Pokud přemýšlíte, jakou knihu zvolit k sychravým podzimním večerům, případně už vybíráte dárky pro své blízké, nechte se inspirovat našimi tipy. Tentokrát jsme přečetli tři novinky z Nakladatelství Jota: Pekelná princezna, Mořská panna a Dcery čarodějného vrchu. I když nás neuchvátily všechny tři stejně, každá z nich má něco do sebe a stojí za pozornost.
Harold Schechter – Pekelná princezna
Pokud patříte mezi příznivce psychologa Andreje Drbohlava a už jste absolvovali jeho veřejné přednášky o sériových i masových vrazích, bude vám jméno Belle Gunnessové nejspíše povědomé. Americký spisovatel Harold Schechter se také zabývá sériovými vrahy, a právě příběh Belle Gunnessové v roce 2018 sepsal do knihy, která u nás letos vyšla pod názvem Pekelná princezna.
Belle Gunnessová žila na přelomu 19. a 20. století a po odhalení svých zločinů se do povědomí dostala jako Černá vdova. Odhaduje se, že zavraždila okolo 40 lidí. Svou sérii vražd zahájila usmrcením svých dvou manželů, jejichž smrt veřejně ještě obhájila. Následně si dala inzerát do novin, v němž lákala naivní nápadníky na svou „prvotřídní farmu“. Přestože se zdá, že do jejích sítí spadla pěkná řádka mužů, problém se objevil až se smrtí Andrewa Helgeliena, kterého hledal vlastní sourozenec (v knize je Asle Helgelien mužského rodu, našla jsem ale i prameny, které toto jméno přisuzovaly ženě).
Nedlouho poté farma Belle Gunnessové lehla popelem a v sutinách byla nalezena čtyři těla – jedno ženské a tři dětská. A pak spousta dalších na zahradě za domem… Ze zapálení farmy byl obviněn Ray Lamphere, který se prý i přiznal, že chtěl Gunnessovou okrást o peníze, jež mu dlužila, a farmu při tom zapálil omylem. Druhou variantou je, že Gunnessová sama nafingovala svou smrt a zmizela. Tuto teorii podporuje i smrt jisté Esther Carlsonové, jež byla obviněna ze zabití svého manžela. Ukázalo se, že je nápadně podobná Gunnessové. Ovšem zdali to byla opravdu ona, se do dnešního dne nepodařilo odhalit a záhadu tak rozluštit.
Oproti očekávání se Schechterova kniha nezabývá po celou dobu Belle Gunnessovou a jejími vražednými sklony. Popisu jejího života se věnuje necelá třetina knihy a bohužel se nejedná o „strhující popis jednoho z nejsenzačnějších řádění masového vraha v análech amerického zločinu“, jak slibuje anotace. Spíše jde o shromáždění dostupných svědectví a spisů do jednoho svazku. Velká část knihy je pak věnována vyšetřování a soudnímu procesu s Rayem Lampherem. Autor sice přináší fakta ozdrojovaná řádným poznámkovým aparátem a skládá na jednu hromadu veškeré možné teorie, s nimiž doboví novináři přišli, na druhou stranu tak činí věcným akademickým tónem, který má do „napínavého a poutavě napsaného“ čtení daleko.
