V předchozím díle jste s námi ujeli 5 194 km napříč ruskou tajgou a podívali se do zákulisí toho, co obnáší Transsibiřská magistrála. Po bezmála 87 hodinách, kdy pro nás vagón číslo šestnáct znamenal domov, jsme jej ve městě Irkutsk nechali svému osudu. Zatímco vlak se opět poklidně rozkolébal a vstříc noci se vypravil do své konečné zastávky Vladivostok, nás mnohem více lákalo tajuplné a unikátní jezero Bajkal.
Po náročné několikadenní cestě vlakem jsme dorazili do města Irkutsk. Zde jsme se na dva dny ubytovali v hotelu Dobry Kot, kde se na pár chvil stala sprcha středobodem našeho vesmíru. Její absence na Transsibu byla totiž jediným mínusem celé výpravy. Hned záhy nás však přepadl pocit nadšení a očekávání, co si pro nás tato ruská oblast připravila.
Sibiřský Irkutsk, rozkládající se na řece Angaře, má mnoho tváří. V jeden moment můžete obdivovat impozantnost místní architektury, za okamžik se však ocitnete v naprostém chaosu s názvem ruská doprava. Oázu klidu naopak představují dvě promenády na březích Angary, jež je neodmyslitelnou součástí města a pyšní se titulem jediné řeky vytékající z jezera Bajkal. My si na procházku vybrali bulvár Gagarina.
V jeho těsné blízkosti se nachází malebný Chrám Zjevení postavený ve stylu sibiřského baroka. Od něj vedly naše následující kroky do přilehlého parku, kde se ukrývá Spasský chrám, ale také pomník s věčným ohněm jako upomínka padlých ve druhé světové válce. Když se vydáte ještě dál, nemůžete minout památník Alexandra III., za jehož vlády byla vybudována právě Transsibiřská magistrála. Na chvíli jsme zavzpomínali na život na kolejích a poté zamířili po bulváru až do 130. kvartálu.
Městská část 130. kvartál připomíná skanzen, který před vstupem ostražitě hlídá symbol Irkutsku – babr se sobolem v tlamě. Půvabné dřevěné domečky ve svých útrobách skrývají především restaurace a kavárny, my zavítali do podniku s příhodným názvem Šašlikoff. Přišel totiž čas ochutnat zase něco z místní kuchyně. Tentokrát padla volba na šašliky neboli masové špízy a nemohli jsme si vybrat lépe. Za 279 rublů (cca 101 Kč) jsme totiž výtečně uspokojili naše chuťové pohárky. A když už jsme u jídla, nikomu by neměla uniknout ani irkutská tržnice, kde můžete pořídit úplně všechno – nejenom místní lahodné speciality, jako je například sušená klikev, ale také nepřeberné množství suvenýrů.
Jednou z největších dominant Irkutsku je Kazanský chrám, cesta k němu se však rychle promění v nevšední dobrodružství. Jelikož je kostel situovaný mimo centrum, i přes veškerou nedůvěru jsme se rozhodli využít místní tramvaj číslo čtyři. A proč jsme lokální dopravě příliš nedůvěřovali? V kolejnicích byly díry, označení zastávek neexistovalo, tramvaj jako by vypadla z minulého století a její dveře se úplně dovřely jen málokdy. Pokud uhodnete, kde tramvaj zhruba zastaví, máte vyhráno. Jednorázový lístek za 15 rublů (cca 5 Kč) zakoupíte ve vozu a zanedlouho se ocitnete před chrámem, jež vám vyrazí dech. Červené stěny, modré malované kopule a nádherná zahrada. Všude panuje jedinečná atmosféra a vnitřní prostory vám seberou dech.
Návštěva této metropole je vskutku jedinečným zážitkem. Proniknete zde do hloubi ruské duše a naplno pochopíte, že v zemi, jako je tato, je možné opravdu všechno. Takže až zase příště potkáte na silnici auto, jehož celá pravá strana je zdemolovaná, nebo na chodníku uvidíte obrovskou díru zakrytou pouze jedním chabým prknem, rozhodně vás to z míry nevyvede. Ba naopak, po chvíli s překvapením zjistíte, že jste na podobné bizarnosti už zvyklí.
