Na Renatě Sabongui mě zaujaly dvě věci. Tou první je její nezměrná pozitivní energie spojená s nejspíš nikdy nemizící dobrou náladou. A druhou je způsob, jakým mluví o svých úspěších. V jejím projevu nezaslechnete falešnou skromnost, ale ani přehnané vychloubání se. O svých projektech, minulých i budoucích, hovoří věcně. Je zkrátka ženou, která si je přesně vědoma vlastních zásluh.
❖ SVÉ PŘÍJMENÍ MÁTE PO NEVLASTNÍM OTCI, KTERÝ JE EGYPŤAN. VY SAMA JSTE S RODIČI V EGYPTĚ ROK ŽILA, PAK JSTE SE ALE VRÁTILA DO ČECH. PROČ?
Kvůli tanci. Odmala jsem chodila tančit v Příbrami a posléze do přípravky baletu Národního divadla k Nadě Sobotkové. V devíti letech jsem s maminkou odcestovala do Egypta, kde jsem chodila do baletní školy k jedné Italce. Ale rozhodla jsem se, že tanec chci dělat profesionálně. Jenže v Egyptě nebyla tehdy žádná pořádná taneční škola, která by mě na profesní dráhu připravila, takže jsem se vrátila zpátky do Příbrami, k babičce. V Čechách jsem tedy pokračovala, dostala jsem se na konzervatoř a pak na taneční katedru AMU.
❖ BĚHEM STUDIÍ NA KONZERVATOŘI A AMU JSTE SE SPŘÁTELILA S NORODOMEM SIHAMONIM, SOUČASNÝM KAMBODŽSKÝM KRÁLEM, KTERÝ V ČECHÁCH TAKTÉŽ STUDOVAŮ TANEC?
Ne tak úplně. On je starší, takže my se na škole spíš míjeli – když já nastupovala, on téměř končil. Ale určitě jsme o sobě věděli, i když tam ještě nebylo to velké přátelství. My se znovu potkali po studiích, když už jsem byla ředitelkou zahraničního oddělení Národního divadla. On cestoval z Paříže domů a zastavil se v Praze. Tehdy jsme se začali bavit. Vtipné bylo, když volal do Čech paní profesorce Huječkové z konzervatoře, a ona pak na jeho žádost mně, že se stal králem.
Anička Huječková se ptala, proč volá nám a on odpověděl: „Já jsem se stal králem a nevím, komu jinému bych to měl říct.“ Nu a pak jsem jela učit do Singapuru, což je od Kambodži už kousek, takže jsme se domluvili, že ho navštívím. On z toho měl radost a od té doby tam jezdím pravidelně. Vozím mu české knihy, taneční nahrávky z Národního divadla. Také vánoční ozdoby; on si udržuje vztah k naší kultuře a drží některé naše tradice, takže slaví Vánoce. A koláčky. Miluje české koláčky, především povidlové a makové. Díky tomu všemu náš vztah přešel v srdečné přátelství založené na každoročních návštěvách.
❖ PO STUDIÍCH JSTE TANČILA, POZDĚJI ZAČALA UČIT V NĚMECKU A RAKOUSKU A NÁSLEDNĚ JSTE ODJELA DO AMERIKY. TAM VÁS VÍTR ZAVÁL JAK?
Můj první manžel byl Američan. Seznámili jsme se v Německu, kde se narodila i naše dcera a původně jsme měli žít v Čechách. Ale já se do Ameriky vždycky chtěla podívat, takže jsme vyrazili. V Americe jsem navštívila baletní školu The Washington School of Ballet. Při prohlídce se mě ředitelka Mary Day ptala, kdo jsem a co dělám. Na základě toho mě oslovili, jestli bych tam neučila.
Já jim nabídla životopis, ale ten odmítli se slovy, že do životopisu si každý může napsat, co chce a abych přišla druhý den vést hodinu. Takže jsem šla ukázat hodinu a oni mě vzali, s čímž jsem nepočítala. Já myslela, že se budu vracet zpátky do Čech, na mateřskou, protože moje dcera Claire byla čerstvě narozená. Ale tak jsem tam zůstala, protože to byla výzva samozřejmě. No a při odchodu mi řekli, že přijde Chelsea. Popravdě jsem to nejdřív vůbec nepochopila a nevěnovala tomu pozornost a až cestou mi to začalo vrtat hlavou, co tím mysleli.
❖ MYSLELI CHELSEA CLINTON?
Přesně tak. Chtěli po mně výuku podle ruské školy i výuku takzvaných charakterních tanců právě kvůli ní. Díky ní mě vlastně vzali. Ale nemyslete, že měla soukromé hodiny, chodila na výuku s ostatními žáky. Neměla žádné úlevy, musela absolvovat všechny tréninky a chodit do školy každý den jako ostatní.
Jen ji doprovázel bodyguard, ale to bylo všechno. Jí to ale ani nevadilo. Chelsea byla moc milá slečna. A strašně dřela, opravdu dost na sobě pracovala. O to víc mi jí bylo líto kvůli té otcově aféře. Totiž v ten den, kdy se o tom poprvé psalo v novinách, jsme měli připraveného Louskáčka, v němž vystupovala. A ona nám brečela v zákulisí, že vystupovat nebude a nechtěla na jeviště vůbec jít. Pro třináctiletou dívku to nebylo snadné, ale nakonec to zvládla a vystoupila.
❖ ALE NAKONEC JSTE NEZŮSTALA ANI V AMERICE A VRÁTILA SE ZPÁTKY…
Ano, v roce 1995 mě oslovil Vlastimil Harapes a pozval mě na tři měsíce, abych s ním spolupracovala na představení Americana. A pak mi řekl, že balet má úspěch a že mi smlouvu prodloužil do konce sezóny. V té době jsem teda byla na baletu, připravili jsme Americanu II a v roce 1998 mi tehdejší ředitel nabídl místo ředitelky zahraničního oddělení Národního divadla.
