- Reklama -

Julius Horsthuis (38) je nizozemským vizuálním umělcem, jenž se specializuje na fraktální umění, ve kterém kamera prolétává psychedelickou, neustále proměnlivou, počítačem vytvořenou krajinou. Stojí tak na pomezí kinematografie, digitálního sochařství, architektury a malby a je jedním z apoštolů nových druhů umění, které může přinést digitální věk a technologie s ním spojené.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Co vás dovedlo k umění?
Vždy jsem chtěl být umělcem, avšak ne takovým, jakým jsem se nakonec stal. Od svých dvanácti let, kdy jsem dostal první videokameru, jsem toužil být režisérem. Trávil jsem spoustu času běháním kolem dokola, natáčením maličkých filmů a jejich upravováním… Když jsem vyrostl, třikrát jsem se hlásil na filmovou školu tady v Amsterdamu a třikrát byl odmítnut.
To bylo samozřejmě nepříjemné, ale já se nevzdával. Chtěl jsem vědět vše o filmu, chtěl jsem pochopit, jak se vyrábí, a tak jsem začal pracovat v různých pozicích, jež se k němu nějak vázaly – jako osvětlovač, zvukař, kameraman a podobně.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Studoval jste v té době něco jiného?
Kdepak. Práce u filmu zabírá obrovské množství času, běžně i čtrnáct hodin denně, pět dní v týdnu. Dělal jsem v tom průmyslu od devatenácti a zkrátka neměl čas na cokoliv dalšího.
Po nějakém čase jsem se přeorientoval na vizuální efekty (VFX). To bylo velmi zajímavé, protože díky VFX můžete vytvořit své vlastní postavy a prostředí uvnitř počítače. Myslím, že moje ambice dělat filmy krystalizovala právě v této době.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Jak jste objevil fraktály?
Viděl jsem fascinující video na YouTube, bylo překrásné po zvukové i vizuální stránce, ovlivnilo mě. V té době jsem pracoval na vlastním skriptu a doufal jsem, že jej jednoho dne rozvinu v úplný film. Naneštěstí byl příliš ambiciózní a navíc o science-fiction, takže by bylo téměř nemožné jej zrealizovat jako první osobní projekt. Součástí onoho skriptu, jenž byl tak trochu podobný některým námětům seriálu Black Mirror (o seriálu jsme psali zde), byly postavy, jež se ve skutečnosti nacházely v počítačové simulaci, ačkoliv si to samy neuvědomovaly. V jedné ze scén se tyto postavy ocitly v prostředí složeném z fraktálních útvarů.
V jistou chvíli mi došlo, že bych měl udělat pilot vlastního filmu, což by v tomto případě znamenalo vzít jednu konkrétní část a nějakým způsobem ji natočit. Práci s vizuálními efekty jsem zvládal dobře, nebál jsem se proto jít dál.
Vybral jsem si zmíněnou scénu s fraktály a začal jsem pátrat, jaký druh softwaru je schopný vytvořit takové VFX. Kolega mi doporučil Mandelbulb 3D. Vyzkoušel jsem si ho a otevřelo se přede mnou moře možností… Zůstal jsem u něj, vytvořil množství kratších filmů a postupem času si uvědomil, že fraktály nemusejí být jen součástí většího celku, že mají hodnotu samy o sobě. Tehdy mi došlo, že se ze mne stal umělec.

❖ Jak byste vysvětlil laikovi, co je to fraktál?
Je to matematická formule, která, pokud je prohnaná počítačem, vytváří vzory nekonečné komplexity. Svým způsobem jsou fraktály podobné brokolici. Pro tu by vzorec vypadal zhruba takhle: trochu vyrůstej, pak se rozděl do menších větví a pro každou větev zopakuj tento proces. A znovu a znovu, s každým opakováním jsou nové větve jemnější a jemnější. Když matka příroda nebo počítač vezme tuhle formuli a spustí ji, vznikne tvar brokolice. Pokud odlomíte nějakou část a zvětšíte ji, bude vypadat jako celek. Brokolice je tvořena množstvím menších brokolic, které jsou také tvořeny menšími brokolicemi, pořád dokola.
Fraktály jsou právě takové, malé kousky instrukcí stavějící sama na sobě. Potřebujete složitý počítač, jenž za vás provede výpočty, ale jednotlivé vzorce jsou obvykle podivuhodně jednoduché.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Kolik času trávíte tvorbou vašich videí?
Nejkratší z nich jsem vytvořil za dvacet čtyři hodin, ale obvykle zaberou spíš týdny. Většina tohoto času ovšem připadne na renderování, během nějž počítač vykresluje video. Jeden snímek může zabrat až hodinu a dnešní filmy mají obvykle desítky snímků za sekundu.
Vytváření fraktálové scény v Mandelbulbu nezabere ani zdaleka tolik času. Je to postupný proces: začnete si hrát s parametry, což jsou zjednodušeně řečeno nastavení, podle kterých je následně generována fraktálová struktura, a doufáte, že z toho vypadne něco zajímavého. Když najdete něco, co se vám líbí, pomalu to upravujete, zlepšujete, kousek po kousku měníte vzhled, až nakonec nastavíte animaci – průlet kamery skrze výsledný fraktál. To se opakuje pro každou část animace, protože není možné najednou vytvořit fraktál jako celek, chcete-li, aby se během videa měnil. Celý tento proces může zabrat půl dne, ale pořád je výrazně rychlejší než renderování.

