Jan Kunze – básník, textař, zpěvák, performer, dramaturg, kurátor, velmi činorodý a všestranný organizátor kulturního života nejen ve svém kraji. Aktuálně se nyní věnuje ojedinělému, velkolepému projektu EPO 1. Absolvoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, přesto vstoupil do profesionálního kulturního života. Osvědčil se jako úspěšný kurátor výstav. Vydal několik básnických sbírek, sám jako autor je představil v rámci řady autorských čtení, básnických dílen, dramatických a hudebních festivalů. Jako zpěvák a textař působí ve skupinách KOFE-IN a Munroe. Je členem Akademie populární hudby, která každoročně uděluje Ceny Anděl. Je redaktorem a zakladatelem nakladatelství Perplex.
Na úvod pojďme poněkud romantickým směrem, začneme poezií. Jaké je vaše první setkání?
Já jsem původně nepsal básničky, ale vždycky jsem měl kapely, a tak se nabízela nutnost psát texty. Zbývaly mi nějaké věci, které se mi líbily obsahově, ale nebyly vhodné do písní. S těmi jsem vystoupil na pár autorských čteních, a dostal nabídku, která mě posunula směrem k literatuře. Bylo to, tuším, v roce 2001, kdy Mirek Kovařík, nestor české poezie, dělal v Českém rozhlase poetický pořad Zelené peří a měl i živé verze v Praze a v brněnském divadle Husa na provázku. A právě tam mě pozval. Nějakým způsobem jsem publikum zaujal a po představení za mnou přišel šéfredaktor vydavatelství Sursum a řekl mi: „Nám se to líbilo. A ty už jsi někdy vydal knížku?” Bylo to řízení osudu, ač jsem to tak nevnímal, protože jsem byl pořád spíš muzikant, to těžiště bylo tenkrát především v hudbě. Nicméně tak nějak se ze mě stal publikující autor.
Takže příběh bez „políbení múzou“, přesto zapeklitý a se šťastným koncem. Ale cesta zde nebyla tak přímočará, jak by se možná zdálo…
Všechno je o nějaké energii. Ze začátku je to vždycky těžké, protože nemáte ty zkušenosti. Ale dnes, troufám si říci, už víme mnohem víc. Měli jsme i těžší okamžiky, ale vždycky jsme je překonali. Když vydáváme nějakou knížku, musíme s ní souhlasit všichni tři a to platí celých patnáct let, nikdy jsme to neporušili. Vždy, když jeden z nás nesouhlasil, tak jsme rukopis odmítli. Některé sbírky nakladatelství Perplex byly nominované i na Magnesiu Literu nebo Drážďanskou cenu lyriky.
Máte nakladatelství, sám tvoříte, hrajete v kapelách, jste básník, textař, dramaturg, kurátor, jak se to dá všechno zvládnout? Působíte téměř jako renesanční člověk. Je to také o té energii?
Já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel, já prostě dělám věci, které mě baví, s lidmi, kteří mě baví. A dokud je prostor a lidi to baví, ať už poezie, výstavy, muzika, tak to prostě dělám. Samozřejmě, čím je člověk starší, tím má času míň, protože se musí věnovat i jiným věcem. Vždycky se mě ptají, proč něco z toho nevynechám, ale mě ta šíře baví. Nějak jsem si nikdy v ničem nekladl žádné limity nebo bariéry.
Myslím si, že to všechno vychází z mého vnímání života. Poměrně brzo jsem si začal uvědomovat, že život je hrozně krátký, rád ho žiju naplno. Takže se ničemu nebráním.
Už jste zmiňoval bratra, který vás nejednou podpořil ve vašem snažení…
Brácha je jedna ze zásadních postav mého tvůrčího života. Je taková ta tichá síla v pozadí. Píše skvělé songy, udělal třeba projekt Abendland (hudebně-literární projekt Petra Kunzeho a Miroslava Černého je konceptuální spojení nadžánrové hudby a historií inspirovaných příběhů, k nahrávání alba byla přizvána řada hudebních osobností jako je Milan Cais, Michal Němec, Viktor Dyk, Petr Harazin a další, pozn .redakce). On to celé napsal a zprodukoval. Čím je starší, tím je lepší songwriter. Nikdy nechtěl být v popředí a já jsem zase ten frontman. Obojí má své výhody, ale i nevýhody – brácha se nikdy nemusel popasovat s tím, že ho někdo nemá rád. Když jste vidět, vždycky vás někdo nesnáší. Každopádně skvělí spolupracovníci jsou základ. Může to vypadat, že za tím vším člověk stojí sám, ale samozřejmě to tak není.
Už léta pracujete jako kurátor výstav výtvarného umění. V poslední době je o vás slyšet v souvislosti s projektem EPO 1. Můžete tento projekt přiblížit?
