První dubnový večer se v Paláci Akropolis děly věci. Hráli tam Houpací koně a křtilo se nové album kapely Korben Dallas. A kdyby to jen bylo možné, stojím pod tím pódiem doteď.
Jelikož a protože Juraj Benetin. Protože platonická láska. Protože vidět a slyšet Korben Dallas znamená, že rázem všetko zlé je za sklom.
Korbeni vydali nové album Středověk a po Česku i Slovensku prý vozí v autě cca šest tisíc kopií. To abyste byli klidní, že se na všechny dostane. A taky merche mají prý dostatek. Čili se v rámci tour Juraj, Lukáš Fila, Ozo Guttler a Luboslav Petruška zastavili po dlouhých měsících čekání i v Praze. Album jim v Akropoli křtila Aneta Langerová a tak bylo nasnadě, že si spolu střihnou i píseň Sen.
Velkolepě a přitom skromně zazněly i Pochybnosti, Otec, Beh, duet Spolu Juraj odzpíval tentokrát sám. Z aktuálního alba pak Múry, Nič sa nepýtaj, Prepáč, Ako para nebo 95 a na neskutečná Igorova bicí sóla byly moje nohy nejen krátké, ale hlavně pomalé. Tělo se vlnilo spolu s baskytaristou Lukášem, jehož pohyby jsou tradičně návykové a se zavřenýma očima jsem si vychutnávala ten nejkrásnější a nejdokonalejší (nejen) hlas široko daleko.
Na konci se mi tím rozněžněním zalesklo v očích pár slz a úsměv od ucha k uchu mi vydržel až do nedělního večera. No a tak to s nima mám vždycky. Sakra.
