Scenárista, historik a spisovatel Pavel Kosatík napsal pro Českou televizi scénář úspěšného seriálu České století. Na základě těchto devíti dílů o moderní české historii vznikla pod jeho vedením komiksová série Češi. Původně je ovšem právník, historii ani psaní nevystudoval. Jak se dostal od práv k psaní, od sci-fi k historii, co ho ke spolupráci na komiksu vedlo a jak jednotlivé díly vznikaly?


❖ Vy jste vystudoval právo, ale reálně jste se mu nevěnoval. Lákalo vás vůbec někdy, nebo jste prostě musel jít něco studovat, tak jste šel na práva?

V podstatě to tak bylo. Já jsem v osmnácti moc nevěděl, co v životě se sebou. Představoval jsem si už tehdy, že by to mohlo souviset s nějakým psaním, to se ale tehdy samozřejmě nikde neučilo. Takže jsem si řekl, že zkusím to právo jako takový čtyřletý životní odklad a že mě při tom snad něco napadne. Což se kupodivu stalo.

❖ Proto jste se chopil první šance odejít do nakladatelství Československý spisovatel?

Ano. Kamarád Ivo Železný, pozdější nakladatel, měl manželku, která šla na mateřskou a v redakci se tak uvolnilo místo. Já jsem tam okamžitě šel. Dostal jsem na starost tzv. mladé a začínající autory. To se dnes nedá pochopit. Tehdejším „mladým a začínajícím“ bylo čtyřicet, padesát, protože všechny mocenské posty ve vydavatelstvích měli obšancované dědkové z osmačtyřicátého, kteří neuměli psát, ale tvrdili, že mají zásluhy.

❖ Vy jste nejprve psal hlavně sci-fi, což je svým způsobem opak historie, které se teď hodně věnujete. Jak jste se ke sci-fi dostal?

Byl to logický způsob, jak utéct z reality a přitom dělat něco, v čem člověk viděl smysl. Já jsem měl všechny kamarády mezi scifistama. Už tehdy existovalo a dodnes existuje, i když v jiné podobě, takzvané hnutí fandomu. V každém městečku byl nějaký sci-fi klub, kde se pár více či méně šílenců scházelo, promítali si filmy, vydávali časopisy a psali. Všichni jsme jezdili na nějaké cony (zkratka od convention – sjezd, sraz, pozn. red.), a tak nám utíkala osmdesátá léta. Nebyl to žádný politický odboj, ale byl v tom svobodný prostor. Vzpomínám na to hrozně rád a pořád tam mám hodně kamarádů, i když už dnešní sci-fi se píše úplně jinak, pro mě nesrozumitelně.

❖ A ten přechod k historii se odehrál jak?

To souviselo se sametovou revolucí. Já jsem i před rokem 1989 četl všechno možné. Tatínek měl velkou knihovnu, kde měl poschovávané různé zakázané knihy. Ani ne samizdaty, jako spíš knihy z šedesátých let: Hrabala, Kunderu a podobné. Všechno jsem to četl a měl jsem pocit, že nějaké povědomí o české minulosti a současnosti mám. Ale když nastala revoluce a najednou začaly vycházet třicatery noviny a ve všech se řešila témata, jako co měl dělat Edvard Beneš v Mnichově, nebo jak vznikla Československá republika, tak jsem si uvědomil, že vlastně doopravdy nevím nic. Že jsou to jen takové střípky. Tak jsem si řekl, že tomu poznání vyjdu naproti, začnu sám mluvit s lidmi a pátrat v archivech a potom o tom budu psát.

❖ Dnešní mládež toho o moderní české historii ví mnohdy málo. Nevnímal jste jako riziko vyzkoušet platformu komiksu, která je přeci jen spíše právě pro mladé?

Nejsem si úplně jistý, jestli je komiks jen pro mladé. Asi to tak v principu je, ale nemělo by to tak být, lidé nemusí s věkem nutně i stárnout na duchu. Takže představa, když jsme tu edici vymýšleli, nebyla, že se vrhneme jen na patnáctileté. Já jsem si představoval, že i někteří historici to neštítivě do ruky vezmou, což se děje. Neříkám, že došlo k nějakému velkému sbratření, ale obě ty party se nevylučují. Nechci, aby se vylučovaly.