Je to budoucí centrum současného umění v Trutnově. Jedná se o obrovský projekt, který asi nemá v České republice obdoby. Z původně prvorepublikové elektrárny, kterou koupil pan Rudolf Kasper, chceme vybudovat centrum současného umění středoevropského formátu. Prostory jsou opravdu obrovské. Bude to trošku něco jiného než klasická galerie hlavně v možnosti vyrábět sochy přímo na místě s podporou Kasper Kovo, ale nebudou chybět ani rezidenční byty pro umělce a ty výstavní prostory, ty jsou skutečně velkorysé. Grand opening se plánuje na duben 2023. Jsem rád, že mohu být součástí tak velkého a zajímavého projektu.
Kultura v technických památkách – pro mnohé jistě inspirativní skloubení…
Určitě, my právě i v EPO1 chceme zachovat maximum toho technického genia loci. Trubky, které tam vedou, budou zachovány, budou jen revitalizovány. Všechny plechy zůstanou na svých místech. Jsou tam navíc pořád velké jeřáby, které jsou funkční, teď se jenom opraví a my tam díky nim budeme moci instalovat velké sochy. Technické památky patří k dědictví národa, něco o něm vypovídají a není dobré je bourat. Jedna z expozic se bude věnovat i historii celého objektu.
Vraťme se ještě k hudbě. Vy sám jste prošel několika kapelami i odlišnými žánry. Asi nemáte v hudbě nějaké škatulky, že? Podle mě je hudba špatná a dobrá a až tak nezáleží na žánru…
Já si to myslím taky a vlastně proto mám tři úplně rozdílné projekty. Všiml jsem si, že pro některé lidi jsem díky tomu hodně těžko uchopitelný, protože neví, jestli jsem teda básník, nebo rockový zpěvák či kurátor výstav nebo performer.
Ano, i já to tak vnímám během našeho rozhovoru. Možná bych to upřesnila na neuchopitelnou, krásnou tvořivost.
Myslím si, že mezi lidmi zůstane jenom to, co spolu vytvoří, zažijí. A mě baví život, mě baví tvořit. A nechci si dávat jakékoliv limity. To je třeba příklad písničky Bouře, kterou jsme měli v rádiích a dostali jsme za ni nějaké ceny. Můžete hrát celý život kytarovou muziku, ale nakonec stejně dostanete ocenění a nejvíc vám v rádiích hrají tu nejpopovější věc. Já nejsem přirozeně „popíkář“. Mám nejraději temnější, kytarové věci – The Doors, Led Zepellin. Ale zase když někdo přijde s písničkou, která je dobře napsaná, funguje, text dává hlavu a patu, tak proč ne, pojďme to udělat.
Co byste tedy dnes poradil takovému začínajícímu umělci?
Poradil bych mu vybírat si na spolupráci kvalitní lidi a důvěřovat jim – nevěřit jen sami sobě. Samozřejmě, jsou tady ti, kteří jsou sami producenti a nepotřebují nikoho dalšího, ale takových lidí je opravdu maličko.
Ono uspět v jakékoliv oblasti je hrozně těžké. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří mi říkali, že přijdou s tou nejlepší kapelou a všechny strčí do kapsy. A když se jich za deset let zeptám, kde mají tu kapelu? Tak nic. Spousta lidí si myslí, že úspěch máte nějakým kouzlem a že to přišlo samo, že najednou “cvak” a lidi začali chodit na vaše koncerty, kupovat vaše knížky. Ale tak to není. Za vším je hrozně moc práce. Nic není zadarmo.
Navíc autencitita je jistě na místě.
To je úplně zásadní věc. Samozřejmě, jsou i produkty, které nejsou autentické a přesto uspějí. Dneska se spousta věcí dělá na efekt. Ale podle mě je autenticita úplně zásadní pro každého tvůrce. Pro mě byly vždycky nejzásadnější kapely jako Psí vojáci, The Doors, Priessnitz. Prostě kapely, kdy ten tvůrce psal tak, jak žil. Bez toho to nejde a není to uvěřitelné.
Která z dnešních vznikajicích kapel vás oslovuje?
Mně přijde, a bavil jsem se o tom s více lidmi poslední dobou, že ta hudba není pro dnešní mladé lidi už asi tak atraktivní. Když jsem byl mladší, tak tady pořád vznikaly nějaké kapely, pořád to někdo zkoušel a teď už to úplně chybí. V dnešní době je především zbožštěný úspěch, že se vzhlíží ne k tomu, kdo je v něčem dobrý nebo autentický, ale kdo má úspěch a je jedno, jak k němu došel. A to mi hrozně vadí. Mít úspěch v tom, že budu mít Instragram a fotit se a z toho žít a být ve společnosti úspěšný, to mi přijde hrozné. Tady pořád dochází ke zbožštění lidí, kteří nic zvláštního neumí, kteří nic nedokázali. Mě zajímají lidi, kteří umí něco jiného, mají nějaké přesahové myšlení, jsou v něčem originální.
