- Reklama -

Sedím v krásném bytě s výhledem do Pařížské ulice a naproti mně sedí nepřehlédnutelná žena v barevném oblečení, s krásnými zrzavými vlasy a rudou rtěnkou. Nezbytným doplňkem jsou brýle ve vlasech. Tak by se dala vystihnout zpěvačka české kapely Mydy Rabycad Žofie Dařbujánová. Povídání s ní jde samo. Za celou dobu vám nezmizí úsměv z tváře a nabije vás pozitivní energií. Pokud jste Mydy Rabycad ještě neviděli, máte jedinečnou příležitost, vyráží totiž na turné po České republice.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Poslední rozhovor, který jste našemu magazínu poskytli jako celá kapela, proběhl už na podzim v roce 2015. Co zásadního se během těch tří let u vás změnilo?
Změnilo se toho dost, ačkoliv jsem ten typ, co si to moc neuvědomuje. Nedávno jsme se o tom bavili s klukama v kapele, že máme pocit, jako by se za ta léta nic nezměnilo. Že jsme vlastně pořád ty stejný děti, které neustále někde jezdí a bezhlavě se do všeho vrhají. Pak jsme si ale uvědomili, že to není pravda. Tři roky jsou půlka naší existence, takže to bylo v době, kdy jsme začínali jezdit na větší koncerty. Navíc už kolem sebe máme ustálený tým lidí a všechno se teď točí kolem kapely.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Byla pro vás hudba vždycky jasná volba?
V podstatě jo. Už v pěti letech jsem řekla, že chci zpívat. Ani vlastně nevím, proč mě to napadlo. Prostě jsem se tak rozhodla a nikdy mě ani nenapadlo nic jiného. Pravda, ještě jsem chvíli váhala – jezdila jsem hodně na koni a chtěla jsem závodit. Pak jsem si ale říkala, že tímto povoláním bych se asi úplně neuživila.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Původně jste začínali s electroswingem, který u nás v té době ještě nebyl příliš známý. Pak jste ale českou hudební scénu okouzlili vlastním stylem glamtronic. Kdo přišel s nápadem a jak byste ho definovala?
Mám pocit, že to byl Mikuláš, náš saxofonista. Dlouho jsme přemýšleli, jak to pojmenujeme. Začali jsme electroswingem, který vlastně chvíli nato už electroswingem nebyl, ale posluchači nás do toho pořád měli zařazený… Bylo ho najednou všude moc a lidi to začalo nudit, díky čemuž na nás přestávali chodit, a to nás samozřejmě mrzelo…
Glamtronic z toho vyšel jako nejlepší varianta i tím, že hodně řešíme naše show i po vizuální stránce a obecně se hudbu snažíme vizuálně zhmotnit. Takže glam je tím spojovacím prvkem. A hudebně je to převážně elektronika, ačkoliv se jedná o fúzi několika dalších stylů.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Kde berete inspiraci pro kostýmy, které jsou k vidění na vašich show? Navrhujete si je sama? A jak vůbec vznikl nápad koncerty oživit originálními šaty?
Inspiraci sbírám všude, hlavně na cestách. Dřív jsme hodně nakupovali v sekáčích, kde jsme vybírali nejvíc bizarní kousky. Pak už jsem měla takový oko, že jsme přišli do obchodu a jakmile se něco zablýsklo, už jsem tam běžela. Časem jsme však zjistili, že už to nestačí a taky to stále svádělo ke zmiňovanému electroswingu. Pak mě v časopise zaujaly návrhy Natálky Dufkový, módní návrhářky tady z UMPRUMky. Půjčila jsem si od ní první kostým, když jsme jeli hrát na Glastonbury, to bylo tuším 2016. Od té doby s ní spolupracuju. Ne vždycky, ale často.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Jste druhá česká kapela, která na Glastonbury vystupovala. To je pro mnohé interprety nejvyšší meta, jaké mohli dosáhnout. Jak jste se na festival připravovali?
Co si pamatuju, tak jsme se v zásadě nepřipravovali, protože to je v červnu, a to se nám rozjela hodně akční sezona. Vlastně jedna z prvních. Samozřejmě jsme nazkoušeli nějaký festivalový set, který jsme pilovali, a předvedli potom i tam. Včetně těch kostýmů. To bylo opravdu poprvé, kdy jsem si půjčila takovej ten opravdu super kostým, o kterém jsem vždy snila.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Liší se Glastonbury hodně od jiných festivalů? Máte za sebou řadu českých akcí, vystupovali jste i na Szigetu, mohla byste porovnat například organizační stránku, nebo celkovou atmosféru?
Těžko říct. Glastonbury festival má opravdu jinou atmosféru. Přijeli jsme tam a byli jsme samozřejmě úplně vyjevený, protože tam i security měli dobrou náladu a ptali se nás, odkud jsme přijeli, jestli jsme tam poprvé, ať se nám podaří koncert. Když jsme zase odjížděli, tak se zase ptali, jestli se nám vše povedlo. Fakt si nás pamatovali. A i to byl zážitek. A pak jsme zjistili, že je víc podobných festivalů v zahraniční, které ve vás zanechají zážitek na celý život.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Jací jsou čeští fanoušci oproti zahraničním?
To se nedá srovnat. Já vždycky říkám, že nejtěžší je hudbu objevit. Když už se pak lidi dostanou do víru, tak mi přijdou, že už jsou všichni stejně šílený. Žádné měřítko mezi náma není, jsme všichni stejní. Akorát lidi, když jde třeba o festival, kam je těžký sehnat lístky, tak to berou ještě víc opravdu jako festival, svátek, kdy se na to chystají celý rok. Shánějí si kostýmy stejně jako my. Pak byli i normálně lidi v davech, kteří vypadali, jako by patřili na stage, fakt si to užívali. Navlíknou se do flitrů, celí se natřpytí, načešou, nachystají se na to a pak tam prostě takhle žijou. To je něco, co bychom strašně rádi naučili lidi i tady v Čechách.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Vaše fanouškovská základna se v Čechách pěkně rozrůstá…
V Čechách není zvykem objevovat novou muziku. My na tom pracujeme už hodně dlouho a pořád nejsme tak v povědomí, jak bychom si přáli. Je to opravdu tím, že u nás lidi dají spíš na to, co se hraje v rádiu, a u nás se hraje většinou to samý dokolečka.