❖ Myslíte, že jsou mladí schopní všechny zpracované momenty pochopit, pokud k tomu nemají dostatečné vzdělání a neznají tak kontext?

To nezávisí jenom na tom, co se učí ve škole, jestli mají nějaké dobré učitele. Podle mě to záleží taky na přirozené inteligenci a tu můžou mít mladí lepší než ti staří. To, že někdo něco zažil a považuje se tak za pamětníka, nemusí být, při veškeré úctě k pamětnictví, jenom výhoda. Ten člověk se v tom svém pamětnictví může taky šeredně plést, nemusí si pamatovat vůbec nic. Anebo, pokud se namočil, má všechny důvody si nepamatovat, takových lidí u nás žijí tisíce.

Ať o historii napíšete cokoliv, vždy po vás vystartuje stejný typ lidí, kteří mají pocit, že to zažili jinak. Pak často vzniká neřešitelná situace, protože takovému člověku nejde dokázat, že se plete. Vy to máte z dokumentu, on to má od babičky nebo z vlastní hlavy, což oboje pro něj váží víc než archivy. Čím současnějšími dějinami se zabýváte, tím bývají pamětnické reakce prudší, protože svět zájmů je ještě živý a všem nositelům protikladných názorů se nejde zavděčit, ani kdyby člověk chtěl. Psaním o Karlu IV. rozzlobíte málokoho, ale 20. století je pro každého, kdo o něm píše, minové pole.

❖ Jaká byla vaše motivace vykoušet platformu komiksu?

Vytěžit z toho materiálu to, co nedokáže pojmout televize. Nebyl záměr nakopírovat ten původní seriál ještě jednou na papír. Výtvarníci, kteří na jednotlivých komiksech pracovali, se na České století v televizi nekoukali. Nechtěli jsme lichotit divákovi, který by na papíře rozpoznával, co už z televize znal. Šlo spíše o představu, že krom televizních diváků, tedy krom pasivnějších lidí zvyklých na pasivní formy obsluhy, existují ještě lidé schopní jít s příběhem dál. Lidé, kterým nevadí spekulativní a tvůrčí myšlení, které je vlastní žánru komiksu.

Je to zvláštní. Pro určitou konzervativnější část čtenářů zůstává komiks pořád nějak podezřelý. Přitom by už padesát let mělo být jasné, že to není žádný šmejd. Pořád se ale rodí lidi, kteří k tomuhle kritickému a autoritativnímu názoru dospívají. Takže mě pro změnu zas baví je provokovat a dokazovat, že to tak není. Když hledáte způsob, jak říct něco relativně zajímavého nebo nového, musíte se vydat vždycky po hraně něčeho, po špici břitvy. Když si vyberete spolehlivý žánr, ve kterém víte, že o nic nejde a že vás za to pár koryfejů (náčelník, přední osobnost, hanlivě pohlavár, pozn. redakce) pochválí, tak nic nezměníte. A knížky se píšou a vydávají proto, aby se změnil svět, ne kvůli pochvalám.

❖ Jste spokojený s tím, že komiksy popisují stejné události jako díly seriálu? Nechtěl jste dané události popsat oproti seriálu jinak?

To jsem nechával spíš na těch kreslířích. Někteří změny nepotřebovali, jiní do toho naopak zasahovali poměrně razantně. Třeba Karel Osoher díl o roce 1948 změnil hodně. Tam jsem se bál, jestli to lidi, kteří mají nějaký názor na rok 1948 a na to, co se dělo, vůbec přijmou. Jde tam o celou jednu rovinu dodanou navíc: o příběh dětí, dvou klukovských part, které se řežou mezi sebou. Ve skutečnosti je to metafora k těm politikům, Gottwaldům a Benešům tam nahoře. Všichni, ti nahoře i ti dole, se společně zkazí, a je to tam řečeno metaforou, která nechává v platnosti původní příběh.

❖ Jak jste kreslíře vybírali?

Sám jsem je nevybíral. Donedávna existoval festival s názvem Komiksfest, při kterém působilo pár lidí, kteří se na té velké a pestré scéně dobře orientují. Například Janka Fantová a Vojta Čepelák. Oni kreslíře vybírali a zaručovali, že výtvarníci, které vyberou, budou ti praví. Nešlo o to jen vybrat ty nejlepší, ale aby k sobě ta celková devítka pasovala dohromady. Jeden díl je třeba o rozpadu federace v roce 1992. Vzpomínám, jak Janka říkala, že by to mělo odrážet výtvarnou atmosféru devadesátých let, kterou symbolizovaly komiksy a kresby Štěpána Mareše. Přišla s Danem Černým, který měl velmi podobný rukopis.

