- Reklama -

Tuto dámu nejspíš budete mít spojenou se soutěží Česká Miss, a to i přesto, že od jejího úspěchu v této soutěži uplynulo již deset let. Dnes se Lilian věnuje herectví, které vystudovala spolu s taneční konzervatoří a antropologií. Je stálou členkou souboru Městského divadla v Mostě a spolu s Janou Trojanovou založily divadelní společnost Indigo Company. A hlavně o herectví jsme si s Lilian povídaly, fotografie k rozhovoru připravila Lenka Lesenská.

 

❖ Jak se dnes máte?

Skvěle, je konec sezóny, tak se těším na prázdniny.

❖ Chystáte se někam odjet?

Ne, nemáme nic naplánovaného. Pojedeme do Karlových Varů na festival, do Jizerských hor a na chalupu jako každý rok, ale uvidíme, jestli se nám podaří vycestovat i někam do zahraničí. Ono mě už během prázdnin totiž čeká další zkoušení.

❖ Když jsem si na vás dělala rešerši, zjistila jsem, že není snadné dobrat se k aktuálním informacím, většina se jich točí kolem vaší účasti v České Miss. Když se na to takto zpětně podíváte, nelitujete této zkušenosti?

Ne, určitě nemohu říct, že bych toho litovala. Nevnímám to jako něco hanlivého, v té době, kdy jsem se přihlásila, ještě měla svou úroveň. Určitě se proto nemám za co stydět. Ale je pravda, že jsem brzy pochopila, že tohle nebude svět pro mě a že se to nestane mou náplní života. Jako modelka jsem se snažila být maximálně profesionální, ale úplně jsem nezapadla a práce mě příliš nenaplňovala. Cítila jsem prázdnotu a absenci kreativity. Proto jsem se vrátila k divadlu, ke kterému jsem díky studiu na taneční konzervatoři měla blíž.

❖ Kromě taneční konzervatoře a herectví máte vystudovanou i antropologii. K té jste se dostala jak?

Studovala jsem na víceletém gymnáziu a měla jsem potřebu studovat i nadále, protože jsem obecně dost zvídavý člověk. A antropologie byl obor, který mě zajímal a kdybych měla víc času a prostoru, ráda bych se mu věnovala i dnes na odbornější rovině. Ale to při tom všem už opravdu nejde. Ale absolvování antropologického oboru považuji za velký přínos a obohacení v mém vzdělání.

❖ Dříve jste se chtěla profesionálně věnovat tanci, kvůli zranění to však nešlo. Nakolik se dnes věnujete tanci – sledujete českou taneční scénu?

Určitě sleduji, hodně mých spolužáků nebo přátel tančí v baletním souboru Národního divadla, takže ráda chodím na jejich představení. Sleduji i vývoj současného tance a fyzického divadla. Představení Lenky Vágnerové, Spitfare company nebo třeba Thálií zaslouženě oceněného Radima Vizváryho jsou vždy nevídaným zážitkem. Tanec mě nepřestává fascinovat a popravdě řečeno tanečníky více a více obdivuji. Sama jsem se tance také nevzdala, nadále trénuji sama nebo navštěvuji workshopy a tréninky pro profesionální tanečníky. Zároveň cvičím jógu, protože stejně jako všechny tanečníky, i mě dohnaly bolesti způsobené tancem.

❖ A jaký máte názor na budoucnost tanečníků? V současné době je to celkem velké téma…

Zaznamenávám určité pokroky. Před dvěma lety byl založen Nadační fond pro taneční kariéru, který nabízí přednášky, workshopy, psychologické i osobní poradenství. Kdysi tanečníci měli, po dosažení pětatřiceti let, nárok na předčasný důchod, který byl však v devadesátých letech zrušen. Tanečník je opravdu nevděčné povolání, zvlášť u nás v republice.

Finanční hodnocení není kdovíjaké a samozřejmě kariéra končí okolo 40 let, pokud nepřijde žádné zranění. A co pak? Jen zlomek dostane nabídku jako baletní mistr, choreograf či pedagog. Pro spoustu z nich je nevyhnutelné nové povolání, na které však nemají vzdělání ani praxi. Je to smutný a nedůstojný osud tanečníků. Proto doufám, a moc bych jim to přála, aby se o tuto problematiku začal stát zajímat. A i když nějaké pokroky jsou, je před nimi ještě dlouhá cesta.

❖ Co vás baví na herectví?

Je to v určitém způsobu moje přirozenost a potřebuji ho k životu. Mám ráda celý ten proces hledání způsobu, jak postavu nejlépe vystihnout, tu cestu k premiéře. Mám ráda, když mohu některé části své povahy reflektovat na jevišti a sledovat, kam až jsem schopná je rozvinout. Občas je to i trochu děsivé – nedávno jsem zkoušela roli strašné potvory a člověk se až lekne, že to v sobě opravdu má.

❖ A je jednoduché se z role vrátit zpět do civilu, nebo si nosíte takzvaně práci domů?

Myslím si, že to zvládám dobře. Nepřipadá mi, že bych si roli nosila všude s sebou. A to oceňuji i na svém příteli. Velmi si ho profesně vážím, je pro mě inspirací. Na jevišti se něj můžu 100% spolehnout, je precizní, pracovitý, nespokojí se s průměrem, nad postavami dlouze přemýšlí, přesto doma je to normální praktický muž, s kterým si mohu promluvit téměř o čemkoli. Myslím, že to máme dost podobně, i když je pravda, že jsem asi větší bohém a občas se nechám unést „kamsi daleko“, zvláště v začátcích zkoušení, kdy si postavu teprve ohmatávám a snažím se k ní dostat. To pak možná trochu mimo jsem.