❖ Míříte ještě někam výš? Například na americkou Coachellu?
No tak samozřejmě. Na tu už útočíme pár let. Myslím si ale, že je ještě moc brzo na to, abychom tam hráli. Až tam pojedeme, tak bychom rádi, aby to bylo co nejlepší. Je to na dobrý cestě, ale cítím, že ještě nenastala ta správná chvíle.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Nemůžu se nezeptat… Na Colours of Ostrava jste natáčeli celou vaši show. Co pro nás chystáte s tímto materiálem?
Tajemství to není. Bude to vycházet jako živák z celého koncertu a vyjde to těsně před koncertem v Lucerně 30. října.

❖ Chystáte ještě něco dalšího?
Tak hlavně tu šňůru. Ale vlastně už se vrháme na nové album. Musím říct, že už ve chvíli, kdy jsme dotočili poslední desku, kluci už měli rozpracované nápady na tu další. Když všechno půjde tak, jak má, doufáme, že ji pokřtíme v listopadu příštího roku ve Foru Karlín.

❖ Kdybyste měla popsat dokonalé vystoupení Mydy Rabycad, jak by vypadalo?
Nechci říct, že pokaždé je vystoupení dokonalé, to bych lhala. Často se stanou problémy, hrajeme venku, je zima, je mokrý podium. Cokoliv.

Mydy Rabycad: „Čím jsme spolu déle, tím víc se máme rádi…“

A už jen taková maličkost dokáže koncert dost znepříjemnit. Ale vždycky jde hlavně o lidi. Často – i když jsou problémy – to lidi dokážou pozvednout do jiných výšin. A to se nám naštěstí daří, musím poklepat, téměř každý koncert.

