Martin Stranka, který žije i pracuje v Praze, se fotografování věnuje již 14 let. Přesto byl doposud známý spíše v zahraničí, kde jeho výtvarné pojetí fotografie bylo snáze přijato. To se nyní mělo zlomit a Martin Stranka připravil svou první velkou českou výstavu s názvem Dechem, jež retrospektivně mapovala jeho dílo a měla se stát vrcholem jeho dosavadní práce.
Po více než půlročních přípravách proběhla 3. března vernisáž v Galerii Mánes, jíž byla výstava zahájena. Nejenže ji zájemci mohli navštívit zdarma, ale také měli možnost se na místě potkat přímo s autorem, který byl každý den přítomen. V českém prostředí věc nevídaná. A tím pádem vzbudila obrovský zájem. Výstava však naneštěstí s ohledem na současnou situaci neměla dlouhého trvání. Po prvním omezení, které určilo hranici na 100 lidí, bylo možné Dechem navštívit i nadále, ovšem vyhlášení nouzového stavu a snížení maximálního počtu na 30 osob bylo již neudržitelné i pro tuto výstavu. Ve čtvrtek 12. března proto došlo k jejímu ukončení, namísto plánovaného 31. března.
Co jste v tu chvíli prožíval?
Musím se přiznat, že ve čtvrtek 12. března jsme za výstavou zavírali dveře s opravdu těžkým srdcem. Snažil jsem se pro všechny návštěvníky vydržet až do samotného konce. Do výstavy jsme vložili víc než sedm měsíců intenzivních příprav a práce, protože jsem chtěl, aby tato má doposud největší výstava v Čechách byla zcela výjimečná. A tak jsem, jak jsem slíbil, byl také pro všechny přítomen každý den. Byl to neskutečný zážitek, a i přes to, jak to na jednu stranu bylo náročné, jsem za tuto zkušenost vděčný. Těší mě taky, že jsme i za tak krátkou dobu trhali rekordy v návštěvnosti, kdy výstavu za 12 dní vidělo přes 13 tisíc lidí.
Jaké jsou vaše další plány?
Stále jsme přemýšleli, jak s danou situací naložit. Neuvěřitelné množství stovek a stovek reakcí na uzavření výstavy mne jen utvrzuje v tom, jako moc velký měla výstava Dechem úspěch a kolik lidí chce i nadále výstavu navštívit. Cítím, že se s výstavou musím a chci do Mánesa vrátit. Je to pro mne neuzavřené téma, a tak je to v tento moment s ohledem na situaci jen otázka času. Doufám, že se situace ve světě i u nás rychle ustálí a začne zlepšovat. Chystáme totiž v červenci další velkou sólovou výstavu, tentokrát v Orlandu na Floridě.
Zvažujete tedy přesunutí výstavy Dechem na podzim?
Myslím, že situace nám nyní nedává možnost nějakých konkrétních plánů se znovuotevřením výstavy tento rok. Dnes už jsem schopný se dívat na uzavření výstavy po tak krátkém čase, a potažmo všechna nařízená opatření trochu jinou optikou. Vnímám to jako příležitost se zase na chvilku izolovat sám do sebe a vrhnout se postupem času do další tvorby. Ale kdo ví, jak se bude situace vyvíjet. Všem fanouškům doporučuju sledovat můj Facebook nebo Instagram, kde se vždy snažím veškeré dění aktualizovat.
Spousta lidí měla zájem výstavu navštívit a nestihli to. Mají možnost zakoupit si aspoň knihu k výstavě?
Je to tak – ještě dnes dostávám zprávy, jak lidi neskutečně mrzí, že výstavu nakonec nestihli. Přestože je nyní výstava uzavřená, je kniha nadále k dispozici k zakoupení přímo na mém webu. Objednávky vyřizujeme a odesíláme průběžně. Zároveň je to vlastně i taková možnost nám pomoci zmírnit finanční a zcela devastační dopad, který pro nás takto náhlé uzavření výstavy má.
Jak byste charakterizoval svou tvorbu?
Jako naprosto volnou. Nejsem velkým zastáncem labelů, šuplíků či kategorií. Ale pokud bych měl svou tvorbu nějak definovat, pak je to volná výtvarná práce. A pokud bych měl zmínit konkrétní téma, pak nejčastěji zachycuji kontrast, konflikt, ale také rovnováhu mezi člověkem a přírodou. Čím více se člověk vzdaluje od přírody, tím více mě baví mu ji zprostředkovávat skrze své fotografie. Proto jeleni uprostřed města, medvěd u bojového letadla a podobně.
Jak vypadaly vaše začátky? Jak se v průběhu let vyvinul váš styl?
Téma, kterému se nyní věnuju, mě bavilo vždycky. To znamená, že na většině mých fotografií najdete figurální záležitost, postavu v otevřeném prostoru. To mi určitě zůstalo dodnes. Spíš jsem se vyvinul řemeslně – vytříbil si vkus a vybrousil rukopis. Ale tematicky jsem nikam neodbočil. Na výstavě jsem měl i některé fotografie, které jsou staré 10-12 let a s klidem jsem je mohl zařadit, aniž by nějak vybočovaly.
