Štěpán Pechar je známý zejména jako tanečník. Působil v baletu Národního divadla, nyní je spojený se skupinou Dekkadancers, kde zároveň zastává roli uměleckého šéfa. Tanec však zdaleka není jediným Štěpánovým talentem, vyniká také v kresbě a ve svém sólovém představení Muž z Malty koketuje i se žánrem stand-up comedy. Se Štěpánem jsme si povídali nejen o této premiéře, ale také o dalších plánech souboru Dekkadancers.
Vyrůstal jste na Maltě a do Čech jste se natrvalo přistěhoval v roce 2005, tedy ve svých 18 letech. Česko jste pravidelně navštěvovali s rodinou i předtím, ale přesto – zažil jste po přistěhování kulturní šok?
Ano, zažil, ale v dobrém. Jako malí jsme se sourozenci Prahu neměli rádi, kvůli snědší pleti nás často šikanovali. Také jsem měl Česko spojené s deštěm a zimou, kdežto Malta pro mě představovala léto, slunce, moře, zábavu. Ale jak jsem dospíval, nedovedl jsem si představit, že celý svůj život strávím na Maltských ostrovech, které jsou opravdu maličké. Po přestěhování do Čech jsem si Prahu velmi rychle zamiloval.
Jaký je hlavní rozdíl mezi Čechy a Malťany?
Řekl bych, že v náboženství. Malťané jsou křesťansky založení, Češi jsou spíše ateisté. Na Maltě se také setkáte s jižanskou vřelostí, každý vám hned objímá a vítá se s vámi. Neříkám, že Češi nejsou vřelí, ale jsou obezřetnější, komu se otevřou.
Pojďme nyní k vašemu studiu. Vy jste absolvoval pražskou Taneční konzervatoř, ale nedá se tak úplně říct, že byste ji studoval…
Během svého života jsem měl obrovské štěstí na lidi a byl jsem ve správný čas na správném místě. Za studium na Taneční konzervatoři vděčím panu řediteli Slavickému, který mi studium umožnil navzdory tomu, že jsem s tancem začal velmi pozdě.
Po přestěhování jsem nastoupil nejdříve na Duncan centre. Na Duncanu vyučovala paní profesorka Drápalíková, která mi navrhla, abych se zúčastnil tzv. burzy mladých tanečníků. Na té jsem se seznámil s panem ředitelem Slavickým a ten mi následně nabídl studium na Státní konzervatoři hl. města Prahy. Velmi mě to překvapilo, protože na Taneční konzervatoř se studenti hlásí většinou v deseti, jedenácti letech a mně v té době bylo téměř dvacet.
Nastoupil jsem do sedmého ročníku. Po krátké době jsem si ošklivě zranil koleno. Osm měsíců jsem nemohl chodit a dalších osm měsíců poté jsem ještě rehabilitoval. Nakonec jsem konzervatoř dostudoval, ale kvůli zranění jsem dlouho nebyl schopen docházet na praktické předměty. Měl jsem tedy skutečně štěstí a přestože jsem na konzervatoři strávil velmi krátkou dobu, otevřela mi dveře do tanečního světa.
Váš otec je lékař a matka pracovala v cestovní kanceláři. Jak jste se tedy dostal k tanci?
Nikdo z naší rodiny k tanci ani divadlu obzvlášť netíhl. K tanci jsem se dostal díky jedné slečně, do níž jsem se na Maltě zamiloval. Chodila do tanečního kroužku, kam jsem se tedy také přihlásil, abych se s ní seznámil. To bylo těsně před tím, než jsem se odstěhoval do Česka. Bylo mi osmnáct a stále jsem vůbec netušil, jaké profesi se budu věnovat. Uvažoval jsem, že bych si podal přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu na obor fyzioterapie. Díky tetě, jejíž kamarádka paní profesorka Petišková vyučovala na Duncanu, jsem se ale dozvěděl o Duncan konzervatoři. Udělal jsem rozdílové zkoušky, přijali mě ke studiu a po roce, jak jsem zmiňoval, jsem nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy k panu řediteli Slavickému. Je pravda, že jsem vždycky byl nesmírně aktivní, pohybově a sportovně založený, takže jsem určité předpoklady měl. Ale nepředstavoval jsem si, že se dostanu na Státní taneční konzervatoř.
