Jiří Hauschka je český malíř, který se v současnosti hlásí k uměleckému směru nazvanému stuckismus. Ačkoli jeho obživou je práce v reklamě a své obrazy tvoří po večerech, stal se významnou součástí české umělecké scény. Do konce ledna 2020 probíhá v galerii Černá labuť jeho samostatná výstava Sovy nejsou tím, čím se zdají být, která je první českou výstavou po pětileté odmlce. Při té příležitosti jsme se v galerii Černá labuť s Jiřím Hauschkou setkali a povídali si o nejen o stuckismu.
Jak jste se dostal k umění? Pocházíte z umělecké rodiny?
To se nedá úplně říci. Děda sice studoval na Akademii, ale jen první ročník. Pak přišel rok 1939 a vysoké školy byly uzavřeny. Nikdy se ke studiu už nevrátil. Ani po válce nebyla situace jednoduchá. Naše rodina neměla dělnický původ, takže děda skončil v dolech. Ale pár věcí, které se dochovaly, jsem od něj viděl a pokud mohu soudit, řekl bych, že měl poměrně slušný talent. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se umění mohl věnovat. Osobně ale věřím, že by se do české výtvarné scény zapsal.
Se mnou to bylo ještě o něco složitější. Ani já nemám vystudovanou žádnou uměleckou školu. Ale vždycky jsem k umění tak nějak podvědomě tíhnul. A snažil jsem se využít každé příležitosti, kdy jsem mohl malovat. Nejvíce se to projevilo na střední škole, kde mě ovlivnili učitelé. V rámci výuky jsme probírali i historii umění a mě nejvíce zaujala moderna, surrealismus, dada – celá ta parta okolo Picassa a dalších. To byl první moment, kdy jsem začal výrazněji přemýšlet, že bych se chtěl malování věnovat.
Pamatujete si na svůj první obraz?
Vyloženě ne, nešlo o žádnou přelomovou událost, kterou bych měl vrytou do paměti. Ale nejspíš to také bylo kolem 18 let. V tomto věku jsem začal cítit potřebu se vyjadřovat skrze obrazy, ale šlo spíše o „školní práce“, jelikož jsem se snažil kopírovat různé umělce a styly. K tomu vlastnímu jsem si cestu teprve nacházel.
Od vaší rané, spíše surrealistické tvorby jste se posunul k dnešnímu stuckismu. Proč?
Každý na své tvůrčí cestě prochází určitými obdobími. Chcete zkoušet nové věci, někdy se naopak vrátit k tomu, co jste už zkusili, jindy chcete uskočit úplně jiným směrem. Přitom málokdy se tak děje vědomě. Spíš to vyplyne z toho, jak člověk přemýšlí sám o sobě a o tom, co a jak chce vyjádřit. Nedá se tedy říct, že bych se rozhodl záměrně opustit surrealismus nebo abstrakci, přidat se ke stuckistům a začít malovat podle jejich filosofie. Spíše se vám ty věci začnou samy nabízet, konfrontují vás a vy si vyberete, co vás v tu chvíli nejvíce baví, co vám nejlépe sedne. Některé styly se vám líbí více, jiné méně, a nakonec zvolíte tu správnou linii, která vás posune kupředu.
Těsně před tím, než jsem objevil stuckismus a začal se bavit s lidmi okolo tohoto hnutí, jsem byl ve fázi ne úplné abstrakce, ale abstrahovaného znázornění prvků, které sice známe ze života, a přesto se nedaly konkretizovat. Základem byly propojené linie, barevné kompozice spojené linkou a podobně. V té době jsem také promýšlel, co bych chtěl dál malovat. A náhodou se mi do ruky dostala jedna z mých kreseb, kterou jsem vytvořil ve svých asi 10 letech. A velice mě překvapilo, že ten obrázek v sobě měl podobné prvky, které se objevovaly i v mém současném vizuálním jazyce.
Jak proběhlo vaše seznámení s hnutím stuckistů?
Vše souviselo s obdobím kolem roku 2003, kdy jsem se rozhodl odjet do Velké Británie. To se mi v roce 2005 opravdu povedlo a strávil jsem tam rok. A nedělal jsem nic jiného, než maloval a potkával se s osobnostmi okolo stuckismu, na pracovní i nepracovní bázi. Například jsme společně demonstrovali před Tate Britain, aby se na některé věci v umění nahlíželo trochu jinak. Ač jsem se ke stuckismu přidal z určitého přesvědčení a srdcem jsem stále stuckista, nemá stuckismus tak sjednocený výtvarný projev, jako je tomu u impresionistů nebo kubismu. Silná sjednocující linka ve výtvarném směru dnes téměř neexistuje. Spíše jde o směr, který se snažil vymezit vůči konceptuálnímu umění.
