V Divadle pod Palmovkou zazněly Faust‘s Greatest Hits

Polský režisér Jan Klata se v letošní sezóně vrátil do Divadla pod Palmovkou, kde loni režíroval Shakespearovu komedii Něco za něco, tentokrát s Goetheovým Faustem. Zatímco Národní divadlo (respektive Saša Rašilov) za Fausta již sklidilo ovoce, Palmovka si na případná ocenění bude ještě muset počkat. Ovšem už nyní je jasné, že Faust v Divadle pod Palmovkou je podobně opulentním kusem.

Něco za něco v režii Jana Klaty. Tohle že je Shakespeare?

S Faustem to ale snad ani jinak není možné. Goetheovo „opus magnum“, kterým tato dvoudílná báseň bezesporu je, je delší než Shakespearův Hamlet, delší než Nový zákon a dokonce delší než Korán.
Takže i přes zjevnou Klatovu snahu o zjednodušení trvá Faust i v tomto případě přes tři hodiny.
Ač se srovnání s inscenací v Národním divadle vysloveně nabízí, není možné oba Fausty stavět vedle sebe. Snad jen v tom, že jak Jan Frič, tak Jan Klata se s ním vypořádali celkem svérázně. Ovšem takto těžko uchopitelné dílo k tomu vyloženě vybízí. Tím ale veškerá podoba obou inscenací končí.

Nejpatrnější rozdíl je v samotném pojetí scény, kterou výtvarník Mirek Kaczmarek pojal velmi jednoduše. Tam, kde bylo potřeba pestřejších kulis, si poradil pomocí maket snímaných kamerou a promítaných na plátno v zadní části jeviště. U zrození homunkula to bylo méně působivé, naopak na výbornou, a navíc vtipně si s maketou poradil Ondřej Veselý, když jako arcibiskup lovil v záhybech sutany modely kostelů, které na maketu hbitě umisťoval a zároveň přitom spílal císaři za to, že se spolčil s ďáblem.

Kaczmarek je podepsaný také pod kostýmy. Faust vypadá nejobyčejněji ze všech, v černých kalhotách a bundičce nijak nevyniká. Mefisto na svých vysokých kopytech jevištěm kupodivu neklopýtá (pokud tedy není právě třeba), ale sebejistě kráčí, za což patří představitelce role obdiv. Ale mimo bot ani Mefisto nepůsobí nijak výjimečně. V bíle mikině a s tváří schovanou pod kapucí působí spíš jako výrostek, který hledá svůj momentální swag. I pohyby rukou a recitace textu do mikrofonu připomínají spíše rappera než ďábla. Nejnápadněji je tak oděn sbor, do světlých vlajících tunik s výraznými barevnými ozdobami.

Opulentní Faust pojatý jako dekadentní road trip baví ve Stavovském divadle

Nyní by se slušelo říci pár slov o Janu Teplém a Tereze Dočkalové, představitelích Fausta a Mefista. Ovšem zdá se, že v této adaptaci není pro jednotlivce místo. Lépe vyniká ansámbl. Je to dáno i tím, že Fausta Jana Klaty netvoří plynule odvíjející se příběh, ale za sebou seřazené obrazy, které jsou rámovány hudebním doprovodem. Nejedná se o scénickou hudbu složenou přímo pro tuto inscenaci, ale o výběr písní.

O faustovský playlist se postaral sám Jan Klata, přičemž hlavním hudebním motivem se stala píseň AC/DC Thunderstruck. Kromě ní zazní ještě Led Zeppelin (Stairway To Heaven) či U2 (I Still Haven’t Found What I’m Looking For), ale také taneční hudba a reggae. Rozptyl hudebních žánrů je zkrátka značný a celé to připomíná kompilace Bravo Hits, které byly u nás tolik populární v přelomových letech 20. a 21. století. (A možná tomu nebudete věřit, ale v Německu se vydávají dodnes – loni vyšla již 104. edice. Ale zpět k tématu.)

Díky tomuto vymezení jednotlivými songy připomínal Faust spíše hitparádu s videoklipy nebo koncert. Což ale vůbec není myšleno negativně, protože zde se právě ukázala i síla souboru. Choreografie paviání tlupy či dělníků kopajících hrob považuji za nejlepší momenty představení. Škoda jen, že hudba byla mnohdy rázně useknuta, naráz vypnuta třeba i v půlce slova, což bylo celkem rušivé, a navíc působilo jako zvukařova chyba.

Protivnější už byl snad jen hlas Markétky (Kamila Trnková), která mluvila příšerně pištivou fistulí. K tomu jí chyběly končetiny na jedné polovině těla a pohybovala se jen na vozíčku. Větší protiklad k Faustově pudové touze snad ani nemohl být. Ovšem tato podoba Markétky částečně odkazuje na reálnou postavu polské náboženské scény a částečně na mariánský kult. Ani jednomu nemá český divák možnost do hloubky porozumět.

Klata se nejspíš opravdu snažil navodit atmosféru hudebního koncertu, protože na úvod diváci nafasovali svítící čertovské rohy, které lze hojně spatřit právě u fanoušků na koncertech AC/DC. Také Jan Teplý v roli Fausta si ve scéně, kdy se Faust dá na magii a chce vyvolat démona, brouká nápěvek z Thunderstruck a vybízí diváky, aby se k němu přidali hromovým zaburácením názvu písně. Zpočátku byly jeho náznaky jen nenápadné, nabíraly však na intenzitě. Diváci ale jeho posunky nepochopili, nebo možná chápat nechtěli. Z rohů se tak bohužel stala zbytečnost, která neměla žádný efekt.

Vzato kolem dokola, je tento Faust další netradiční inscenací, která nám ukazuje, jak lze divadlo pojmout. Hlubší uspokojení, až na několik málo scén, však divákovi neposkytne.