Když moje počítače vytvoří video, práce ještě není hotova. Musím provést závěrečnou editaci v Adobe AfterEffects a doladit tak vzhled. Nedělám žádné velkoškálové úpravy, omezuji se na detaily. Používám editing, abych zvýraznil určité barvy či změnil rovnováhu světla a tmy, což trochu vede oko a umožňuje to dosažení lepší kompozice. Také je důležité mírně zamlžit vizuálně více vzdálené objekty – vytváří to dojem, že kolem fraktálu je jakási atmosféra, a díky tomu i více fotografické vzezření.

Je to srovnatelné s tvorbou hudby. Máte své nástroje, které nahrajete. Později je zmixujete dohromady, přičemž právě v tom leží rozdíl mezi skladbou, která zní skvěle, a nějakou, která zní hrozně. U fraktálů mi editing pomáhá dosáhnout mých cílů, ale ve finále je to hlavně o Mandelbulbu. Nejvíce radikální změnou, jakou někdy provedu, je přidání oblohy či vodní hladiny.
Tato závěrečná práce zabere zhruba dvakrát déle než úvodní nastavení scény, ale pořád je výrazně kratší než renderování, které dělá počítač.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Hudba je také důležitá pro vaši tvorbu. Jak ji vybíráte?
Trávím tím hodně času. Někdy mám dokončený fraktál, ale netuším, jaký k němu připojit zvuk. Může se stát, že uplynou týdny, než najdu vhodnou skladbu. Obvykle si vybírám spíše filmovou hudbu, podobnou skutečným soundtrackům, neboť se snažím tvořit malé filmy.
Zvuk musí jít společně s obrazem – někdy se fraktály najednou změní či odhalí něco nového a já chci, aby hudba dosáhla vrcholu ve stejnou chvíli. Dodává to emoční hloubku a pomáhá dokreslovat pořádnou atmosféru. Například když kamera cestuje skrze úzký tunel a najednou dorazí k obrovskému otevřenému prostoru, hudba se zároveň také rozevře a poskytne tak více intenzity a významu.

❖ Necháváte si někdy speciálně pro vaše videa vytvořit hudbu?
Nedělám to moc často. Mám specifický vkus a ne každý druh se mi líbí. Když mne někdo osloví s tím, že by chtěl dělat hudbu pro mé fraktály, musí na mne jeho tvorba velmi zapůsobit, abych to zvážil. Musím si být jistý, že ta osoba chápe, co se snažím vytvořit. Spousta lidí se spoléhá jen na beaty, ale taková muzika se hodí pro taneční parket, nemá filmového ducha, nevytváří citovou cestu.
Dvakrát jsem pracoval s Davidem Levym, vytvořil hudbu pro můj film Fraktaal, který je k dispozici na internetu. Je to tak trochu sci-fi, provizorně jsem k tomu připojil hudbu z Tronu. David řekl, že to zvládne lépe, a během tří týdnů vytvořil opravdu úžasnou skladbu, se kterou jsem zcela spokojený.
Nedávno jsem ho také požádal, aby napsal soundtrack pro můj zatím nejdelší film, jenž bylo možné vidět v létě minulého roku v Artech House ve Washingtonu DC. Výstava sestávala z obrovské obrazovky, kterou měli lidé před sebou a do stran. Na podlaze ležely veliké polštáře a na monitoru běžel dvacet jedna minut dlouhý fraktál, cyklicky se opakující. Lidé tam často strávili docela dlouhou dobu, někteří u něj dokonce meditovali.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ Nakousli jsme způsob, jakým přistupujete k vyprávění skrze své fraktály. Před několika lety jste napsal, že byste jim chtěl dát více příběhový nádech, platí to stále?
Ano, avšak je to velmi, velmi obtížné. Rozhodně ale chci zkusit všechny způsoby, jimiž by to mohlo jít provést, zjistit, jak daleko mohu fraktály posunout. Nemyslím si ovšem, že by stačily k vyprávění takového příběhu, jaký byste mohli vidět v kině. Něco takového nemůžete postavit jen na čisté technice. Pokud tu má být příběh, bude muset být velmi abstraktní, bez postav, bez krize a rozuzlení a dalších klasických figur.
Například můžete skrze fraktály vytvořit film o evoluci či počátku času, aniž by se ztratila příběhovost. Lidé by si jej nejspíše vykládali různými způsoby, ale takové už je umění.

