Petr Jedinák, současný český fotograf, bývá též označován jako dekadentní fotograf. Čím to? Poté, co odešel z médií, se totiž začal věnovat umělecké tvorbě, jíž dominují především akty a intimní portréty. Jedním z jeho ústředních projektů jsou portréty žen při orgasmu či série fotek zaměřujících se na všemožné sexuální úchylky.
Pro jeho tvorbu je také specifické, jakým způsobem fotí – technikou nazvanou ambrotypie, jež vznikla v polovině 19. století. „Emocionální sílu svých obrazů podtrhuje užitou technikou, při níž vzniká jeden jediný originál, bez možnosti další reprodukce a retuše,“ píše se na fotografových webových stránkách. Jaké modelky chodí k fotografovi do ateliéru a jak to vlastně probíhá? To vše a ještě mnohem více se můžete dočíst v našem rozhovoru.
❖ Dočetla jsem se, že máte vystudovanou VŠCHT. Jak jste se dostal tedy k focení?
Vše to začalo tím, když jsem v pěti letech dostal svůj první fotoaparát a nafotil a nazvětšoval první snímky. Získal jsem tak dovednost, kterou mí spolužáci neměli, čímž jsem se v první třídě začlenil do kolektivu jako ten, „co něco umí“.
A to bylo samozřejmě velmi příjemné. Během gymnázia a vysoké školy jsem pak studoval čtyřletou večerní školu fotografie a po dokončení VŠCHT jsem se stal redaktorem časopisu Československá fotografie. VŠCHT jsem studoval vlastně jen proto, že jsem měl zájem o vytváření soch z plastu, čemuž jsem se později věnoval jen zčásti, ne profesionálně. Bylo by to totiž moc nákladné.
❖ Co vám práce fotografa v médiích přinesla?
Byla to především skvělá zkušenost! V roce 1990 jsem se rozhodl, že přestanu být amatérem, a nastoupil jsem na dráhu profesionálního fotografa v deníku Metropolitan.
Tato práce byla přínosná zejména díky tomu, že jsem měl každý den zpětnou vazbu. Mohl jsem vidět, jestli jsem stejně dobrý nebo lepší než má konkurence. A později, když jsem působil v Reflexu, jsem se naučil všechno ostatní (směje se).
Každopádně hlavní přínos mého působení v médiích, kromě vytříbeného smyslu pro detail nebo kompozici, vidím v tom, že jsem se naučil komunikovat s modelem. Protože když 17 let fotíte především lidi, kteří za sebou mají významné životní úspěchy nebo osudy, musíte s nimi navázat nekonfliktní vztah, aby vám vyšli vstříc.
A tahle zkušenost se mi momentálně, když chci po modelkách něco opravdu intimního, velmi hodí.
❖ Máte nějaký fotografický vzor? Někoho kdo by vás ovlivnil ve vaší tvorbě?
Svého času mě ovlivnil například Joel-Peter Witkin. Ale co se týče inspirace, tak těžím z něčeho jiného. Asi ve dvaceti letech jsem měl totiž za přítelkyni knihovnici z Národní galerie. Tenkrát fotografie nebyla ještě chápána jako umění a katalogy z různých výstav, které posílaly instituce z celého světa do knihovny Národní galerie, končily v koši, anebo právě u mě. Tím pádem jsem v tu dobu nakoukal obrovské množství světového umění, čímž se momentálně inspiruji, někdy aniž bych o tom věděl.
❖ Momentálně jste na volné noze a věnujete se umělecké tvorbě, jíž dominují akty a intimní portréty. Proč jste se rozhodl věnovat právě této tematice, co vás k tomu vedlo?
Já jsem měl ženy vždycky rád a vždycky jsem si je fotil. Pro radost, pro sebe. Každopádně tento můj zájem dostal hlubší smysl ve chvíli, kdy jsem objevil ambrotypii, která je specifická tím, že vzniká jeden jediný originál a nedá se namnožit.
No a zachycovat intimitu a emoce tímto způsobem mi přišlo natolik důstojné, že jsem se do toho pustil. Právě proto třeba vznikají orgasmické portréty. Je to autentické, nedá se to retušovat ani do toho nikterak zasahovat. Je v tom přítomen prvek náhody a tajemství. Tajemství i pro mě! A to je něco, co mě baví.
