Taneční soubor Burkicom Jany Burkiewiczové v prostorech Jatek 78 uvádí akcí i vtipem nabitou performanci o zdánlivě prosté činnosti: vaření halušek. Sledujeme vytrvalé úsilí popularizátorky tradičního slovenského jídla, její snahu o dokonalost, vyhoření i opětovné hledání životní harmonie. Jednoduchý příběh nicméně slouží spíše jako orientační rámec pro energickou choreografii, která zde zaujímá hlavní místo.

Směj se pořád se směj

Při své TED-talk přednášce popisuje Paulína (Paulína Šmatláková) přípravu halušek jako umění vyžadující preciznost, správné načasování a jen ty nejlepší ingredience. Básnění o dokonalé bramboře beze skvrn se stává alegorií člověka, který sám usiluje o bezchybnost. Jenže se ukazuje, že na rozdíl od takové brambory se člověk musí starat také o své duševní zdraví – pokud ho všechen ten tlak nemá semlít na kaši.

Směj se pořád se směj

Smích zdravý i nezdravý, pohyb svobodný i nucený

Paulína se řídí myšlenkou, že základem úspěchu je usmívat se. Když však začne pociťovat, že ji opouštějí síly, stává se její úsměv maskou, které se nedokáže zbavit. V podobném duchu se nese choreografie – zatímco si Paulína a okolí, které ji v její misi podporuje (ztělesňuje ho Michal Heriban), zpočátku chovají jako partneři, kteří do tance přinášejí každý vlastní energii, později připomíná vyčerpaná žena čím dál více loutku, kterou je manipulováno. Příběh nicméně dospěje k dobrému konci: Paulína se osamostatní a nastaví si vlastní tempo. Na závěr vás čeká groteskní obrázek restaurace s haluškami, které – snad i díky Paulíně – dobyly Ameriku.

Směj se pořád se směj

Hledání rovnováhy mezi hereckým a tanečním výrazem

Divadelní sekvence pobaví svou nadsázkou, zatímco sekvence pohybové diváka uvádějí do stavu vyššího soustředění a spoluprožívání elementárních vztahů a situací, které performeři v rámci choreografie vyjadřují. Performance si diváka získává i svou citelnou fyzickou náročností – hlediště absorbuje energii jeviště (pochopitelně nejde jen o náročnost, ale i o všestranné schopnosti P. Šmatlákové a M. Heribana, které oba viditelně mají). Z režijně-dramaturgického hlediska nicméně jevištní tvar působí na některých místech nedotaženě. Leckdy přestává být zřejmé, jakým přesně způsobem se pohybové pasáže k příběhovým pasážím vztahují (sledujeme ještě postavu Paulíny, nebo už něco zcela abstraktního?); není jasné, na co se máme v danou chvíli vlastně soustředit. Chápu, že se soubor snaží vyhnout přílišné popisnosti, která by sílu specifického jazyka jevištního pohybu oslabila; ovšem když už spolu dva rozdílné způsoby vyjádřování jednou na jevišti koexistují, je třeba důmyslnější návaznost.

Směj se pořád se směj

Multimediální událost

O další dimenzi performanci rozšiřuje také choreografie světel, projekce a samozřejmě také hudba, které nezůstávají jen atmosférotvornými prvky – v určitých chvílích mohou s performery vstupovat do určitých interakcí. Dochází tak k nápaditému propojení možností fyzického a digitálního světa, skutečně imerzivnímu zážitku.

DIVADLO: SMĚJ SE, POŘÁD SE SMĚJ!

Koncept, režie a choreografie: Jana Burkiewiczová
Scénář: Jana Burkiewiczová, Jiří Macek
Performeři a choreografická spolupráce: Paulína Šmatláková, Michal Heriban
Scénografie, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Hudba: Jiří Konvalinka
Závěrečná píseň: Tomáš Sýkora (hudba), Jiří Macek (text)
Projekce: Terézia Halamová
Grafický design: Martina Černá / Imagery
Animace: Ondřej Mencl
Lektor lidových tanců: Fero Morong
Produkce: Lenka Plottová
Foto: Vojtěch Brtnický
Premiéra: 31. 3. 2026
–> JATKA78

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
7
Stage design/Light design
8
Hudba a zvuk
7
Výkony performerů
8
recenze-smej-se-porad-se-smejUznávám, že pro mě bývá někdy těžké vypnout ono analytické myšlení, které chce nejdříve pochopit a ocenit strukturu díla a na vlastní prožívání události si dělá čas až potom. Taneční představení – včetně Směj se, pořád se směj! – mě vracejí k tomu diváctví, které žije přítomným okamžikem a těší se z toho, co se děje na jevišti. V tomto ohledu performance jednoznačně uspěla. Stejně tak oceňuji humornou (a pravdivou) alegorii člověk-halušky i fyzické umění performerů. Na vážkách však zůstávám ohledně příběhu jako celku – vzbudil ve mně očekávání (chuť dozvědět se, jak to vlastně s Paulínou dopadlo; jak se proměnil její pohled na dokonalost; co se změnilo na jejím vztahu k bramborám), která nebyla zcela naplněna.