Black Mirror se mění. Po rozporuplné čtvrté sezóně se snaží vracet ke kořenům a nejnovější pátá série proto méně experimentuje a více využívá osvědčených principů, na nichž byl seriál původně vystavěn. U všech tří epizod se setkáme s hluboce osobními příběhy, které technologie sice umožňuje či způsobuje, ale není jejich hlavním hybatelem. Nové řadě však navzdory silným hercům ubližují scenáristické nedostatky.
Dobře je to vidět hned u prvního dílu, nazvaného Striking Vipes. Intimní vyprávění o objevování osobní sexuality v nejasném světě virtuální reality, podkreslený dopady na skutečný život, je obzvláště živý. Čím více se lidská interakce přesouvá do umělého, počítačového prostředí, tím více se otevírají otázky osobní identity a touhy po věcech a osobách jen zpola skutečných.
Herecké výkony hlavní dvojice, ztvárněné Anthonym Mackiem z Avengers a Yahyou Abdul-Mateenem z Aquamana, jsou vynikající a dodávají hlubokou, křehkou lidskost. Bohužel ovšem místy váznou dialogy, a to do míry narušující uvěřitelnost.
Druhá epizoda, Smithereens, je zdaleka nejsilnější a připomíná nám dny největší slávy Black Mirror. Přináší příběh o osobní ztrátě – ne o velké, dramaticky epické, ale o ztrátě všedního dne, jež může bez důvodu potkat každého. Intenzitě Smithereens velmi napomáhá minimalistické prostředí – z větší části se odehrává uvnitř jediného automobilu. Andrew Scott podává nejlepší herecký výkon celé této řady a předvádí únosce, který zešílel smrtí blízkého, jenž se snaží prostřednictvím svého činu dojít k rozhřešení osobní viny.
Děj Smithereens je hnán, ač velmi elegantně a nenápadně, vlivem chatovacích aplikací na lidský život. Oproti mnoha starším epizodám Black Mirror má dodatečnou výhodu, že tato technologie již existuje a denně ji využívají miliardy lidí. Divák si tak nutně musí uvědomit, že něco podobného by se mohlo stát i jemu samotnému.
Poslední část, Rachel, Jack and Ashley Too je zvláštní. Miley Cyrus v ní hraje v podstatě sama sebe, což jako takové nevadí – příběh popkulturní ikony zneužívané vlastním managmentem, jenž jí neumožňuje být sama sebou, zapadá do celkového tónu Black Mirror, které už dříve na podobná témata naráželo.
Tento konflikt však bohužel zastiňuje technologii přenosu mysli v díle přítomnou, takže člověk má polovinu času pocit, jako by se vůbec nedíval na Black Mirror.
Epizoda navíc v několika svých částech rezignuje na logiku, jen aby se děj mohl uskutečnit podle přání svých tvůrců, což ji společně s jistou roztříštěností dál táhne dolů. I přes kvalitní výkon Cyrus tak zůstává nejslabší částí nové série, jíž ubližuje jakožto celku.
