud knihu četli, tak před svými známými či lidmi, kteří by je snad mohli identifikovat, vehementně tvdí, že jsem úplná píča a že „všechno bylo úplně ale úplně jinak!“

❖ ZAUJALA MĚ I TVOJE PRÁCE V BULVÁRU. CO TI BULVÁR DAL DO ŽIVOTA? OTEVŘELO TI TO TŘEBA V NĚČEM OČI NEBO TĚ TO NĚJAKÝM ZPŮSOBEM OVLIVNILO?
Určitě ano, málokteré prostředí je tak nízké, podlé, srandovní a zároveň ostré, takže lepší školu, než tu mediální (nemyslím teď jen bulvár), jsem si nemohla přát. Taky mě to naučilo řemeslu jménem psaní, což jsem pak zúročila právě v knize. Já jsem se svým bývalým působením naprosto spokojená, mně to dalo, co jsem potřebovala a co bylo nutné pro další růst. Navíc už je to uzavřená kapitola.
To jen pár omezenců má tendenci se nade mnou automaticky povyšovat, když slyší, že „to je ta, co dělala v bulváru“, aniž by vůbec věděli cokoliv o mé někdejší mediální kariéře, která rozhodně nebyla jen v senzacechtivém žánru a nečetli ani mou knihu. Ale po takových typech lidiček beztak nechci nic jiného, než jen to, aby mi dali pokoj.

❖ NA PŘEBALU KNIHY SE PÍŠE, ŽE SES PO MATURITĚ DOSTALA DO AMSTERDAMU DO SQUATU. JAK SE ČERSTVÁ MATURANTKA ZE ŠUMPERKA DOSTANE DO METROPOLE NIZOZEMÍ A PŘÍMO DO SQUATU? JAKÝ BYL ŽIVOT TAM?
Hned druhý měsíc po maturitě jsem odjela nočním autobusem do Amsterdamu a začala jsem tam teda žít ten dospělý život a pracovat – jak jinak, než jako služka. To mi bylo devatenáct let. Bydlela jsem ve smradlavé garáži v jednom stavení na předměstí a celé dny jsem žehlila nekonečné tuny oblečení a uklízela třípatrový dům.
V té garáži, kde jsem měla starý prochcaný gauč, byl zápach benzínu a hrozná zima a taky velký obraz jednoho holandského malíře, který dostali majitelé domu ke svatbě. Malíř tohoto krvavě rudého díla spáchal nedlouho poté sebevraždu.
Byla tam taky skoro úplná tma, protože v té místnůstce bylo jenom jedno malinké zamřížované okénko, prostě garáž. Vydržela jsem to asi 3 měsíce a pak jsem se jednoho krásného podzimního dopoledne zdejchla, odložila jsem žehličku, rejžák a mop, odevzdala jsem klíče a odjela s naditou krosnou na zádech do centra Amsterdamu.
Už se to nedalo vydržet, ženská od rodiny mě neustále sekýrovala jako podřadnou pomocnou sílu z Východu a do toho ta temná garáž, denně hory prádla k žehlení a smrad benzínu…
V centru jsem si poblíž Muzea Anny Frankové sedla na lavičku, dojedla jsem zbytek chleba, co jsem s sebou měla a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Domů jsem se vracet nechtěla, protože jsem měla pocit, že zklamu své rodiče, když jsem nevydržela být uklízečkou a dívkou na žehlení v zahraniční zemi. Tak jsem šla po krátké úvaze do squatu, o kterém už jsem předtím slyšela a stala jsem se na nějaký čas součástí tamější komunity. Bylo to poučné, hrozné a zábavné v jednom. Lepší maturitu jsem si pro další život opravdu nemohla přát.
❖ JAK BYS SAMA SEBE POPSALA? JAKÁ BYLA OLGA V ROCE 2009, KDYŽ SI ZAČALA PSÁT DENÍK A JAKÁ JE OLGA DNES?
Byla jsem stejná, ale zároveň úplně jiná. Nevěděla jsem a neznala jsem mnoho věcí, které se mi odkryly až po odžitých zkušenostech. Neměla jsem objeveny a prozkoumány mnohé hranice a terény, které znám až teď. Neznala jsem moc ani sama sebe, ani jisté zákonitosti a pravidla, které už jsem se díky svému uplynulému, často nedobrovolně turbulentnímu životu v Praze naučila. Dalo by se ale obecně říct, že mezi holkou, které je 23 a 31 let, je pokaždé velký rozdíl. Ještě, že jsem dostala ten spásný nápad začít si psát právě v této době deníkové záznamy.

❖ ČEMU SE MOMENTÁLNĚ VĚNUJEŠ?
Věnuju se přípravě dalších svých počinů a rozhodně nezahálím – jsem self made woman, takže záhalku snad ode mě nikdo ani nečeká. Jinak následující měsíce hodlám věnovat hlavně cestování a pobytu v přírodě – jak se říká: je čas boje a čas pokoje.
❖ TAKŽE CHYSTÁŠ PRO SVÉ PŘÍZNIVCE OPĚT NĚJAKÉ PŘEKVAPENÍ? VÍM, ŽE KRÁSNĚ FOTÍŠ, MŮŽEME SE TEDY PRO ZMĚNU TĚŠIT NA KNIHU S TVÝMI FOTKAMI?
Díky, Šárko – to určitě chystám – a nejen pro své příznivce, ale i pro řadu svých nepříznivců, ať mají co potírat a po čem se vézt. Kniha Zmrzlina s příchutí záměru taky nemůže těm chudákům pro vylévání zlosti a frustrace z mé osoby vydržet věčně. A ano – jedna z mých několika chystaných věcí se opět týká fotek.

❖ A NA ZÁVĚR: MOHLA BYS NAŠIM ČTENÁŘŮM DOPORUČIT PÁR KULTURNÍCH TIPŮ, KTERÉ TĚ V POSLEDNÍ DOBĚ NEJVÍCE ZAUJALY?
Myslím, že skvělý by mohl být festival Fingers Up, který bude probíhat od 8. do 10. července v mém domovském městě – Mohelnici. Loni to bylo bezva. A samozřejmě nemohu nedoporučit film Alenka v říši divů 2 od Jamese Bobina, který měl teď premiéru, protože tohle spojení režisérovy imaginace a jednoho z nejpůsobivějších příběhů o čase a nezvratnosti Osudu je jedna velká fantastická jízda. Ostatně, jako sám život.
Autor úvodní fotografie: Roman Binder