Máte svůj fotografický sen, čeho byste rád dosáhl? Projekt, který byste rád zrealizoval?
Určitě mám plánů plnou hlavu, ale nyní se potýkám s nedostatkem času. Moje fotografie vzbuzují čím dál větší zájem ve světě a teď konečně i v Česku, což je trochu paradox, ale zaplaťbůh za to. Takže nyní se věnuju především výstavám. A popravdě bych ani nerad prozrazoval, co chystám, protože bych se pak cítil svázán a zavázán to splnit. Ale jak říkám, nápadů mám spoustu a všechny se točí okolo vztahu člověka a přírody či přírodních živlů.
Dechem se měla stát vaší první velkou českou výstavou. Jak je možné, že jste se rozhodl v Česku vystavovat až po 14 letech své tvorby?
Důvod je naprosto jednoduchý. Od samého začátku jsem se věnoval výtvarné fotografii, která u nás dlouhou dobu neměla prošlapanou cestu a takovou odezvu jako v zahraničí, kde jde o naprosto běžný umělecký styl. Od začátku jsem tedy spolupracoval se zahraničními galeriemi, aniž by to byl záměr. Do ciziny mě odsunula poptávka. Když jsem ale loni získal ocenění za jednu ze svých fotografií, ptal jsem se sám sebe, co dál. Jakým způsobem se posunout. A rozhodl jsem se udělat výstavu, zatím svou největší, a udělat ji doma v Čechách.
Jaké pocity vás provázely během příprav?
Budu upřímný – bylo to pro mě oči otevírající. V zahraničí jsme chystali už několik výstav a máme tak odzkoušeno, jak vše funguje. A nebudu lhát, když řeknu, že je to tam mnohem jednodušší. Setkal jsem se s mnohem větší vstřícností, pochopením a podporou. Nejen mě, ale umělců celkově. Jsem velmi vděčný, kolik lidí s námi na této výstavě spolupracovalo a kolik subjektů vyjádřilo svou podporu. Stejně tak jsem byl ale překvapený, kolik lidí nám naslibovalo hory doly a pak nic z toho neplatilo. Proto jsem se nakonec rozhodl pojmout výstavu úplně jinak a udělat si vše podle sebe. A mělo to obrovský úspěch, zájem o výstavu byl a stále je enormní, i když už je po všem.
Rozhodl jste se na výstavě strávit každý den. I když z toho nakonec nebyl celý měsíc, jak jste to zvládal?
Opět budu upřímný. Trpím panickou poruchou a sociálními úzkostmi, takže tento krok pro mě byl velkým vystoupením z komfortní zóny. Ale šlo o důležitý a zásadní krok. Možná ještě důležitější pro mě ale bylo být návštěvníkům nablízku, vidět jejich reakce a být pro ně denně na výstavě. Od začátku jsem věděl, že časově to nebude problém, nebyl jsem si ale jistý, jak mi vystačí energie. Abych řekl vše popravdě, občas se mi stalo, že jsem večer přišel domů, musel si vzít prášek na spaní a jít hned spát, abych načerpal nové síly.
Vypozoroval jste nějaké rozdíly mezi českým a zahraničním publikem?
Ani ne. Umění má schopnost k lidem promlouvat beze slov, bez ohledu na národnost. V Americe možná byli dříve umění více otevření, ale lidé, kteří navštívili mou výstavu v Mánesu, byli neskutečně vstřícní a vřelí a nadšení, že tam jsme. Takže pokud dříve existovaly některé rozdíly, teď už zanikly.
Ročně zvládnete dokončit 2-3 výtvarné fotografie. V čem spočívá jejich náročnost?
Každá fotka je odrazem nějaké mojí životní etapy a mého rozpoložení. V té chvíli ve mně začíná růst a klíčit nápad, který musí uzrát do realizovatelné podoby. Nejčastěji celý proces popisuji na příkladu své fotky zobrazující auto v lomu, z jehož dveří a kufru se valí záplava květin. Kromě samotného focení bylo třeba dovézt auto z Ameriky, pronajmout si lom, nainstalovat květiny, což zabralo skoro celý den. Takže je to celé dost produkčně náročné a vyžaduje to spoustu času a příprav.
Neméně zásadní je pak i postprodukce, která může zabrat až několik týdnů. Pro mě je totiž nejdůležitější, jde o můj vyjadřovací prostředek, kterým dotvářím svou realitu. Dost lidí si myslí, že když se dělá něco v postprodukci, tak si tím autor ulehčuje práci. Že než by vynaložil energii dosáhnout toho v reálném světě, raději to udělá v počítači. To je trochu mýtus, protože postprodukcí opravdu strávím desítky a stovky hodin navíc. Zatímco auto v lomu bylo dost náročné na produkci, na postprodukci byli nejnáročnější bílí koně. Objížděli jsme celou republiku, sháněli stáda bílých koní a fotil jsem několikrát jednotlivé koně v běhu, pod různým světlem i úhlem. K tomu samozřejmě i nahého běžícího muže, což je téma samo o sobě. A pak bylo třeba to celé dát dohromady, vytvořit celistvou kompozici, která bude dávat smysl.