V době vzniku stuckismu byl v Anglii totiž velký tlak na celé umění právě ze strany konceptualistů. Všichni o konceptualismu hovořili jako o spáse umění a začal se všude objevovat, až jakýmsi agresivním způsobem. Stuckisti na to chtěli odpovědět a vrátit se zpátky k malbě jako prazákladu umění. Jejich výtvarný projev není klasický a působí neškoleným dojmem. Vlastně bych řekl, že je až punkový, protože většina z nich opravdu pochází z prostředí punku a jsou také básníci nebo mají vlastní punkové kapely. Přesto mě jejich projev zaujal a líbila se mi jejich energie, s níž šli proti tezi „malba je mrtvá“. Což dnes už neplatí, a dokonce i někteří konceptualisté se k malbě vrací zpět.
Co přesně stuckismus znamená pro vás?
Pro mě je to především úžasná energie, kterou do toho všichni ti malíři dávají. Umělecká energie, která přišla zespodu a nezrodila se v hlavě nějakého obchodníka s uměním nebo kurátora.
Jak vnímáte konceptuální umění?
Velmi rezervovaně. Konceptuální umění nastavilo pravidlo popírání formy a na první místo postavilo myšlenku. Osobně si ale myslím, že forma je pro dílo stejně důležitá jako obsah. Nerad bych tvrdil, že jedno, nebo druhé má větší důležitost. A konceptualisté se na můj vkus až příliš zaměřili jen na jeden aspekt. Konceptuální umění je až příliš zahleděné do sebe. Naprosto zbytečně.
V souvislosti s tím nelze nezmínit nedávný Art Basel a banán nalepený na zdi, jenž se vydražil za 120 tisíc dolarů.
To je přesně ono. Věci, které tento umělec dělá, jsou na hraně toho, co by se dalo ještě považovat za umění. Některá jeho díla mám rád, ale banán – opravdu nevím, co si o tom myslet. A pokud je tohle směr, kterým by se umění mělo rozvíjet… no, nevím. Tohle se ukáže až třeba za sto, dvě stě let. Já sám v tom ale velký smysl nevidím. Netvrdím, že veškeré konceptuální umění je špatné, ale myslím, že konceptualismus si v rámci dnešního uměleckého světa nárokuje až příliš velký díl, který mu podle mého názoru nepatří.
Jak se v posledních pěti letech proměnila vaše tvorba?
Spíše bych řekl za posledních sedm let, to je více vypovídající období. Před sedmi lety jsem maloval již pod vlivem stuckismu a jeho nazírání na svět. Začal jsem malovat reálnější prostředí, začaly se objevovat figury, stromy, domy. Bylo z toho čím dál více cítit krajinné pojetí, ale stále se v mých obrazech projevoval také silný černobílý prvek, který se prolínal až takovou skoro tekutou formou skrz všechna má díla. Měl jsem potřebu plochy ohraničovat a dávat jim silnou liniovou formu. Pozůstatek ve formě linií, které jsou charakteristické pro mou tvorbu před deseti lety, začal před sedmi lety postupně z mých pláten mizet. Výtvarná energie se přesunula spíše do barevných ploch, které se zdají být více v pohybu. Začal jsem se tedy soustředit na barvy, na jejich strukturu, způsob jejich nanášení na plátno a podobně. Řekl bych tedy, že to je ten největší posun za posledních pět nebo sedm let.
Čím je tedy váš současný styl charakteristický?
Můj nynější styl vychází z vlastní touhy zobrazit svět tak, jak jej vidím a vnímám já. Myslím, že stále využívám prvky každodenního života, které v obrazech občas ještě abstrahuji a snažím se jim dodat nové formy. Vedle zmíněné figury se také začaly objevovat klasičtější prvky malby jako takové.
Co vás inspiruje?
Velkou inspirací je pro mě krajina mého mládí. Narodil jsem se v Šumperku, kousek od Jeseníků. Vždy mne obklopovala příroda, kopce, zvlněný horizont – nic rovného. Proto v mých obrazech má vše obdobný, takový až tekutý ráz. A to je podle mě částečně dáno těmi Jeseníky. Krajina, v níž člověk vyrůstá, se do něj nějakým způsobem zapisuje, a u mě je to právě vidět skrze to „zvlnění“, které je v mých obrazech dodnes.