Ale několik let jste byl členem souboru baletu Národního divadla a tam nejspíš neberou každého. Nějaký talent jste tedy musel projevit?
Když vás něco baví, věnujete tomu hodně času a postupneě se v tom zlepšujete. Tehdy jsem byl čtvrtým rokem na volné noze. Spolupracoval jsem s Laternou magikou, 420PEOPLE, Lenkou Vágnerovou & Company či s Pražským komorním baletem. Nasbíral jsem spoustu zkušeností. Zároveň jsem se z konzervatoře znal s tanečníky z baletu Národního divadla. Po jedné z premiér baletu ND jsem se zdržel na večírku po představení. Tam mi Petr Zuska, tehdejší umělecký šéf, nabídl angažmá. Zrovna totiž z baletu odcházel Viktor Konvalinka a Petrovi se uvolnilo jedno místo. Ačkoli jsem byl nabídkou poctěn, nedokázal jsem si sám sebe představit v angažmá baletu, kde bych musel tančit mimo jiné také klasické choreografie v bílém baletním trikotu. Petr mě však ujistil, že do těchto rolí mě nebude obsazovat a že budu tančit pouze moderní nebo neoklasický repertoár. Přitom hned první představení, ve kterém jsem účinkoval, bylo Labutí jezero. V bílém trikotu a v první řadě. Bylo to hrozný, chacha. S baletem jsem začal ve dvaceti a určité věci zkrátka nedoženete, ať se snažíte sebevíc.
Můj vklad Národnímu divadlu tak byl velmi specifický. Tančil jsem toho opravdu mnoho, ale převážně moderní nebo klasické role. Po svém nástupu pro mě Filip Barankiewicz vytvořil novou smlouvu s kategorií „charakterního tanečníka“. Tento typ smlouvy v baletu ND do té doby neexistoval. Po třech letec se naše cesty ale rozešly, protože mi nesedl směr, kterým se balet Národního divadla pod Filipovým vedením vydal.
V Dekkadancers působí řada tanečníků z baletu Národního divadla, nezřídka tedy bývají Dekkadancers s Národním divadlem spojováni. Daří se vám zbavit této nálepky?
Postupně ano. Všude píšeme a hlásíme, že nyní už nepůsobíme pod záštitou baletu ND a že z Dekkadancers vytváříme plnohodnotný, samostatný soubor s rezidencí na Jatkách78. Na druhou stranu není úplně na škodu občas připomenout, že Dekkadancers vzešli z baletu ND a že se jedná o tanečníky, kteří za sebou mají zkušenosti z národní scény a z velkého divadla. Navíc v některých produkcích stále působí́ tanečníci, kteří jsou dodnes v angažmá v baletu ND. Je to tedy proces. Řekl bych, že se nám daří od Národního divadla oprostit, ale vše má svůj čas.
Naše tvorba je velice specifická, většinou tvořená na míru konkrétním tanečníkům. Takové role se pak hůře přeobsazují. Proto ještě mnoho z tanečníků, se kterými pracujeme, je z Národního divadla. To bychom nyní rádi změnili. Také proto jsme v červnu vyhlásili náš první mezinárodní konkurz, z něhož nám vzešlo šest tanečníků, s nimiž budeme spolupracovat. Chtěli bychom se stát stálým souborem, nikoli fungovat na bázi projektů. Rádi bychom tanečníkům nabídli plný úvazek. To je teď mým hlavním cílem. Proto v posledním roce neustále hledám a oslovuji potenciální partnery a sponzory, abych sehnal dostatek finančních prostředků a mohl tanečníkům nabídnout stálou pracovní smlouvu, nikoli jen projektovou jako dosud.
Když se vrátíme k vašemu angažmá v Národním divadle, co vám dalo a co naopak vzalo?
Dalo mi mnohem víc, než vzalo. Získal jsem zkušenosti, kontakty, otevřelo mi to spoustu dveří. Mohl jsem si vyzkoušet práci v souboru, který si může dovolit světoznámé tvůrce. Spolupracoval jsem s řadou světově uznávaných choreografů, režisérů, zatančil si mnoho vysněných rolí, poznal různé přístupy k tvorbě a ke zkoušení. Denně jsem se potil se špičkovými tanečníky, od kterých se také neustále učíte.