❖ Na čem vám u jednotlivých kreslířů záleželo?

Na tom, abychom se shodli v základním názoru na lidi. V tom, že si z nich neděláme srandu. Jindy a jinde se to hodí, u dějin tolik ne. Tam nikdo jen sám za sebe netvoříme, ale všichni něčemu, nějakému hlubšímu smyslu sloužíme. Dějiny jsou plné utrpení. Nemůže o nich psát ten, kdo to utrpení nevnímá, ignoruje. Musíte všechny ty cenné věci, které jsou v tom obsažené, brát na vědomí. Hodnotově vám to musí všechno sedět. Z některých věcí není možné dělat si srandu.

❖ Byl pro vás nějaký konkrétní komiks zpracováním nejzajímavější?

Mě bavilo vždycky, když jsem viděl, že ten kreslíř to začíná brát jako svou vlastní hru. Tedy že nevytváří to, co myslí, že chci já, ale že tvoří vlastní obsah. Vlastně se z nich ze všech stali režiséři. Přesně v to jsem doufal, i když jsem zpočátku nevěděl, jestli je to možné. Stejně jako Robert Sedláček předtím vzal scénáře, nějak si je přetočil do vlastní hlavy, pochopil je úplně jinak než já a pak to ještě úplně jinak pochopili herci. Výsledek se tím ode mě lehce vzdálil, ale dostal nový smysl, všichni dohromady jsme se k němu dopracovali kolektivní snahou. Nikdo nikomu nesplnil žádné cizí zadání. Výtvarníci to podle mě měli taky tak.

❖ Takže když třeba Karel Jerie ztvárnil postavy jako dinosaury, vnímal jste to jako pozitivní přístup?

Určitě. Zpočátku jsem se trochu bál, jestli ten fór vydrží na 80 stran. Ta metafora je tam jasná. Dinosauři jsou bytosti odsouzené k vyhynutí, stejně jako komunisti. Oni tedy bohužel nevyhynuli, ale když si to člověk podprahově spojí, tak není náhoda, že mají zuby a pařáty a trny na čele. Ale pak to Karel začal posílat po pěti stránkách, a když se dostal k dvacáté, bylo jasné, že je všechno v klidu. Dostal tam obrovské množství významů. Byl jsem teď na besedě, kde mi pán vykládal, co v tom všechno vidí, proč někde kouř z cigarety je zatočený a ne rovný, že to vždycky něco konkrétního znamená a vyjadřuje, a já jsem si uvědomil, že má pravdu. Když ti umělci měli čas, tak se na tom vyřádili.

❖ Jak volnou ruku měli kreslíři, kontroloval jste je hodně?

Jak kdo chtěl. Jeden nebo dva to přinesli celé hotové. Vojta Mašek zmizel, čtyři měsíce jsme o něm nevěděli, až jsme se o něj se ženou báli, jestli se mu něco nestalo. A dodal to najednou. A pak zas byli lidé, kteří to posílali ani ne po stránkách, ale po stripech. To mi přišel mail třeba desetkrát za den. Každý to měl jinak.

❖ Chtěl byste něco podobného zpracovat znovu? Další komiks?

Mě komiksy bavily vždycky, jako kluk jsem na tom vyrostl. Jsem narozený v šedesátých letech a v šedesátém osmém začalo takové krátké období dvou let, kdy tu pro děti vycházelo úplně všechno. Stavidla se otevřela a i v Ohníčkách vycházely americké komiksy. Pak to za Husáka zase zakázali a v Ohníčku začal vycházet na pokračování kreslený Timur a jeho parta. Ale jak už jsme tím načichli, nenechali jsme si to vzít, a tak jsme všichni, i ti scifisti, začali plodit komiksy vlastní. Na koleně. Tak to šlo až do roku 1989.

❖ Byl to tedy pro vás i tak trochu splněný sen z dětství?

Tak přeukrutný sen to nebyl, ale musím říct, že mě to hodně bavilo.

 

Autor fotografií: Jan Líbal