Vanessa-Mae v Praze: přijela, zahrála, nenadchla

Britsko-singapurská houslistka Vanessa-Mae se po čtyřech letech vrátila do České republiky, kde odehrála hned tři koncerty: v Ostravě, Brně a Praze, odkud pokračovala dále do slovenských Košic. Ve čtvrtek 17. října se tak téměř naplnila O2 arena, aby si všichni přítomní vychutnali její hru na housle.

Dlouhá čekání na umělce po oficiálním začátku koncertu již zřejmě konečně vyšla z módy, a tak se chvíli po osmé hodině na pódiu objevili jak hráči Českého národního symfonického orchestru, který Vanessu-Mae doprovázel, tak její vlastní kapela, a nakonec i Vanessa samotná v dlouhých bílých šatech. Koncert začal pozvolna, částí písně The Blessed Spirits. Následoval poněkud ostřejší Sabre Dance, aby Vanessa následně opět zvolnila. Zazněla tak například píseň Emerald Tiger nebo Solace a další pomalejší. 

Mezitím Vanessa-Mae vyměnila jedny akustické housle za druhé a přivítala se s publikem. Zmínila, jak je ráda zpět v Praze, a také se rozpovídala o své lásce k houslím, jelikož tento nástroj zahraje cokoli chcete – od klasické hudby přes pop a latinu až po rock. A na důkaz svých slov zahrála i jednu latino skladbu. Pak již přišel čas, aby druhé akustické housle vystřídaly ty elektronické, což vzbudilo dojem, že se koncert přesune do své dynamičtější a živější části.

Ovšem po písních Destiny (tentokrát ji naštěstí nedoprovázely zvukové potíže jako v Ostravě), kterou Vanessa zčásti zahrála mezi předními řadami návštěvníků koncertu, a Laughing Buddha náhle houslistka zmizela z jeviště, za ní i všichni ostatní a po necelých 45 minutách koncertu následovala půlhodinová pauza. Pokud se již někdo z fanoušků začínal dostávat do varu, toto jej rozhodně zchladilo. 

Druhou část koncertu zahájila notně upravenou verzí Prokofjevovy skladby Dance of the Knights z baletu Romeo a Julie nazvanou Art of War. Kromě této klasiky Vanessa zahrála i jeden z Mozartových koncertů pro klavír a Bachovu Toccata and Fugue in D Minor. Kromě nich zazněly další pomalé skladby jako Yantra či Happy Valley. Je rozhodně jasné, že s podobnými „cajdáky“ publikum moc nerozvášníte, a tak i potlesk po jednotlivých písních byl spíše vlažný a během druhé poloviny koncertu se již jednotlivci začínali vytrácet.

Po dalších 45 minutách Vanessa opět zmizela z jeviště, ovšem zanechala tam kapelu, která se zoufale snažila fanoušky vyhecovat k tomu, aby si vytleskali přídavek. V tuto chvíli ale již O2 arenu opouštěly celkem početné skupinky. I přesto se zbývající diváci přídavku dočkali. Vanessa-Mae se opět vynořila s elektronickými houslemi mezi nimi a zahrála část své skladby I Feel Love v předních řadách, ovšem pak nestihla včas dorazit na jeviště a zmeškala tak vlastní nástup po mezihře. Největší vypalovačka večera, cover verze písně Hocus Pocus od skupiny Focus, pak paradoxně zazněla až na samý závěr večera, kdy už to nikdo neocenil. Navíc, v tomto případě se originálu nic nevyrovná. 

Atmosféra celého koncertu tak byla poněkud mdlá. Vanessa-Mae i její kapela se několikrát v průběhu snažili diváky roztleskat, ovšem s téměř nulovým účinkem. Svůj díl na chladnějších ovacích podle mého názoru měly i projekce. Během skladeb se na plátno promítaly nic neříkající efekty jako plamen, luna v úplňku či animace rostoucích květin. To všechno je hezké, ale věřím, že plno diváků by více ocenilo prostřihy na samotnou Vanessu, kterou dobře vidělo jen pár vyvolených v předních řadách. 

Pro zadní část areny se jednalo spíše o zvukový než vizuální zážitek. Jenže i u takto velkých koncertů by všichni měli mít dojem, že jsou jeho součástí. Pražskému koncertu Vanessy-Mae tak chyběla dynamika a velká show, která by zvládla vyplnit obrovský prostor O2 areny, jako se to povedlo například 2Cellos. S tímto setlistem bych si dokázala koncert představit spíše v Rudolfinu, kde by spíš měl svou energii, než v předimenzované O2 areně, kde veškeré snahy o show zanikly.