Olympic vydali 30. října nové album s provokativním názvem Kaťata. Název desky sám o sobě zase až tak fungl nový není. Pražský Výběr nás kdysi s kaťaty už jednou konfrontoval v písni Zubatá, a to když na nás Vilém Čok křičel známý to refrén.
A protože všechno se vším souvisí, tak text k Zubaté napsal František Ringo Čech, bývalý člen Olympicu. V naší populární hudbě je toho vůbec mnoho, co souvisí přímo či nepřímo se známou kapelou Petra Jandy. A tahle skupina, i když veličina, je svým způsobem nedoceněná.
Petr Janda během první vlny koronaviru nezahálel a namísto toho, aby si stěžoval, že nejsou kšefty, uspořádal s ostaními členy kapely konkurz na nového klávesáka a napsal novou desku. Ve svých sedmdesáti osmi letech ukázal, že jeho drogou je tvořit, a pak to lidem předvést. Ukazuje nám také, že je dobrým manažerem, protože udržet v chodu Olympic po tolik let také není samo sebou. Vycítit, kdy má dojít ke změně, tušit, kam se kapela ubírá (a to nejen hudebně), se mu daří už pár desítek let. Olympic je skvělá kapela, ale i firma.
Nová deska je pravdivá, a tak jako u předcházejících desek Trilobit nebo trilogie Souhvězdí Olympic zpívá o věcech, které jsou jemu i jeho fanouškům blízké. Z toho plyne, že deska je autentická a snadno uvěřitelná.
Hned u titulní písničky Kaťata nás trkne do uší klávesové řádění nového člena skupiny Pavla Březiny. Je to podobné skotačení jako u dávné zapadlé písně Smečka psů. Ale aby nám neutekl osud hlavního hrdiny písničky Kaťata: Kdo z kluků by jím na chvilku nechtěl být? Divokostí mi připomněla Jako tele na vrata a možná chce být i stejně provokativní. Text je ale složité si zapamatovat a někdy i vnímat. Doporučuji sluchátka a trochu zpozornět. Ačkoliv Janda skladbu výborně zpívá a frázuje, hit z ní pravděpodobně nebude.
Druhá písnička Pálím tvář nás uvítá typickým olympickým soundem, kde kapela ukáže, jak umí hrát něžně a pak přejít na rychlý refrén a zpívat silné sbory. Všichni členové jsou dobrými zpěváky a je škoda, že sbory jsou trochu potlačené na úkor hudby.
Třetí písnička Hádky už má sbory parádní a čím častěji ji slyšíte, tím víc se vám líbí. Píseň je o tom, co cítí každý chlap, když je to doma hádavé…
Pak přichází píseň Ach… Podle mě největší aspirant na hit. Začíná pěkným kytarovým riffem a slova jsou jasná, přímočará a je za nimi Jandův hudební kolega Michal Malátný z Chinaski. Refrén: „Někdy se bereš strašně vážně, někdy mám o tebe vážně strach, hlavně ráno když se probudíš, řekneš to svoje ach, to srdcervoucí ach…“ pokračuje typickým Jandovým sólem na kytaru.
Musím zdůraznit, že na desce jsou výborná kytarová sóla, která nejsou rušivá, třeba v písničce Řekla jsi. I ta může být dalším dobrým adeptem rádiový hit. Na konci devadesátých let a v první dekádě tohoto století měl Janda tendenci psát sóla, která asi byla hráčsky složitá, ale uším příliš neladila a bohužel i dnes mě někdy donutí přeskočit na další písničku. Promiňte, mistře! Erika je chytlavá. To …Eriku, Eriku… se vám bude vkrádat do mysli lehce. Je to jedna z více písní Olympicu, kde Janda zase prohrává rvačku. Opravdu se tolikrát pral, jako o tom zpívá. Ale je to moc hezký Korandův epický text, který končí vzpomínkou na starý Most, a to tady u nás asi ještě v žádné písničce nebylo. Pádím je jediný textařský příspěvek Aleše Brychty. Začátek je jako z Laboratoře a to je fajn. Píseň neurazí ani nenadchne. Refrén je ve znamení olympických výletů á la Sopka nebo Karavana či Dám si tě klonovat. Šrám, co se nazahojí je rutinní ploužák Olympicu a s klidným svědomím ho může pustit do éteru každé rádio. Fenclův text je dobrý, ale říkám si, co by s tímhle dokázal Pavel Vrba. A zase krásné, nerušivé, ne příliš dlouhé pěkné kytarové sólo. Vedle Ach… hit číslo dvě. Hejá je písnička, o které jsem si vždycky zapomněl něco napsat, ačkoli jsem poslouchal toto album několikrát. To může něco znamenat. Co, to už nechám na vašem uvážení.