Jednou jsem Jesenicko viděl na podzim a bylo plné tak krásných a sytých barev, až to bylo skoro extrémní. Oranžová, hnědá, žlutá, zelená – během roku jsem v přírodě tolik barev neviděl, ani tak jasných. A najednou se vylouply tam v tom lese. Od té doby se barvy začaly hodně objevovat i na mých plátnech.
Za inspiraci bych mohl označit i Group of Seven, skupinu malířů zabývajících se výhradně krajinomalbou. Zvlášť jeden – Tom Thomson – mi přirostl k srdci. Byl podobně jako já autodidakt a jeho malby mají neuvěřitelnou energii. Řekl bych, že dnes jde o jednu z největších osobností kanadského malířství. Ale nehledejte v tom prazvláštní význam, proč mě, skrze Thomsonovo dílo, tak zaujala právě Kanada a její lesy. Spíš jde o celé podnebné pásmo od Kanady až po Jeseníky, v němž ráz krajiny může být velmi podobný.
Výstavu Sovy nejsou tím, čím se zdají být, která právě probíhá v galerii Černá labuť, jste uspořádal po pětileté pauze. Čím byla způsobena?
Ač jsem nevystavoval v Česku, měl jsem v té době pár zahraničních výstav. Ale je pravda, že jsem prožíval složitou osobní situaci. Před dvěma lety jsem začal procházet rozvodovým řízením, které nebylo zrovna příjemné. Neměl jsem proto chuť cokoli dělat.
Promítla se tato situace i do vašich současných maleb?
Neřekl bych. Nejsem člověk, který by chtěl své stesky ventilovat tímto způsobem, spíš naopak. Rád si v sobě držím barvy, které jsem pro své malby začal objevovat, i tu inspiraci jesenickou krajinou. Takže by se dalo říci, že mou reakcí na onu situaci je, že jsem se ještě více upnul na barvy, které mi připomínají podzim na Jesenicku. Pro někoho může být podzim nevlídným a sychravým obdobím, pro mě však znamená předzvěst smrti přírody a čekání na něco nového.
Vaše obrazy tedy vyjadřují optimismus?
To nevím, asi se to tak nedá říct. Zažil jsem plno reakcí, kdy mi lidé říkali, že moje obrazy jsou smutné. Pro mě jsou optimistické, i já sám jsem spíše optimista. Ale zároveň mě na životě baví ta věčná konfrontace. Teď nemyslím jen dobro versus zlo, ale běžné životní kontrasty. A ty se do svých obrazů snažím také promítnout.
Některé z vašich obrazů zachycují dálnice či sídliště, tedy moderní městské prvky, které bývají stavěny do protikladu k přírodě. Jak tento kontrast ve svých malbách vnímáte vy sám?
Osobně to nevnímám jako protiklad. Obojí je součást světa, ve kterém žijeme a který nás obklopuje. Každá z těch částí má svou charakteristiku a je něčím zajímavá. Města, nebo spíš paneláky, jsem maloval z důvodu, že podobné městské mraveniště má také něco do sebe. V paneláku jsem vyrůstal, takže jde o fenomén, který je součástí mého světa a jako takový si zaslouží pozornost.
Dálnice jsou z mého staršího období. Ale stále je vnímám jako výrazný moderní prvek. Navíc mi pohled z auta také připadá inspirativní, nemluvě o ovlivnění tvorbou od Kerouaca a jemu podobných. V poslední době maluji spíš lesy, protože jsem nyní fascinován silou stromů. Vlastně jsem jí fascinován už od dětství – často jsem chodil do lesa a obdivoval mohutné kmeny stromů a jejich majestátnost. Pocit vlastní malosti vůči tomu stromu, aniž by on sám pro to něco udělal. Strom zkrátka stojí na místě a vy přesto vůči němu pociťujete velký respekt.
Vraťme se zpátky k současné výstavě. Její název odkazuje k seriálu Twin Peaks Davida Lynche. V čem spočívá souvislost s vašimi obrazy?
Název výstavy vymyslel Martin Dostál, se kterým jsem ji připravoval. Podle Martina ani moje obrazy na první pohled nejsou tím, čím se zdají být. Ne vždy zobrazují vše. Občas ve svých obrazech vnímám jisté „neviditelné světy“, něco, co přímo na obraze namalované není, a přeci to tam je. Myslím, že tohle všechno Martin tím názvem hezky vystihl. Lynchův svět je vcelku podobný. Když sledujete Twin Peaks, máte pocit, že sledujete nevýznamnou scénu, že vám něco uniká a veškerý děj se odehrává jinde. Zkrátka Lynch diváka do značné míry znejistí. A myslím, že takový je i můj svět a mé obrazy, aniž by byl záměr je namalovat tak, aby připomínaly svět Twin Peaks.