Mary Sharrattová – Dcery čarodějného vrchu
S Mary Sharrattovou se čeští čtenáři mohli seznámit prostřednictvím jejího románu Extáze věnovaného životu Almy Mahlerové, ženy Gustava Mahlera. V Nakladatelství Jota jsou kromě něj k dostání i její další dvě knihy: Iluminace, román o Hildegardě z Bingenu, a Dcery čarodějného vrchu. V této knize, inspirované honem na čarodějnice a procesy, které se uskutečnily v Anglii v 17. století, se tentokrát setkáváme hned s několika hrdinkami. První z nich je bába Demdike, Bess Southerns, která je tak chudá, že jí panstvo dokonce vydalo licenci na žebrotu. Jednoho dne však zjistí, že je obdařená a pomocí modliteb dokáže uzdravit nejen hospodářská zvířata, ale i lidi. Samozřejmě v protestantské Anglii jsou „papeženské kejkle“ zakázány, natož modlitbami ještě navíc uzdravovat. Netrvá proto dlouho a o Demdike i její potomstvo se začne zajímat vrchnost. Druhou hrdinkou románu je Alizon Device, jež je také obdařena, ovšem má z toho pramalou radost. Velmi dobře si uvědomuje, na jak tenkém ledu se pohybují. A opravdu, jednoho dne se vše zvrtne tak strašlivě, že jejich následující kroky vedou do žaláře.
Mary Sharrattová se v Dcerách čarodějného vrchu nedopouští onoho zmatečného přeskakování mezi ich- a er-formou, jako tomu bylo v Extázi, a celý příběh ponechává v režii svých postav, které jej čtenáři vypráví. Díky tomu se tento román oproti Extázi čte mnohem lépe. Ačkoli je už samo téma čarodějnických procesů přitažlivé, Sharrattová jej dokázala ještě více zatraktivnit. Ať už popisuje vnější prostředí chudého obydlí a krutého žaláře nebo vnitřní pocity jednotlivých postav, činí tak s lehkostí, díky čemuž kniha čtenáře naprosto pohltí. Na otázku, zda je možné do jisté míry čarodějnické procesy obhájit, si však musí odpovědět sám.
Christina Henryová – Mořská panna
Byla jednou jedna mořská panna, která byla fascinována světem lidí. Zkoumala veškeré lidské výtvory, které pohltilo moře, tajně sledovala námořníky a jednou dokonce plavala za lodí, aby zjistila, kde kotví, tak dlouho, až ztratila cestu zpět. Místo aby ji to rozesmutnilo, užívala si nově nabytou svobodu a možnost plavat kamkoli. Ovšem jen do chvíle, kdy se zachytila do rybářské sítě. Rybář Jack ji sice propustil, ovšem jeho samota se jí zaryla do srdce víc než háček z harpuny. A jelikož se mořské panny při dotyku se zemí mohou změnit v lidské ženy, přikradla se v noci do Jackova obydlí a zůstala s ním. Velmi jej milovala a prožili spolu krásný život. Jenže mořská panna nestárla a milovaného muže jí jednoho dne sebralo moře. A už jej nevrátilo. Mořská panna pak dlouho, předlouho žila sama, jen se svým žalem a srdce jí z toho pukalo.
Mohlo by se zdát, že to je celý příběh, ovšem toto vyprávění, ne nepodobné pohádce o malé mořské víle, je jen začátkem. Mořská panna totiž ani přes svůj žal neztratila nic ze své zvědavosti a touhy poznat svět. Vypraví se proto do New Yorku, kde si chce vydělat peníze vystupováním v muzeu P. T. Barnuma.
Příběh o mořské panně Christiny Henryové vychází ze skutečné události – Phineas Taylor Barnum v 19. století vskutku vlastnil muzeum, v němž vystavoval mnohé kuriozity. A mezi nimi i mořskou pannu z Fidži. Nelichotivá přezdívka Princ humbuků však napovídá, že nešlo o skutečnou mořskou pannu. Co kdyby ji ovšem doopravdy měl?
Christina Henryová vytvořila neskutečně poutavý příběh, v němž hlavní roli hraje nesmlouvavá mořská panna, která žije ve světě lidí, ačkoli mu moc nerozumí. Její šedé oči, které připomínají rozbouřené moře, však dokážou nahlédnout až do nitra dalších postav a znejistět je. Jde o výborně vykreslenou postavu, která je nejen stěžejní, ale také je to právě ona, kdo určuje tempo příběhu. Mořská panna se tedy opravdu povedla.
Všechny knihy zakoupíte na www.jota.cz.