Důležitá je jistě i pokora. Nepodlehnout tomu pozlátku.
Pokora přichází čím dál víc s věkem. Jsem vděčný, že celý život můžu dělat věci které mě baví a které zároveň baví i jiné lidi.
Ale pokud ji máme v sobě, vrátíme se k ní.
Myslím si, že jsem to asi svým způsobem měl, protože mám fajn rodiče, kteří mě dobře vychovali. Za socialismu jsem chodil ilegálně do skautského oddílu. Je pro mě hrozně důležitá morálka a etika. A docela těžce nesu některé věci, které se dějí a to třeba souvisí s politikou. Vůbec nechápu, jak můžou někteří lidi takhle bez skrupulí fungovat. Některé věci se mě hodně dotýkají. Tak poslední dva roky zpátky jsem hodně trpěl na enviromentální žal – začal jsem si říkat, že je to všechno v p…li, co budou dělat naše děti, v čem budou žít? A to mám stejně s politikou, když se dívám na naši zemi, já jsem z toho hrozně zklamaný. Já jsem vždycky býval patriot, jak opavský, tak České republiky, a přesto se dostávám do stádia, kdy uvažuju, jak v tomhle mám žít. Mezi tady těmi lidmi? To přece nejde. A hrozně mě to deprimuje.
Tady se nabízí vaše cestování. Zmiňoval jste USA. Máte nějaké top místo, nebo top cestu, která vás nejvíce zasáhla?
Mě nejvíce baví ty zaostalejší nebo rozvojové země. Všude je krásná architektura, města, lesy, hory, ale fungování společnosti je všude dost podobné. Když přijdete třeba do Afriky nebo do Asie nebo do jižní, střední Ameriky, tak tam je to úplně jiné. To není Evropa. Takže pro mě nejvíc top cesty byly do zemí jako Namibie, Jihoafrická republika, nebo když jsem jel napříč jižní a střední Amerikou. Tohle mě baví nejvíc, tam jsem nejvíc šťastný.
S kým nejčastěji cestujete?
Byl jsem i sám, ale zjistil jsem, že to není úplně to, co mi vyhovuje. Zážitek musím s někým sdílet. Většinou jsou to pánské jízdy, kamarádi, jezdíme ve dvou, ve třech.
Jistě vás zajímají na takových místech lidi? Takový ten běžný život?
Lidi mě zajímají všude. Já miluju chodit po cizích městech a sledovat lidi a bavit se s nimi. To mě vždycky bavilo.
Pozoruju v noci rozsvícená okna a každý tam má svůj život a přemýšlím, jaký třeba je. Každý se vztahujeme k tomu svému životu, ale je nás tady 7 miliard a každý máme nějaké věci, které jsou pro nás důležité. Já třeba často zmiňuju tu Namibii, protože tam jsou lidé, kteří ještě pořád žijí jako v pravěku – v kůžích, nazí. A najednou tam s nimi jste a říkáte si, že v téhle realitě je to úplně jiné než v té vaší.
Vyčistí si právě tímto člověk hlavu? Od těch globálních problémů?
Hrozně moc. Pro mě je to obrovsky energeticky nabíjející. Dokonce si myslím, že by to bylo prospěšné pro spoustu lidí, aby viděli, v jakém luxusu tady žijeme. Občas mám ty stavy, to má každý, že je všechno na prd, že bych chtěl něco víc. Tady si to vždycky uvědomím, že mám kde žít, není tady válka, můžu dělat to, co mě baví. To by hrozně moc lidem prospělo, těm, co si pořád na něco stěžují, nejsou spokojení.
Těžké je, že někteří lidé právě v Africe už dneska ví, díky cestování, filmům, internetu, že je někde líp. Dříve neměli možnost jak to zjistit. Potkal jsem lidi, kteří byli nespokojení s tím, kde žijí a proč se narodili zrovna v africké vesnici, když by mohli žít někde, kde by jim bylo líp a mohli by dělat, co chtějí, co je baví a v čem jsou dobří. A já si potom řeknu, co já tady řeším a na co si stěžuji. Právě rozmach internetu způsobil i uprchlickou krizi, protože dokud lidi nevěděli, co je za kopečky, neměli důvod utíkat.
A co další budoucí projekty?
Na podzim mi vyšla knížka, v záři vyšla vinylová deska Munroe s názvem Divoké kvítí.
Dostal jsem velmi zajímavou nabídku od Petra Pánka, abych dělal v ostravském Pantu talkshow s umělci. Už jsem si dřív myslel na něco takového, že by mě to bavilo, ale při svých aktivitách jsem neměl moc čas to řešit. Díky „V centru pozornosti“ se můžu setkávat s kamarády, které jinak potkávám jen na koncertech a vernisážích. A dozvědět se o nich a jejich životech nové, zajímavé informace.