❖ Co je pro vás tedy oním ukazatelem?
To už poznáte na lidech. Vždycky první písnička, to se tak oťukávají, někteří na koncertě ještě nebyli, poslouchají. Pak jim řeknu, že fakt musí tancovat, a když to vidí i u jiných lidí, tak si pak podle mě řeknou, že tady se opravdu můžou odvázat. Většinou tak kolem třetí, pátý písničky už šílej a strašně moc tancujou a hulákaj a to je to měřítko.

❖ Vydali jste nový klip k písni Ain´t No Light. Jak probíhalo jeho natáčení?
Byl to docela zážitek. Předcházeli tomu obrovský přípravy a chystali jsme to asi půl roku. Točili jsme v Holešovicích v továrně a potom v lese kousek za Prahou. Pojali jsme to jako cestu za světlem, hledání, kdy se na konci klipu shledáme všichni dohromady a že to tak má být.
Celá crew na tom pracovala nepřetržitě tři dny v kuse, ani nespali. Tomáš Pejša, který měl na starosti světla, je i naším osvětlovačem a navrhuje stage design našich show, to měl celé pod palcem. Při poslední klapce si sedl za pult a usnul. Probudil se, až když bylo všechno pryč. Bylo to zkrátka opravdu náročné.

❖ Vraťme se k módě. Kromě barevných kostýmů občas nasadíte i paruku. Nepřijde vám, že barva vašich vlasů je dostatečně výrazná, není škoda je po parukou schovávat?
Mě to prostě hodně baví. Já jsem takový megaloman, že potřebuju, aby všechno bylo vidět. A takhle jsem si jednou půjčila paruku a zjistila jsem, že je to něco, co musím mít už napořád. Je to úplně jiný pocit a baví mě být takovou tou panenkou na pódiu.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Takže proto i ty konfety a efekty?
Přesně tak. Vždycky jsem si představovala, že chci být jako nejslavnější zpěvačky. A ty mění paruky, mění kostýmy. A já si říkala, jak bych jednou taky chtěla mít takovou show, kde si budu moct všechno tohle dovolit. Když si vezmu paruku do města, tak na mě všichni koukají, jestli jsem se nezbláznila. Přitom se to dříve běžně nosilo, beru to jako módní doplněk. Na pódiu to lidi obdivují a baví je to.

❖ Také používáte velmi originální a výrazné líčení, líčíte se sama, nebo vám pomáhá make-up artist?
Jak kdy. Ale většinou se na koncertech líčím sama, protože už není místo pro dalšího člena. Pak když je větší koncert nebo festival, kde na to není čas, a chci se na to připravit a psychicky zklidnit, často jsem spolupracovala třeba s Koki (Kateřina Koki Mlejnková, pozn. redakce) nebo nyní s Make-up Institute Prague jako při posledním klipu.

Žofie Dařbujánová (Autor fotografie: Jan Líbal)

❖ Co nosíte nejraději ve volném čase? V čem se cítíte opravdu svá?
Můj šatník vlastně neobsahuje nic, v čem se necítím svá. Mám víc tváří. Jednou jsem za panenku, jednou za punkerku. Ráda to střídám, když mám tu možnost.

❖ A oblíbený kousek?
To je těžký. Hodně to střídám, je to spíš po obdobích. Teď mám třeba ráda dlouhý barevný saka. Mám spíš návyky, například že nevyjdu ven bez červený rtěnky.

❖ Četla jste v posední době zajímavou knížku, nebo viděla dobrý film nebo seriál?
Docela sleduju zpěvačku Lady Gaga, ona teď natočila film A Star Is Born. Už to mám v merku docela dlouho a slyším na to jen dobrý ohlasy, ale pořád jsem na tom ještě nebyla. Slíbili jsme si s přítelem, že na to půjdeme společně, ale je zrovna na turné. Takže s napětím očekávám, až se vrátí, abych na to mohla jít.

❖ Říká se, že za to možná dostane dokonce Oscara…
Přála bych jí to. Je jednou ze zpěvaček, která mi ukázala cestu a inspirovala mě v tom, že je opravdu možný tohle všechno dělat. Být pokaždé někým jiným, ale zároveň neztratit sama sebe.