Digitální fotografii mám už v malíčku a používám ji jen pro své deníkové práce nebo pro zakázky. Přestala mě zajímat právě kvůli tomu, jak je snadno zmanipulovatelná a nedůvěryhodná.
❖ Mohl byste nám tedy zjednodušeně přiblížit, jak ambrotypie vlastně funguje? V čem je to jiné oproti digitální fotografii a jaký to má pro vás význam?
Oproti digitální fotografii je to jiné úplně ve všem. Jediné, co mají společného, je objektiv. Ambrotypie je technika, která byla objevena v roce 1851.
Spočívá v tom, že si připravíte sadu chemikálií (ambrotypii se říká mokrý kolodiový proces). Kolodium je rozpuštěná nitrocelulóza v éteru a alkoholu a v té jsou ještě rozpuštěné nějaké soli. Já používám draselné soli, které nejsou citlivé ke světlu. Vezmete sklo a na něj nalijete právě kolodium.
Skleněnou desku s vrstvičkou kolodia potom necháte zcitlivět na světlo v roztoku dusičnanu stříbrného. Dokud je deska mokrá, můžete ji vložit do kazety, kterou pak zastrčíte do velkého fotoaparátu s tím, že máte pět minut, abyste udělali fotku.
Vyrobení téhle jedné fotky trvá od půl hodiny do hodiny. Jen ten proces, ta mokrá část. Během focení, které trvá čtyři až pět hodin, udělám tak čtyři fotky.
❖ Když se pozastavím nad portréty žen při orgasmu, které fotíte – volají vám samotné klientky, nebo si je musíte hledat sám?
Každá žena má samozřejmě právo na orgasmus a když chce, má pak i nejlepší možnost se u mě nechat vyfotit. Já jsem začal tím, že jsem oslovil kamarádky z tetovacího a piercingového studia Hell, pro které fotím už jedenáctým rokem.
Tohle společenství je extrémně otevřené naprosto všemu, takže jsem se nesetkal s žádným problémem. Následně přišly kamarádky kamarádek a pak už jsem měl (asi před rokem) svou první výstavu, a to v Galerii Litera.
Tato výstava měla poměrně velký mediální ohlas s tím, že se mi poté začaly ozývat dámy, které jsem nikdy předtím neviděl. Zajímavé například bylo, když se mi ozvala slečna, která je od narození slepá a chtěla, abych jí nafotil orgasmický portrét.
To jsem samozřejmě udělal, ale byl to velmi pozoruhodný zážitek. Už jen to, že o mně věděla, že mě oslovila a že jsme v podstatě udělali fotku, kterou ona nikdy neuvidí. To vyžadovalo velkou dávku důvěry.
❖ Jaký typ žen k vám chodí?
Chodí ke mně ženy z různého prostředí, kterým je od 18 do 75 let. Od manažerek, prodavaček, zaměstnankyň call centra až po několik málo žen, které dělají v pornu nebo zábavním průmyslu. Mně na tom nezáleží, na těch fotkách se samozřejmě nepozná, kdo je kdo.
❖ Berou si s sebou modelky někdy i partnera?
V této sérii jsou převážně masturbační orgasmy, ale fotím i párové, do čehož zahrnuji jak heterosexuální, tak i lesbické.
❖ Proč jste vůbec s tímhle projektem vlastně začal?
Když mi bylo asi 25 let, měl jsem za přítelkyni hezkou malou Slovenku, která se při orgasmu změnila v úplně někoho jiného. To napětí ve tváři, emoce… Měl jsem pocit, že jsem s někým odlišným.
Byla velmi hezká a při orgasmu jí to ohromně slušelo. A právě to byl ten okamžik, kdy jsem se o to začal zajímat. Jenže fotit to digitálně mi nedávalo smysl, a tak jsem se k tomuto projektu vrátil až po osvojení ambrotypie.
❖ Jak se chovají ženy před tím, než dojde k samotnému focení? Setkáváte se spíše se studem, nebo s příjemnou uvolněnou atmosférou?