❖ KROMĚ SEBE JSTE BĚHEM PŮSOBENÍ V BALETU PŘIVEZLA Z AMERIKY JEŠTĚ DALŠÍ HVĚZDU – MICHAILA BARYŠNIKOVA. S NÍM JSTE SPJATÁ PŘÁTELSTVÍM?
Kdepak, Michail Baryšnikov v Praze je mým velkým produkčním úspěchem. Já totiž neváhala a rozjela jsem se přímo do Philadelphie na jednání s jeho manažerkou. Slovo dalo slovo a bylo dohodnuto představení. Jen Baryšnikov chtěl udělat sólo představení, vlastně první od svého zranění, chtěl zjistit, jestli na to ještě má, utáhnout to celé sám.
V říjnu 1996 tedy vystupoval v Praze, odtančit to sám zvládnul, ale od té doby už znovu sólo představení nezopakoval. Takže se dá říct, že pražské vystoupení bylo prvním a posledním sólo představením po jeho zranění. Díky svým filmům měl obrovský úspěch, lidé ho znali. Proto o dva roky později přijel znovu, tentokrát už i se svým souborem.
❖ JAKO JEDINÁ ŽENA JSTE KDY KANDIDOVALA NA POST ŘEDITELKY NÁRODNÍHO DIVADLA. BYL TO VÁŠ NÁPAD, PROSADIT SE OPROTI MUŽŮM?
Za to může Vlastimil Harapes společně s Petrem Weiglem, to oni mě do toho, dá se říct, namočili. Tenkrát bylo pět kandidátů a já mezi nimi jediná žena. Vtipné bylo, že mi po celou dobu výběrového řízení chodily z ministerstva všechny formuláře s textem v mužském rodě, se ženou nikdo nepočítal.
Nedělala jsem si vůbec naděje, že by to mohlo dopadnout. Celá moje kandidatura na tenhle post měla za cíl pouze ukázat, že i žena má schopnosti na to, aby vedla divadlo. Což se povedlo – v psychologických a manažerských testech jsem měla nejlepší výsledky. Nicméně nakonec byl vybrán někdo jiný a od té doby se žádná jiná žena výběrového řízení na ředitele Národního divadla nezúčastnila.
❖ MIMO JINÉ JSTE ORGANIZOVALA I PLES V OPEŘE. PROČ POUZE JEDEN ROČNÍK?
Oslovila mě agentura, která akci nově pořádala, abych jim s tím pomohla. Jenže já měla jiné projekty, takže jsem jim přislíbila pomoc jen na jeden ročník s tím, že jim nastavím jakousi šablonu, podle které budou moct v dalších ročnících jet.
Chtěla jsem něco nového, speciálního, takže jsem vymyslela, že se na Ples pozve významná zahraniční osobnost a představí se naše a jejich kultura. Tím by byl program vždycky přínosný a zajímavý, člověk by poznal něco jiného, jinou zemi prostřednictvím té osobnosti, umění a kultury. Já samozřejmě chtěla pozvat krále Norodoma Sihamoniho, jenže protokol mu neumožňoval se zúčastnit.
Ale přijela kambodžská princezna Arun, jeho sestra. Ples měl obrovský úspěch, ovšem v dalších ročnících pořadatelé bohužel od mého konceptu upustili a žádný další zahraniční host takto komplexně pozván nebyl. Což mi přijde škoda.
❖ JAKÉ PROJEKTY PLÁNUJETE DO BUDOUCNA?
Já mám tendenci pořád propagovat naši kulturu. Jak člověk hodně cestuje (vyučovala jsem například v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Singapuru, Americe, Španělsku, Bulharsku,…) tak si víc a víc uvědomuje své kořeny, vzkvétá v něm národní hrdost a má potřebu tu svou kulturu šířit. Prolínání a setkávání kultur považuji za důležité, takže spousta mých projektů se točí kolem zprostředkovávání naší kultury a umělců zahraničí.
Například jsem pořádala ve Washingtonu D. C. festival Čeští umělci v Kennedy centru, což byl první český festival v této prestižní kulturní Mekkce USA, a od té doby tam nikdo od nás nic podobného nepořádal. Pak samozřejmě byli čeští umělci v Kambodži a kambodžští u nás při příležitosti státní návštěvy Sihamoniho. V rámci pedagogického působení posílám studenty AMU do Ameriky, výměnou za studenty z NYU.
Akorát mi je vždycky líto, že oni mi jich pošlou třeba deset, protože mají dobré dotace na ně, kdežto já tam můžu poslat jen jednoho nebo dva. Naše školy nemají tolik prostředků, aby studentům celý pobyt uhradily, takže jim část platím ze svého a můžu tak poslat opravdu maximálně dva studenty.
❖ PARDON, CO ŽE DĚLÁTE?
Posílám je tam na vlastní náklady. Já mám naštěstí úžasně chápající rodinu, která mi to toleruje. Ale jak říkám, nemůžu si dovolit víc než jednoho, maximálně dva.
❖ ZMÍNILA JSTE RODINU – JDOU DĚTI VE VAŠICH ŠLÉPĚJÍCH?
Kdepak, dcera studuje religionistiku. A jako malou jsem ji ze svých hodin vyhodila. Dělala hlouposti, tak jsem jí řekla, ať se vrátí, až ji to bude opravdu zajímat. Jako dítě dělala lidové tance a teprve teď v dospělosti se vrátila, ale profesionálně tančit nebude. A syn se nyní také věnuje lidovým tancům.