Od samého začátku, kdy jsem k tanci přičichl, jsem se chtěl věnovat tvorbě. V Národním divadle jsem poznal, co všechno každá produkce obnáší. Od plánovaní a prvních zkoušek přes dlouhé hodiny příprav a propagaci až po udržitelnost každé choreografie.
Za to jsem přišel o kousek zdraví. Klasický balet je krásný, ale potřebujete mít dobré dispozice. Přestože jsem mnoho klasických rolí netančil, tak každé ráno je v baletu povinný klasický trénink. To pro mě mnohdy byla nejtěžší část dne. Pokud nemáte adekvátní dispozice pro balet, rvete své tělo přes vrozené fyziognomické možnosti. Klouby, šlachy a vazy denně přemáháte. Své levé koleno už mám čtyřikrát operované. Bohužel jsou úrazy neoddělitelnou součástí této profese.
Jaký je momentálně váš vztah k tanci?
Tanec miluju, ale rozhodl jsem se pomalu opustit jeviště. Kolegům z Dekkadancers jsem již ohlásil, že budu méně tančit a věnovat se spíše vedení souboru a tvorbě. Přeci jen už mi bude 34 let. V tanci na vrcholové úrovni jde o věk, kdy začnete čím dál více pociťovat své limity.
Není paradox, že jste tak náročné představení, jakým je váš sólový projekt Muž z Malty, uvedl právě nyní, když jste se rozhodl skončit?
Může se to tak zdát, ale Muže z Malty jsem měl v šuplíku delší dobu. Teprve po mém odchodu z Národního divadla a během koronaviru jsem měl dost času se představení věnovat a nechat jej vykrystalizovat do současné podoby. Doba, kdy jej uvést, zkrátka dozrála až nyní. Splnil jsem si tak touhu po sólovém projektu, ve kterém propojím stand-up comedy s tancem a kresbou. Navíc můj odchod bude postupný, Muže z Malty plánuji ještě mnohokrát odehrát. Nemám v plánu přestat tančit vyloženě ze dne na den.
Jak jste vlastně přišel k Dekkadancers?
Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoříme více méně už jedenáct let. Svého času jsme uvažovali, že bychom založili vlastní soubor. Se zakladateli Dekkadancers – Viktorem Konvalinkou, Tomášem Rychetským a Pavlem Hejným – jsme se znali, chodili na jejich představení a jejich produkce nás bavily. Na přelomu roku 2013 a 2014 to ale kluci časově už nezvládali a s Dekkadancers přestali fungovat. S Ondřejem a Markem Svobodníkem (který účinkoval v některých produkcích Viktora a Tomáše a sám se také věnoval choreografii) nás pak napadlo, že než abychom zakládali něco svého a začínali od nuly, mohli bychom po Viktorovi, Tomášovi a Pavlovi Dekkadancers převzít a se značkou pokračovat pod tzv. druhou generací Dekkadancers. Oni byli pro a značku nám přenechali. V roce 2019 jsme je pak oslovili ke spolupráci na projektu Návštěvníci a od té doby s námi v určité míře kontinuálně spolupracují.
Chtěli jste svou tvorbou navázat na tu jejich?
Ano i ne. Chtěli jsme předejit tomu, že diváci budou očekávat jejich tvorbu. První rok jsme se srovnání neubránili, ale posléze si to sedlo. Zároveň však máme podobný styl humoru, takže v něčem se naše tvorba podobá. Přesto jsou rozdíly v naší tvorbě a mezi námi patrné. Každý máme jiné vize, jiný slovník, jinou představu, jak danou věc sdílet a předat divákovi i jiný přístup k tvorbě.
Neznám ale jiný soubor, v jehož čele by stálo více hlav současně a dlouhodobě to fungovalo. Za poslední rok jsme uvedli dohromady osm premiér a neustále pracujeme na dalších. Vzhledem k tomu, že v Dekkadancers působí více tvůrců, si troufám říct, že nejde pouze o neobyčejně vysokou produktivitu, ale také máme dostatek času se každé premiéře plně věnovat a pokoušet se vždy dotáhnout tvorbu do kvalitní, propracované produkce. Tvoříme společně, nebo zvlášť, přímo pro Dekkadancers, nebo pro jiné soubory a jsem opravdu pyšný na to, jak velký dopad máme na českou kulturu a jsem vděčný za to, že o naši tvorbu je čím dál větší zájem.
Vraťme se nyní k vašemu sólovému představení Muž z Malty. Vy jste v prostoru Azyl78 odehrál premiéru a na první reprízu už nedošlo, protože jste skončil v nemocnici.
