Bratranci David a Benji, Američané židovského původu, odletí na tematický poznávací zájezd do Polska. Chtějí tak uctít památku své nedávno zesnulé babičky, která prošla koncentračním táborem Majdanek. Z nápadně nesourodé, zamlklé skupiny cestovatelů okamžitě vyčnívá impulzivní Benji, chvíli veselý, chvíli depresivní. David se dosud těžko vyrovnává s kapitolou z rodinné minulosti, která se však odehrála úplně jinde a jindy, než bychom čekali. Vcelku střízlivou citovou zátěž Opravdové bolesti rychle střídá humor – místy pěkně černý.

Vyčerpávající faktografii od filmu nečekejte. Stejně jako Američané, kteří se poprvé v životě dozvídají něco o Polsku, prochází dějem i divák jen se základními informacemi, které zprostředkovává postava britského průvodce. Jesse Eisenberg, autor scénáře, režisér filmu a zároveň i představitel Davida, poukazuje na to, že autentický obrázek o minulosti si koneckonců utváří každý sám. Rozhodující je přitom vlastní životní zkušenost jedince, kterou však ve filmu nelze hodnověrně obsáhnout. Zatímco se tedy protagonisté mlčky pokoušejí dovtípit, čím si jejich babička za války asi procházela, můžeme si i my jen představovat, s čím vším se potýkají oni. Jedinou indicií je to, co zobrazit lze – jejich chování. Eisenbergův záměr, ukazovat v ději výhradně hmatatelnou přítomnost, tak nezřídka vykazuje nesmírnou sílu. Opravdovost Opravdové bolesti tkví právě v tom, že film nepřináší výraznou interpretaci skutečnosti, nýbrž že ji diváku předkládá jako materiál, který je třeba dále myšlenkově zpracovat.

V podobném duchu se nesou i doprovodné záběry na architekturu Varšavy a Lublinu, kde historické stavby bojují o místo s budovami moderními. V pozapomenutých zákoutích nacházíme stopy příběhů lidí, kteří už nežijí. Stejnou míru pozornosti však dostávají i místa, kde se odehrávají životy lidí přítomných. Film tak nesklouzává k přílišné sentimentalitě. Proměnlivost okolního světa je zde zkrátka přirozenou, citově nezabarvenou realitou. Nejlépe to dokládá scéna, v níž bratranci přicházejí na místo, kde jejich babička v mládí žila. Místo jejího rodného domu najdou nevzhlednou moderní barabiznu. Když je odsud vystrnaďuje soused odnaproti, v klidu mu vysvětlí své záměry, a třebaže se nesetkají s větším pochopením, neodcházejí ukřivdění. Podstatné je, že mezi zástupci toho, co bylo, a toho, co je, proběhla otevřená diskuse.

Zatímco děj je převážně introspektivní (postavy s Poláky téměř neinteragují), kamera jako by hledala maximum podnětů, které vykreslí zachycené prostředí ne jako pouhou kulisu, ale jako živý organismus, který paralelně s hlavní dějovou linkou rozvíjí vlastní, mimoslovní vyprávění. Kupříkladu pasáž s návštěvou tábora Majdanek se odehrává téměř bez komentáře. Oko kamery se stává jako by jedním z návštěvníků, který se zatajeným dechem zkoumá zdejší zdi.

Ve filmu má zvláštní významotvornou kvalitu ticho. Divák má možnost uvědomit si, jak ticho kontrastuje s vnitřními pochody postav, které se klidu v dané chvíli patrně vzdalují. Hudba, která ve srovnání s takovým tichem působí mnohem mírněji a meditativněji, zní naopak ve chvílích jakési vnitřní vyrovnanosti postav. Soundtrack tvoří výhradně Chopinova klavírní hudba v podání izraelsko-kanadského pianisty Tzvi Ereze.

FILM: OPRAVDOVÁ BOLEST

Žánr: drama, komedie
Délka: 90 min
Přístupnost: do 12 let nevhodný
Scénář a režie: Jesse Eisenberg
Kamera: Michal Dymek
Producenti: Jesse Eisenberg, Ali Herting, Dave McCary, Ewa Puszczynska, Jennifer Semler, Emma Stone
Výkonní producenti: Michael Bloom, Ryan Heller, Kevin Kelly, Jennifer Westin
Hrají: Kieran Culkin, Jesse Eisenberg, Olha Bosova, Jakub Gasowski, Will Sharpe, Kurt Egyiawan, Jennifer Grey, Ellora Torchia, Piotr Czarniecki
@ Falcon

PŘEHLED RECENZE
Příběh
8
Herecké výkony
8
Vizuální zpracování
8
Hudba
7
film-opravdova-bolestEisenbergova Opravdová bolest působí jako závěrečný akt příběhu, jehož nejpodstatnější události se odehrály ještě před úvodními titulky filmu. Pro někoho bude více komedií, pro jiného zas více existenciální polemikou. Složitá témata jsou totiž často přesunuta mezi řádky mnohdy všedních dialogů, a tak je jen na nás, na kterou z vrstev skutečnosti se zaměříme. Opravdovost lze totiž hledat nejen v bolesti, ale také v docela obyčejných věcech. Třeba v rozhovoru dvou zhulených Amíků na střeše hotelu.