K uvádění klasických děl na jevišti se dá přistupovat pietně i novátorsky. V současnosti se nezřídka setkáváme s tím druhým přístupem. Není na tom nic divného. Divadla potřebují publikum, které může zaujmout nové pojetí starého kusu spíš než pečlivé opakování už vyzkoušených postupů.
Na jevišti a na plátně, před ním i za ním
Na to vsadil i režisér Jan Frič, který pojal inscenaci uvedenou v poslední lednové premiéře v brněnském Národním divadle radikálně novátorsky. Jevišti dominuje promítací plátno, na které se živě přenáší dění snímané kamerou odehrávající se v zadní části scény, v prostoru skrytém divákovu zraku. To umožňuje detailní záběry na tváře herců a hereček. Dosahuje se tím vlastně filmového efektu, ale zároveň se tak výrazně omezí prostor pro hereckou akci.
Ke konstrukci, která plátno drží, navíc patří i trámy položené přes celé jeviště. Ty rovněž účinně brzdí herecké akce. Režijním záměrem zjevně bylo expresivními prostředky podtrhnout nemožnost volného pohybu a omezenost existencí, které postavy prožívají. Inscenace je od začátku přiznaně statická. Úvodní scéna, ve které nás Berta (Kateřina Liďáková), mladá žena podnikatele Hakena (Tomáš Šulaj), seznamuje s jednotlivými postavami, je prakticky Bertin monolog. Ostatní herci stojí čelem k publiku a jsou pasivními objekty. Kateřina Liďáková v této scéně velmi živě zprostředkuje sebejistý, panovačný charakter své postavy. Vzdor tomu jaké postavení si Berta hned na počátku příběhu vybudovala, záhy z děje mizí.
Potížista Gregers – samozvaný guru
Tvůrci inscenace podle všeho naložili s klasickou předlohou dost volně. Základní dějová linka však zůstala zachována. Mladý Gregers (Viktor Kuzník) se po delší době vrací ze vzdálené horské oblasti do města, kde žije jeho otec Haken. Jejich vztahy ale kvůli otcovu chování v minulosti zůstávají konfliktní a Gregers se prakticky ihned odstěhuje k rodině svého přítele z mládí Hjalmara (Ivan Dejmal). Ukáže se ale, že Gregers je přesvědčený, že je povolán pozvedávat své bližní na vyšší duchovní úroveň tím, že bude každému říkat pravdu do očí. Nebo to, co on za pravdu považuje. Na závěrečnou tragédii je zaděláno.
Ibsen jako NeverEnding Story
Samotný příběh a vykreslení postav tu ale nejsou to nejdůležitější. Inscenace jako by se nás hlavně snažila překvapovat různými nečekanými prvky, o jejichž vztahu k Ibsenově textu můžeme spíš spekulovat, než ho bezprostředně prožívat. Kostýmy Marka Cpina přitahují oči různými bizarními doplňky, jako jsou třeba třpytivé obleky nebo blankytná róba, do které je oděný Kuzníkův Gregers. Různé postavy také několikrát zapějí slavný song NeverEnding Story, který mimochodem vzniknul přesně sto let poté, co Ibsen v roce 1884 napsal Divokou kachnu.
Přesvědčivý herecký výkon podala také Isabela Smečka jako Hjalmarova starostlivá žena Gina. Hostující Hana Bartoňová z Divadla Aldente, v němž působí herci a herečky s Downovým syndromem, ztvárnila Hedviku, nemocnou dceru Hjalmara a Giny. Její výkon a zejména její senzitivní, zranitelnou tvář zpřítomnila divákům právě videoprojekce.
Nelze se nicméně ubránit dojmu, že potenciál, který hra nabízí, byl využit jen částečně. Tím, že se inscenace zaměřila na „přeložení“ Ibsena pomocí nečekaných výrazových prostředků, nezbyl prostor pro hlubší prokreslení řady postav. Podnikatel Haken by si určitě zasloužil větší pozornost. Kdybychom se o něm dozvěděli víc, možná by se nám lépe otevřela i postava jeho syna, svérázného destruktivního moralisty. A například postava zběhlého kněze Molvika (Roman Blumaier) zůstala upozaděna dokonale. Zvolený expresivní jazyk v tomto případě hlubšímu pochopení hry asi prospěl méně, než si tvůrci inscenace přáli.
DIVADLO: DIVOKÁ KACHNA
Autor: Henrik Ibsen
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Marek Cpin
Hrají: Tomáš Šulaj, Viktor Kuzník, Michal Bumbálek, Ivan Dejmal, Isabela Smečka, Hana Bartoňová j.h., Kateřina Liďáková, Vojtěch Blahuta, Roman Blumaier
Premiéra: 30. 1. 2026
–> NÁRODNÍ DIVADLO BRNO / MAHENOVO DIVADLO