❖ Máte i určitou zkušenost s hraním v seriálech – láká vás televize, nebo dáváte přednost divadlu?

Nevím, jestli mohu ty malé roličky a svou minimální zkušenost generalizovat a dobře zhodnotit. Roli v seriálu bych se nebránila, to určitě ne. Ale prioritou je pro mě divadlo. Bez seriálu a točení pro televizi se dokážu obejít, ale opačně by to asi nešlo, bez divadelní práce bych být nemohla. Divadlo – nasvětlené jeviště, plné hlediště lidí, atmosféra, vzduch – zkrátka k životu potřebuji. Ale jak říkám, nemám se seriály takovou zkušenost a v rolích, které jsem měla, jsem nebyla se svým výkonem spokojená. Natáčení je mnohem rychlejší, člověk si to nemá možnost pořádně vyzkoušet a já si pak připadala celá v křeči. Ale v divadle po šesti týdnech zkoušení tenhle pocit nemáte.

❖ A při premiérách nemáte trému?

Nejsem trémistka, naopak s diváky ve světlech a v kostýmech mě to začne ještě stonásobně víc těšit.

❖ Jakou roli byste si chtěla zahrát?

Nevím, mně už se to všechno asi splnilo. Teď třeba zkoušíme Tramvaj do stanice touha, kde hraju Stellu, kterou jsem si přála. Ve Třech sestrách jsem si zahrála Natálii, kterou jsem také chtěla. Na tu i moc ráda vzpomínám. Možná kdybych byla mladší, což už se asi nestane, snila bych klasicky o Julii. Možná Maryša by se mi líbila, i když na to asi nejsem moc typ. Nejraději bych byla součástí nějakého tanečního projektu, ohmatat si divadlo jiné formy. Ale já věřím, že ke mně přijde to, co má. Moc neočekávám, nechávám se vést a životu naprosto důvěřuji.

❖ A je na něco takového v mosteckém divadle prostor?

Pravda, tam taneční projekty úplně nehrozí, ale v listopadu budeme mít v rámci Indigo Company premiéru v Praze. Půjde o fyzické divadlo a moc se na to těším. Myslím, že už můžu prozradit tvůrčí tým – Pavel Khek a Hana Marvanová. Živě na cello bude hrát Terezie Kovalová, dále účinkují Radim Madeja, Tereza Krippnerová a další.

❖ Se kterým režisérem byste ráda spolupracovala?

S Michalem Vajdičkou nebo se SKUTRy. Obdivuji práci Lenky Vágnerové a Adély Stodolové. Ráda bych se někdy potkala s Martinou Schlegelovou nebo Janem Mikuláškem. A s Pavlem Khekem, Hanou Marvanovou a Petrem Mikeskou jsem již spolupracovala několikrát, ale klidně budu dál.

❖ Proč jste zakotvila právě v Mostě?

Vyzní to strašně neromanticky, ale v době, kdy jsem dokončila školu a vrátila se ze stáže z Nového Zélandu, jsem rozeslala své životopisy a z Mostu se mi ozvali. Zrovna jim otěhotněla jedna z kolegyň, takže hledali náhradu. Přijela jsem na konkurz a vybrali mě z dalších patnácti uchazeček. Opravdu žádná poesie. Angažmá v Mostě je i celkem náročné v tom, že produkujeme osm premiér ročně a v souboru nás není mnoho, takže se málokdy stane, že někdo není obsazen. Zkoušíme dvoufázově po šest týdnů a jen v pátek odehrajeme premiéru, v pondělí začínáme zkoušet další inscenaci. Takže k tomu nejde moc přibírat něco navíc.

❖ Přesto s Janou Trojanovou vedete Indigo Company…

Chtěly jsme s Janou společně něco vytvořit a Indigo Company vznikla v důsledku velké odvahy, když se na to zpětně podívám. Těch věcí, které jsme musely zvládnout, byla celá řada. Ale nepolevily jsme a společnost funguje dodnes. Rozrůstá se a stává se z ní pomalu fulltime job, což s těmi povinnostmi, které obě máme, je někdy velmi náročné. Zatím jsme nesehnaly k sobě člověka, který by zvládal produkční činnost podle našich představ, takže se nadále všemu věnujeme samy a do toho v našich věcech i hrajeme. A i když je toho někdy příliš, jsem na tento projekt opravdu pyšná.

❖ A co s Indigem chystáte do budoucna?

Kromě zmíněné listopadové premiéry chystáme i obnovenou premiéru inscenace Commedia Finita. Ta proběhne v červenci na Křivoklátu.

❖ Jak relaxulete?

Ideálně tak, že nic nedělám. Ale to je opravdu za odměnu.

❖ Chodíváte do divadla i ve svém volném čase? 

Poměrně dost, kolikrát i šestkrát v týdnu. Myslím si, že je to důležité, sledovat výkony kolegů z jiných divadel, jinak pojaté inscenace a podobně. Pak mě to i nakopne k vlastním lepším výkonům.

❖ A co vás v poslední době nejvíce oslovilo a doporučila byste našim čtenářům?

Hamleti v Divadle Na zábradlí. Celkově je Divadlo Na zábradlí moje srdcovka. Také bych doporučila Novecento v mladoboleslavském divadle. A do budoucna bych vaše čtenáře pozvala na podzim do Divadla pod Palmovkou na Jak je důležité býti (s) Filipem. A pak samozřejmě na naši listopadovou premiéru, která je v tvůrčím procesu, takže zatím nevíme ani název. Ale zajímavé to bude určitě.

Autorka fotografií: Lenka Lesenská