Jednou za čtyři roky Prahu zaplní nejrůznější performeři z celého světa a může se stát, že budete svědky nečekané situace. Před čtyřmi lety diváky na Karlově náměstí zaskočila simulace leteckého neštěstí, letošní balíky slámy před Výstavištěm už tolik pozornosti nebudily. Nicméně i tak bylo jasné, že Pražské Quadriennale je zpět.
Během jedenácti dnů nabídl čtrnáctý ročník Pražského Quadriennale expozice ze 79 zemí a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Program, na němž se podílelo přes 800 umělců z celého světa, byl i tentokrát k vidění po celém městě, nejvíce se však soustředil do prostor kolem Výstaviště, kde bylo letošní jádro Pražského Quadriennale a také trojice soutěžních expozic: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava a Výstava divadelního prostoru. Každé z nich byla věnována jedna část Výstaviště.
Nečekejte však, že PQ scénografie a divadelního prostoru vám naservíruje scénografii v tradiční divadelní podobě. Tento ročník se nesl ve znamení imaginace, transformace a reflexe. A to nejen umělecké, ale i divácké. PQ vytváří místo, kde se setkávají především profesionálové z oboru, aby si prohlédli současnou scénografickou tvorbu napříč celým světem a mohli tak určit, jakým směrem se ubírají lokální i globální scénografické trendy. Vyloučeni však nejsou ani laičtí diváci, protože i pro ně koneckonců scénografie k divadelním inscenacím vznikají.
Abstrakce, minimalismus i klasika
Ve středové části Průmyslového paláce bylo možné zhlédnout Výstavu divadelního prostoru, jež byla řešená pomocí návěsů k nákladním autům. V každém z nich pak byly obrazovky promítající využití divadelního prostoru. Současně se ve středové části nacházela i výstava nejlepších scénografických publikací. Zajímavější pak byla obě křídla paláce spolu s jedním z Křižíkových pavilonů, kde se nacházely Výstava zemí a regionů a Studentská výstava, jež zahrnovala také práce z celého světa.
Některé ze zemí pojaly svůj vymezený prostor značně abstraktně a nebylo úplně snadné jej rozklíčovat. Mongolsko pak šlo navíc cestou minimalismu, takže u jejich prostoru jste na zemi našli jen pár větviček a listů. Podobně nesnadno pochopitelné (minimálně pro laika) se ukázaly být například instalace Kazachstánu, Islandu a několika dalších. Mnozí z vystavujících však rozdávali brožury, v nichž byl jejich záměr detailněji vysvětlen.
Naštěstí se našly i tradičnější vyobrazení pomocí modelů nebo fotografií. Scénografie klasičtějšího rázu pro tradiční divadlo představily hlavně arabské země jako Kuwait a Maroko, ale také Japonsko nebo Mexiko. Nejčitelnější a nejpropracovanější modely nabídly studentské expozice Kanady + Québecu, kterou tvořilo Útočiště nápadů inspirované dírami ve zdi, a Korey s The Rooms.
Zajímavým pohledem na divadelní inscenace přispěl také Izrael, který se inspiroval Mrtvým mořem a vytvořil hřbitov inscenací. Ukazuje tak, že divadelní inscenace, navzdory času a práci na nich strávených, mají velmi krátkou životnost. A jak s tím souvisí to Mrtvé moře? Tvůrci chtějí upozornit na jeho vytěžování kvůli soli. Je třeba jej proto ochránit, stejně jako umění, před maximálním vytěžením.
Pane, pojďte si hrát
Někteří z vystavujících využili příležitosti a spojili svůj prostor i s akcí – například Německo vytvořilo jakýsi „vekslácký“ stánek, Italové odehráli sérii neopakovatelných performancí, Dánsko nabízelo krev z panice, kterého bylo možné navíc i obdivovat rotujícího ve skleněné rakvi.
Na interakci vsadilo i Česko. Přímo na Výstavišti bylo možné narazit na pobočku cestovní kanceláře hlásající heslo „Praha není Česko!“. Druhou částí české expozice pak byl CAMPQ na ostrově Štvanice, který po tři noci ožil imerzivními představeními, přes den však působil celkem prázdně.
Zvláštní také bylo, že i přes den se udržovala „hra na mimozemšťany“, které jste pak v táboře ale nepotkali. Zato jste si mohli nerušeně prohlédnout všechny kontejnery ukrývající jednotlivé scénografie.
Technický pokrok se nevyhnul ani divadlu, a tak na několika místech bylo možné zažít divadelní scénografii pomocí rozšířené nebo dokonce i virtuální reality. Tu nabízelo například Irsko.
A co dál? Koho nevyčerpala prohlídla hlavních výstav, měl nepřeberné množství dalších možností. Jednou z nich byla například výstava Fragmenty v Lapidáriu, kdy každá ze zúčastněných zemí vybrala jeden artefakt (model, nákres, kostýmní prvek, …), který považuje za přelomový z oblasti scénické výpravy.
Součástí PQ byl i Site specific festival, který se odehrával na několika místech v Praze, či projekt Formace. Obojí nabízelo performance, na něž nebylo třeba stát fronty, ani kupovat vstupenky. Odehrávaly se přímo na ulici, jako například Deform ukazující pohyblivé sochy nebo Pesces Caminando!, při níž se šest antropomorfních ryb snaží chovat jako lidé.
Obojí pak doplňoval ještě formát PQ+, inscenace studiových divadel. Bylo tak možné navštívit představení některých pražských scén jako Nová scéna Národního divadla (Proslov k národu), Venuše ve Švehlovce (Bordel L’Amour), La Fabrika (Poledne) a několik dalších.
Poslední část PQ představují odborné diskuze reflektující současné trendy scénografie a rozebírající otázky technik, mezioborové spolupráce a uměleckých procesů. Pražské Quadriennale tak v jedenácti dnech nabídlo nepřeberné množství jevů a vjemů, v nichž nebylo vždy jednoduché se zorientovat. S takovým množstvím informací se ale nejspíš počítá, že se návštěvník trochu ztratí. Hlavní je, aby se zase našel.