Jaké obrazy na výstavě můžeme vidět? Jde o ucelenou kolekci?
Všechny vystavené obrazy vznikly za poslední rok nebo dva. Takže ano, je to celkem ucelené. Jde o díla namalovaná po zmíněném nepříjemném období, během kterého jsem se kromě několika drobných skic nedokázal k ničemu přimět. Tohle byl pak takový výbuch, kdy jsem se snažil vše dohnat a namalovat. Na výstavě je zastoupená větší část děl z poslední tvorby, jde tedy o nejucelenější pohled na mé současné období. A v hlavě další nápady, chci to celé ještě rozvinout. Některé ze současných obrazů navazují na mé předchozí „dálniční“ období. Pohledy z auta a to, jak se silnice klikatí v dáli mezi poli a jsou součástí krajinného rázu, mi stále připadají úchvatné.
Mluvíte o výbuchu – chrlil jste tedy jeden obraz za druhým?
Určitě jsem se na výsledek těšil a chtěl jsem, aby to už bylo hotové. Na druhou stranu jsem zažíval pocit, kdy jsem moc chtěl začít malovat, ale jistý respekt k té činnosti mi v tom bránil. Měl jsem vše dobře promyšlené, věděl jsem, co a jak chci udělat, a přece byly chvíle, kdy mě ruce ani hlava neposlouchaly. Navíc se představa v hlavě někdy může lišit od toho, co vám pak začne vznikat pod rukama. A vy máte dojem, že by to mělo vypadat jinak, ale už nevíte, jak to provést. Stát před prázdným plátnem je pro mě vždy složitější, mám k té bílé ploše značný respekt. Jako kdybych stál nahý v koupelně, to se člověk skoro až stydí. Natož když jsem se k malování vrátil po delší době. Nejprve jsem proto dost skicoval, abych se rozcvičil a rozmaloval.
Potřebujete ke své tvorbě specifické rozpoložení?
Ani ne. Samozřejmě pokud zažívám značný stres, tak se pracovat nedá. Horší období bývá také po výstavě či jiném větším vypětí, kdy se vydám z energie a pak polevím a nedělám nic. Kolikrát je to ale také, abych si získal od svého díla určitý odstup. Na druhou stranu se tvorba nikdy nedá vypnout. Vše, co mě obklopuje a ovlivňuje, co prožívám, si v hlavě neustále přetvářím v obrazy. Někdy jsou výraznější, jindy méně, ale stále je mám před očima. Takže inspirace k jednotlivým obrazům jde pak téměř sama. A jakmile jednou začnete malovat, naskakuje to čím dál snadněji.
Co děláte, když nemalujete?
Mám rád filmy. Zejména ty, které jsou zajímavě výtvarně pojaté. Nedávno mě například zaujaly sestříhané ukázky na novou řadu Mladého papeže. Šlo o zvláštní mix záběrů, které byly výtvarně silné – hezké kontrasty, zdařile nasvícené i nasnímané. Baví mě se na filmy dívat z výtvarného pohledu, z pohledu kameramana.
Když vás tak poslouchám, nekoketoval jste někdy s filmařinou?
Koketoval. Hlásil jsem se na FAMU na dokumentární režii, ale nevyšlo to. Mělo to tak být, dnes si popravdě nedokážu představit, že by mě filmařina bavila.
Experimentoval jste i s jinými materiály či styly?
V obrazech ani ne, ale zkoušel jsem sochařinu. Mám rád pocit práce s materiálem, ať už jde o hlínu, dřevo nebo beton, ze kterého jsem zkoušel tvořit. Byla to velmi zajímavá zkušenost a určitě by mě sochařina bavila a líbilo by se mi ji rozvíjet, nicméně jsem se vrátil zpátky k malbě. Času v mém životě je málo a rozkračovat se ještě dalším směrem mi nakonec nedávalo žádný smysl.
Co chystáte do budoucna?
Po skončení v Černé labuti se výstava přesune do Turína. A také jsem jedním z vybraných umělců, kteří se v příštím roce budou účastnit německé mezinárodní výstavy NordArt 2019. A pak se uvidí.