To zní mnohem dramatičtěji, než to ve skutečnosti bylo. Zřejmě jsem jen něco špatného snědl a přiotrávil se. Pokud bych býval byl odpočatý a v plné formě, asi by to nedopadlo takhle. Ale podepsalo se na mě vyčerpání ze zkoušek z generálkového týdne a celkově z připrav náročného představení. V oslabení už pak moje tělo s otravou nedokázalo bojovat a zkolaboval jsem.
Po premiéře jsem se cítil skvěle, byl jsem dojatý, že se vše povedlo a nesmírně šťastný, jak diváci přijali představení. A sám sobě jsem říkal, že ještě nesmím slavit, protože mě druhý den čeká představení znovu. Ráno po probuzení jsem se také cítil skvěle. Spadla ze mě všechna nervozita a na reprízu jsem se ohromně těšil. Až kolem páté odpoledne jsem se začal cítit divně. Ale pořád jsem si myslel, že to ustojím. Vzal jsem si prášky na nevolnost a vyrazil do divadla. V 19:20, deset minut před začátkem, mi ale bylo jasné, že to nedám. Bylo mi mizerně. Brácha mě nejprve odvezl domů, ale chvilku nato jsem omdlel a musela pro mě přijet sanitka. Reprízu jsme tedy museli bohužel odložit na září.
V představení tančíte, jste stand-up komikem a také kreslíte. Proč jste si to udělal tak složité?
Protože nerad hniju. Baví mě neustále přemýšlet, co dál můžeme dělat, posouvat hranice. Hledat nové způsoby tvorby, ale také něco, co mi opravdu dá zabrat. Vplout do neprobádaných vod a buď se jimi prokousat, nebo mě to vyplaví zpátky. Tak nebo onak, vždy mě to posune a získám další zkušenosti. Takže bych se necítil dostatečně spokojený, kdyby to nebyla velká výzva.
Inscenace je doslova vaše, jste podepsán pod každou inscenační složkou. Kdo vám dával zpětnou vazbu?
Ondřej Vinklát a Pavel Knolle. Ti mi pomáhali ve všech fázích přípravy. Abych řekl pravdu, trochu jsem se už styděl, že jsem podepsaný pod vším – režie, námět, scéna, … Ono to nepůsobí moc profesionálně a ani nejde dělat všechno sám. Ale Muž z Malty je tak specifický a niterný projekt, že to za mě nemohl nikdo udělat. Nikdo to nemohl místo mě odkreslit ani odtančit. Přeci jen jde o one man show. Ale Ondřej s Pavlem se mnou trávili spoustu času a pomáhali mi představení vycizelovat. Na generální zkoušky jsem pak pozval další lidi, abych viděl, jak budou reagovat. Nechtěl jsem nic podcenit. Cenné rady mi dal také Jirka Lábus, který s Dekkadancers už nějakou dobu spolupracuje.
O Muži z Malty hovoříte jako o vaší osobní zpovědi, jedním dechem však dodáváte, že druhá část představení je fiktivní. Neměli přesto diváci problém tyto dvě roviny rozlišit?
Nějaké zmatky to vyvolalo, ale přiznám se, že se mi to líbí. První část je založená na realitě, i když samozřejmě pro účely představení je trochu přehnaná a karikovaná. Druhá část dostává jiné rozměry a video scéna s rozhovorem by měla fikci potvrdit. Od této chvíle představení dosahuje takové absurdity, že i ti, kdo mě neznají, by měli pochopit, že to už nejsem já.
Je ale pravda, že zůstává rozostřená mez, zda si dělám srandu, nebo to myslím vážně. Někteří mi tuto nejasnost vytýkají, jiní chválí. Mně se ta nejasnost právě líbí. Nevědět, zda komik žertuje nebo to myslí vážně, ke stand-upu patří a zároveň mě to utvrzuje v tom, že jsem byl přesvědčivý. Dokonce za mnou po představení přicházeli kamarádi, kteří mě dobře znají, a ptali se, jestli nemám nějaké problémy. Maminka, kterou jsem předem opakovaně ujišťoval, že jde jen o divadlo, si o mě, chudinka, dělala velké starosti. Ptala se, jestli neberu drogy, proč mám deprese a kladla mi na srdce, abych neváhal, kdybych si potřeboval promluvit. Pokud jsem tedy někoho přesvědčil, že to jsem opravdu já a je to celé realita, pak jsem odvedl poctivou práci.