Nastal čas opustit Irkutsk a vydat se o 70 kilometrů dále k magickému jezeru Bajkal. Nejvhodnější možnost, jak cestu zvládnout, je takzvaná maršrutka, která vyjíždí od místního tržiště. Jedná se o dodávku pro dvanáct lidí, kde za volantem sedí řidič, jenž nemá problém jet rychlostí 120 km/h, v případě potřeby s ledovým klidem sjede do příkopu a bez cigarety v ústech ho rozhodně nezastihnete. Čím více jsme se vzdalovali civilizaci, tím rapidněji klesala kvalita vozovky. Za zpáteční lístek na této adrenalinové jízdě zaplatíte 2 000 rublů (cca 723 Kč) a na poskakování vozu po silnici budete ještě dlouho vzpomínat. Po šesti hodinách cesty pustinou a rychlém přejezdu trajektem jsme se konečně ocitli na ostrově Olchon, jenž pro nás znamenal cílovou destinaci.
Na nejstarším a nejhlubším jezeře světa se nachází 27 ostrovů, z nichž nejrozlehlejším je zmiňovaný Olchon. Městečko Chužir je poté největší z devíti osad rozprostírajících se na jeho území. A právě tam jsme u místní rodiny strávili čtyři dny. Ačkoli se městečko na první pohled zdá velmi chudým, nabízí nespočet možností ubytování, obchůdků a taky restaurací, kde můžete ochutnat lokální speciality, jako je omul – ryba žijící pouze v jezeře Bajkal. V nabídce však nechybí ani vareniky či pozy – burjatské národní jídlo.
Chužir se rozprostírá v bezprostřední blízkosti pobřeží a pláže, které ho lemují a lehce by se daly zaměnit s Karibikem. Ačkoliv je voda křišťálově průzračná, o tom, že jste opravdu na Sibiři, a ne v tropech, vás okamžitě přesvědčí její teplota. Ta se na přelomu srpna a září pohybuje okolo 10 °C. Pro místní to ale neznamená překážku, řada otužilců si v Bajkale ráda zaplave.
Nejposvátnějším místem celého ostrova je mys Burchan. U skály Šamanky, v níž podle některých do dnes sídlí duchové, se mísí šamanismus s buddhismem. Do svatyně je však vstup zakázán. Naproti ní se do nebe důstojně tyčí třináct sloupů ozdobených buddhistickými pentlemi. Ty označují obo, tedy místo, jež je určeno k uctívání duchů. My se tam vydali se západem slunce, který mystickou atmosféru ještě umocnil. Výhled ve zlatavých odstínech soumraku byl dechberoucí.
Jestli se může ostrov Olchon něčím honosit, tak je to velká rozmanitost flóry. Kromě zmiňovaných pláží se zde můžete vydat do pusté stepi, hned o pár metrů dál se ale klidně ztratíte v hustém lese. Nás výšlap vyprahlou stepí za městem přivedl na vrcholek, z něhož se odkryl výhled na divokou krajinu. Všude panovalo ticho a klid. Harmonická atmosféra byla až elektrizující. Tohle je Sibiř…
Další výjimečností, kterou se vody Bajkalu pyšní, jsou něrpy, tedy tuleni bajkalští. Vyrazili jsme výletní lodí z přístavu v Chužiru. Po dvaceti minutách motory utichly a na kameni nedaleko od nás se jich v paprscích slunce několik spokojeně vyhřívalo. Po chvíli jsme vyrazili na menší ostrůvek s názvem Ogoy, na jehož území je postavená buddhistická stúpa. Nejlepší je se jen tak posadit do trávy a plnými doušky si vychutnávat jedinečnou atmosféru dokonalé přírodní symbiózy.
Odtud jsme zamířili na pevninský břeh jezera v oblasti Surkhayty. Naše kroky vedly do borovicového lesa, v němž se ukrývá posvátný pramen vody samotného šamana Olchonu – Хамнай-Боо. Levý pramen je určen pro ženy, pravý pro muže. Tato voda je známá svými léčivými vlastnostmi, pokud se však budete chovat nevhodně, šaman vám může způsobit naopak problémy. Na pobřeží jsme si ještě naposledy vychutnali uzeného omula, mlsně pokukovali po šašlicích přichystaných na grilu a obdivovali majestátné hory v pozadí.
Nastal čas říct Bajkalu sbohem, vrátit se maršrutkou do Irkutsku a ráno nadobro opustit Ruskou federaci. Na zpáteční cestu jsme si vybrali pohodlný let s ruskou národní společností Aeroflot s jedním přestupem v Moskvě. Tato země je opředena mnoha mýty a já jen těžko hledám slova, jak své pocity z pobytu zde vyjádřit. Asi nejlépe to za mě shrne citát ruského básníka Fjodora Ťutčeva: ,,Rusko nelze pochopit ani rozumem změřit. Má svou vlastní tvář. Na tu zem se dá jen věřit.“