Setkávám se jak s velmi nervózními ženami, tak i s naprosto uvolněnými. Každopádně jakákoliv nervozita opadne v momentě, kdy si začneme povídat, stejně jako si povídáme třeba teď my dva. Nakonec totiž zjistí, že je to baví. Ta motivace je zčásti exhibicionismus, zčásti zvědavost, jak při orgasmu vypadá, ale zčásti se jedná i o jakousi „zážitkovou turistiku“.
❖ Fotíte při orgasmu také muže?
Mám vyfocených asi šest mužů. Ale dál se tím nezabývám. Původně jsem sice myslel, že budu dodržovat nějakou genderovou vyváženost, jenže s muži je to mnohem obtížnější. Oni se velmi stresují tím limitem pěti minut.
Navíc se nemůže jednat o masturbační portréty, jelikož při masturbaci se tvář mužů často nezmění. Musí jít tedy vždy o párový portrét, partner nebo partnerka provádí orální sex a má k dispozici ovladač blesku, přičemž v ten správný okamžik zmáčkne správný čudlík. Já u toho vůbec nejsem.
Ale i tak je ten stres u mužů opravdu velký. Když jsem si dělal já sám orgasmický portrét, na první pokus to nevyšlo.
❖ Jakými dalšími tématy se zabýváte?
Sexualita obecně mě fascinuje a připadá mi jako nevyčerpatelné téma. Mám například rozpracovaný cyklus „libůstek“, což jsou převážně erotické a sexuální úchylky. Těch mám teď nafocených asi 50 nebo 60.
Jak se s lidmi bavím, často zabrousíme i na to, co je baví, co mají rádi. A občas z nich vypadnou takové speciálnosti, které stojí za to, abych je vyfotil. Nejbrutálnější fotka, kterou mám, jsou bradavky přibité ke stolu.
Velmi zvláštní je také slečna, která ulítává na křivých mužských zubech. Mezi tím jsou dominy, subinky, všemožné hračky pro dospělé. Je to velmi pestré.
❖ Jak reagujete na mnohé útočné komentáře od lidí, kteří vaši uměleckou tvorbu nechápou a spíše ji zavrhují? Zabýváte se tím vůbec? Ovlivňuje vás to nějak?
Nezabývám, je mi v podstatě jedno, co si kdo myslí. Hlavní pohnutka, kromě toho, že mě má práce baví a těší a že se jedná o estetiku, která si zaslouží pozornost, je dosáhnout, aby byla většinová společnost tolerantnější. Chci posunout hranice. Aby momentálně nepřijatelné bylo postupně přijatelné.
❖ A na závěr, máte teď v plánu něco specifického? Nějaký konkrétní projekt, kterým se právě zabýváte?
Od 22. října budu mít v Paralelní Polis výstavu zvanou Hidden Pleasures. Bude to pravděpodobně docela kontroverzní akce. Fotím už asi tři nebo čtyři roky slečny, které mají rády bolest a užívají si ji.
Ta výstava jsou vlastně fotografie modifikovaných kundiček, dočasně zašitých nebo opatřených šperky apod. Když se to takhle řekne, zní to brutálně a lidi si pod tím představí hrozné věci, ale já jsem se to snažil posunout do čistě estetické roviny, skoro až do abstraktní.
Dále bych se také rád zmínil o projektu Adult Toys (Hračky pro dospělé). Lidé mi totiž říkají, že ty moje věci jsou moc hezké, ale že si je nemohou pověsit doma na zeď, protože kolem běhají děti. Já budu pro tento případ dělat sérii, kde bude zátiší s nějakou tou hračkou a místo zadní krycí desky bude fotka té oné hračky v provozu, kdy si s ní lidé hrají.
Takže během dne bude viset zátiší, a když dítě půjde spát a rodiče budou mít party, otočí zadní desku a mohou tam mít, co se bojí ukázat.
Mimo jiné letos vyjde také kniha Jediná krása, což bude výbor z mých deníkových prací. Každý den už 11 let fotím jednu fotku pro radost. Bude to tedy takový vizuální deník. Každá fotka bude krátce okomentovaná.
Je to v podstatě průřez posledních deseti let, kdy se stalo spoustu věcí, včetně například rozpadu rodiny či tvůrčí krize.