Stand-up a tanec jsou dvě diametrálně odlišné disciplíny. Proč právě stand-up?
Stand-up mě baví odmala. Nejčastěji zmiňuji Robina Williamse, Jima Carreyho a Rowana Atkinsona, kteří kombinovali humor s pohybem. Ale je celá ředa fenomenálních komiků, které už dlouho sleduji. Také mě baví uvádět lidi (včetně sebe sama) do trapných situací, přesvědčit je, aby se nebrali tak vážně – a pro tohle je stand-up jako dělaný.
Zkoušel jste někdy stand-up sám o sobě?
Ne, ale rád bych a chtěl bych se stand-upu věnovat víc.
Sledujete českou stand-up comedy scénu?
Moc ne, pár komiků znám, ale sleduji spíš tu zahraniční. V Česku se stand-up začíná pomalu rozvíjet, ale ve srovnání s americkými, britskými či indickými komiky stále pokulhává.
Dekkadancers nyní uvedli obnovenou premiéru Kafkovy Proměny. V čem se inscenace liší od původní z roku 2018?
Popravdě od slova „obnovená“ chceme upustit. Ta dvě představení se od sebe liší natolik, že jde v podstatě o novou premiéru. Prvním rozdílem je zcela jiné obsazení s Ondřejem Vinklátem v hlavní roli. Už to dělá představení dost jiné. Také bude delší, jsou více dotažené kostýmy, jiný light design, přidaná hudba od Ondřeje. Choreografie vychází sice z té původní, ale dost jsme ji upravili a aktualizovali. Také hrajeme ve větším divadle než v roce 2018, tudíž jsme museli upravit některé detaily a gesta, aby byly zřetelné i pro diváky v posledních řadách.
Jaké jsou budoucí plány Dekkadancers?
Ne všechno mohu prozradit, ale něco ano. Hlavním dlouhodobým plánem je, jak už jsem naznačil, vytvořit stálý soubor se zaměstnaneckými pozicemi, ideálně pro celý náš tým. Kromě nás choreografů je nutné zmínit, že máme dvě velké opory. První je Pavel Knolle, který se skrze letitou spolupráci stal naším kmenovým scénografem a kostýmním výtvarníkem, se nyní nově podílí také na produkční činnosti. A Zuzana Hošková, která se nám stará o sociální sítě, propagaci a komunikaci s medii. Jejich pomoc je opravdu znát. Neustále se také́ snazším o vylepšení celkového zázemí souboru. Jsem velice vděčný za podporu od našeho dlouhodobého partnera Museum Montanelli s ředitelkou a kurátorkou profesorkou Dadjou Altenburg-Kohl. Právě díky paní profesorce máme možnost naše plány a sny postupně plnit.
Co se tvorby týče je toho před námi opravdu hodně. Současně s Proměnou jsme s Ondrou vytvořili choreografii k představení Stabat Mater. Jde o trio ve spolupráci s Nikol Šneiderovou pro festival Lípa Musica, které odehrajeme 7. a 10. října v Děčíně a Liberci. Zároveň probíhají přípravy pro další dvě premiéry pro jiné soubory – já chystám choreografii pro balet Jihočeského divadla a Marek Svobodník spolu s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Benyovszkým připravují představení pro liberecké divadlo. Obě tato představení jsou plánovaná na listopad 2021.
Vedle repertoárových představení začneme po novém roce tvořit dvě celovečerní premiéry, ve kterých už budou obsazení naši noví tanečníci, které jsme vybrali při zmíněném konkurzu. První premiérou bude Strašidlo cantervillské v choreografii Marka Svobodníka, jež je plánovaná na duben 2022. Druhá premiéra, pro kterou choreografii budu připravovat já, vznikne v koprodukci s Divadlem bratří Formanů, Českou filharmonií a prostorem Jatka78. Tu uvedeme v červnu 2022. Na konec příštího roku máme v plánu ještě dvě představení, jedno v choreografii Ondřeje Vinkláta a druhé od Viktora Konvalinky.
Je toho tedy opravdu hodně, ale se správným plánováním a soustavnou prací věřím, že se tím postupně prokoušeme a mohu za všechny říct, že máme z práce radost.