❖ Uvažujete o vypravěči?
Ne přímo, spíše o něčem ve stylu Baraky nebo Samsary (o dokumentech jsme psali zde). To jsou několik hodin dlouhé němé filmy, sestříhané přesně do hudby. Ukazují rozličné kultury a místa napříč celým světem. Nepadne ani slovo, ale člověku stejně přijde, že se před ním odvíjí nějaký příběh.
Pokud bych měl použít tradičního vypravěče, nechal bych ho mluvit o něčem přímo nesouvisejícím se samotnými fraktály.

Jednou jsem udělal experimentální film pro virtuální realitu nazvaný Waking up in the Universe, což by šlo volně přeložit jako Probouzení se ve vesmíru. Název není můj, pochází ze série přednášek evolučního biologa Richarda Dawkinse z devadesátých let. Vzal jsem některé z jeho vět – mluví o mnoha věcech, například o evoluci či o nesmírnosti geologického času – a spojil je s fraktály. Lidem se to líbilo.
Můj vypravěč by tedy byl něco takového, použil bych části přednášky nebo třeba básně. Co člověk slyší, má jen málo společného s tím, co vidí, ale stále cítí přítomnost příběhu.

Zdroj fotografie: www.julius-horsthuis.com

❖ V minulosti jste několikrát zmínil, že nemáte příliš rozsáhlé technické znalosti ohledně toho, jak vlastně fraktály fungují. Připadáte si tedy spíše jako objevitel než jako tvůrce?
Jednoznačně. Říkám si umělec, ale svým způsobem podvádím – zatímco jiní lidé precizně malují každý malinkatý detail, za mne odvádí většinu práce počítač. Spíše než k malíři nebo k sochaři bych se přirovnal k filmaři nebo k fotografovi. Umělecká přidaná hodnota leží v tom, jak zachytím, co mi poskytne Mandelbulb. Když procházím fraktál a hledám v něm správný úhel nebo něco jiného, okraje obrazovky mi zmizí před očima a skutečně si připadám, jako bych objevoval nějakou neznámou krajinu.

❖ Jsou nějací umělci, současní či minulí, se kterými obzvláště souzníte?
Jsou, avšak nikoliv z tradičního uměleckého světa. Samozřejmě mám své oblíbené malíře, avšak má historie je spjatá s filmem. Právě tam se nejvíce inspiruji a právě odtamtud pocházejí i mí hrdinové. Mohl bych jmenovat například Stanleyeho Kubricka nebo Christophera Nolana. Quentin Tarantino sice nemá mnoho společného s vizuální stránkou kinematografie, avšak jeho vypravěčský styl je pozoruhodný.

❖ Existuje velmi dlouhá tradice umělců čerpajících inspiraci z psychedelik a vaše umění je velmi populární v komunitě psychonautů a mezi lidmi nějak spjatými s psychedelií obecně. Vyzkoušel jste někdy nějaká psychedelika?
Tuhle otázku dostávám často. Sám sebe bych psychonautem nenazval, nikdy jsem neměl LSD ani DMT, ale kdysi dávno jsem si vyzkoušel lysohlávky. Je to pro mě poměrně zvláštní, neboť lidé automaticky předpokládají, že má tvorba musí být výsledkem nějakého psychedelického zážitku a jsou překvapeni, když zjistí opak.

Rád bych si jednoho dne psychedelika vyzkoušel pořádně, ale myslím, že ještě nenastal ten správný čas. Ačkoliv mi píše řada lidí o svých zkušenostech a o tom, jak jim připomínají mé umění, což mi připadá krásné, trochu se bojím ztráty kontroly a domnívám se, že zkoušet je ve chvíli, kdy má člověk strach, není dobrý nápad. Ale možná jednoho dne, až budu starší a tak nějak hotový se svým uměním, se vydám zjistit, jak moc se vlastně od psychedelického prožitku liší. V tuto chvíli mi stačí prolétávat se v Mandelbulbu – mám z toho ten zážitek, ale kdykoliv mohu prostě vypnout počítač.