Bouře je nápaditý kousek. Ten pocit, když vjíždíte autem v létě do bouřky, zná každý z nás. Pěkný epický text jako v případě Eriky. Posloucháme s napětím, jak se to vyvine, abychom se dozvěděli, že místo lásky dělá Petrovi vrásky déšť, a pak že je vlastně rád, že se to stalo, protože by s „ní“ musel spát a zadními vrátky utíká před odvetou… Pěkná práce!
A kdyby mi někdo řekl, ať najdu text, který Petr napsal na tomto albu, volba bude jasná: poslední písnička – Nemám páru – posloucháme s napětím, ale protože Olympic známe, tak víme, kdo ten loser nakonec bude, i když se příběh vyvíjí slibně. A v tom je Olympic fajn. Na nic si nehraje a klidně zazpívá o osudu, který mnoho z nás zná. Nakonec jsem nabyl dojmu, že deska je melancholická, nikoliv příliš oddechová. Většina písní končí smutně, až rezignovaně, ale zároveň realisticky. Z Jandy a z textů sálá touha na nic si nehrát a nestavět se do falešných póz. Dávám příklady posledních řádku slov některých písniček: „Tak jsem si řek‘ kašlu na to a skočil jsem ze skály…“; „…ať v plamenech z portrétů zmizí žal“; „..uplakanou najdu tě s kufry stát za pár dní u našich vrat…pak přijde zas další zkrat…“; „Jak mám ti říct, že už mě nebaví to tvý věčný smutný naříkání..“; „..kde žila Erika, tam je dnes kráter a voda…“; „na polštáři jsem měl psaní, už nejsem tvoje paní…“ Chválím Supraphon, že 30. 10. ráno už byla deska na Spotify. Vinyl má příjemně provokativní přebal, který si každý zapamatuje. Druhá strana přebalu – vkusné klasické foto rockové skupiny. Středová etiketa na desce je krásně vyvedená – černá s portréty členů kapely. Všichni mluvíme o Petrovi Jandovi nebo o novém klávesáku Pavlu Březinovi, ale co Milan Broum, který skromně postává opodál už od prosince roku 1975 a Jandovi více než zdárně sekunduje? Je to borec a má velké zásluhy. Letos v prosinci bude v Olympicu 45 let! A všimli jste si, jak stylově bubnuje Martin Vajgl? Umí se přizpůsobit době, kdy jednotlivá písnička Olympicu vznikla. Dnešní Olympic jsou vlastně dva matadoři a dva bývalí fanoušci, co se naučili tak dobře hrát, že je Olympic přijal za své.
Petr Janda někde řekl, že má pocit, že se bude jednat o přelomové album Olympicu. V tom se, myslím, nemýlí. Bezesporu se jedná o nejhezčí obal řadové desky Olympicu od roku 1990 a písničky? Snad se mi podaří naučit se jednu nebo dvě zpaměti, ať zase zažiju to, co jsem zažíval u všech alb až po Dávno, a pak v dospělosti už jsem to nikdy pořádně nestihl. Ta letošní deska za to stojí. Tak jak to album poslouchám pořád dokola, říkám si, že to je deska pro kluky, stárnoucí kluky a je dobře, že na nás někdo myslí.
Přeju kapele, aby měla možnost co nejdřív pár kousků z nové desky zahrát naživo z pódia.
HUDEBNÍ ALBUM: KAŤATA
Umělec: Olympic
Album: Kaťata
Datum vydání: 2020
Žánr: Rock
Cena: 209 Kč–449 Kč
www.bestia.cz
