Tereza Němcová Petrášková je absolventkou Pražské konzervatoře, oboru hudebně-dramatického. I když ji to po dobu studií táhlo mezi muzikanty, nakonec dala přednost herectví. Pro to se rozhodla ve chvíli, kdy se musela smířit s tím, že ji nepřijmou na baletní školu. Tehdy oznámila své mamince, že když nemůže být baletkou, stane se herečkou. To se jí splnilo a dnes můžeme Terezu vídat v divadle, seriálech i filmu. Třeba v chystané komedii Casting na lásku, o které byl náš rozhovor především. 

Jak se dnes máte? 

Báječně. Udělala jsem si volnější den bez své milované dcery a prošla jsem se Podolím. Jediné, co bylo trochu nepříjemné, bylo absolvování testu na COVID-19 kvůli natáčení. A chvíli jsem také pracovala, jelikož jsem dostala nabídku na režii opery Perníková chaloupka pro Dětskou operu Praha. Takže jsem si pročetla scénář, nakreslila návrh scény a celkově se ponořila do tématu.

Půjde o vaši první režisérskou zkušenost? 

Kdepak, už mám za sebou režii inscenace Cesta kolem světa od Jiřího Janků, kde jsem si upravovala scénář a navrhovala scénu a kostýmy. A co se týče dětských představení, s těmi mám bohatou režijní zkušenost ze svého divadelního kroužku v Radotíně. Několik let také spolupracuji s Dětským baletem Praha. 

Jako herečka jste si prošla divadlem, seriálem i filmem. Která z těchto forem vám nejvíce vyhovuje? 

Divadlu se profesně věnuji přes 15 let a doufám, že se na jevišti budu objevovat i nadále. Ale v posledním roce se mi více rozjela seriálová a filmová kariéra a zjišťuji, že jsem natáčení úplně propadla. Proto bych se teď ráda vydala spíše touto cestou.

Kromě aktuální romantické komedie Casting na lásku jste hrála také v hororu T.M.A. Který z těch žánrů je vám bližší? 

Určitě ten první. Konkrétně Casting na lásku je mi velmi sympatický tím, že nejde jen o romantiku. S Evou Toulovou jsme se snažily zakomponovat i dost humorných situací a řekla bych, že se nám to povedlo. Popravdě jsem překvapila i sama sebe, jak moc jsem si natáčení užila, a myslím, že bych uvítala více podobných rolí. V divadle jsem totiž hrála buď naivky nebo charakterní role a ke komickým rolím jsem se tolik nedostala. Na druhou stranu musím uznat, že z natáčení hororu T.M.A. jsem si odnesla fantastickou zkušenost s režisérem Jurajem Herzem. Skvělý člověk.

Podnět na natočení Castingu na lásku vyšel od vás a jste také spoluautorkou námětu. Co vás inspirovalo? 

Všechno to začalo, když jsem hrála v inscenaci Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena. A po jednom z představení jsem si stěžovala kamarádovi kameramanovi, Pavlovi Mědílkovi, že sice hraju jedno představení za druhým, ale nikdo o mně neví, nikdo mě nezná a ani po všech těch letech, s blížící se čtyřicítkou na krku, pořád nejsem ta známá herečka s velkým H. On mě utěšoval a říkal mi, že bych měla točit. Jenže to se snadno řekne. V dnešní době není jednoduché sehnat roli. Hereček je plno a tvůrci spíš sáhnou po známém jméně, které přitáhne diváky do kin. No name herečka je pro ně moc velký risk. 

Nicméně po další dvojce vína jsme začali vymýšlet formát streamovaného seriálu o ženě ve středních letech, která touží po partnerovi. A tak vznikl nápad na různá rande, v nichž se vždycky objeví určitý typ muže, což vede ke vtipným situacím. Ještě ten večer jsem po příchodu domů sedla k počítači a napsala námět. Brát bylo odkud – mám spoustu kamarádek, které něco z toho, co se ve filmu objeví, skutečně zažily. Vyslechla jsem si od nich hodně zajímavých historek z randění, občas opravdu neuvěřitelné příběhy. Pro mě, která jsem s manželem 18 let, je nepředstavitelné se k něčemu podobnému odhodlat. Kamarádky mají můj obdiv.

Takto tedy vznikl námět, se kterým jsem pak šla za Evou Toulovou. S ní jsem se poznala na natáčení seriálu a okamžitě jsme si padly do oka, proto jsem chtěla, aby Casting na lásku režírovala ona. Narazily jsme ale na to, že téma rande je už celkem probrané, obzvlášť na streamech. Proto jsme se rozhodly námět propojit s profesí herečky, ale trochu jinak. Abych se uživila, musela jsem si kolikrát k divadlu přibrat ještě další práci. Pracovala jsem jako servírka v kavárně, asistentka v reklamní agentuře, operátorka v call centru a podobně, k tomu doposud učím na ZUŠ v Radotíně. Zkrátka v průběhu let jsem vystřídala několik dalších zaměstnání, protože není zrovna jednoduché se živit jen herectvím. A přesně to potká i hlavní postavu filmu.

Jak z plánovaného seriálu vznikl celovečerní film? 

Díky sponzorům! Měli jsme natočený pilotní díl seriálu, který se jim líbil, ale chtěli z toho udělat film. A my pak s Evou a Pavlem stáli před otázkou, jestli se tedy vrhnout na film a hledat další sponzory, kteří by nám pomohli s realizací, nebo to nechat být a pilotní díl uložit do šuplíčku. Ani jeden z nás ale neutíká od rozdělané práce, a tak jsme si řekli, že do toho teda půjdeme. Začali jsme oslovovat další spolupracovníky, prošli si peklem, ale užili si taky spoustu zábavy. Stálo to za to. 

Byla chvíle, kdy jste svého rozhodnutí doopravdy litovala? 

Určitě. Já jsem jednu takovou chvíli měla, když jsem v době natáčení filmu musela opustit divadelní scénu, kde jsem působila velmi dlouho. Takže mi Casting na lásku ukončil jednu dost zásadní etapu mého života. Tenkrát jsem si opravdu říkala, že jsem se na to měla raději vykašlat. Na druhou stranu se mi sice jedny dveře uzavřely, ale třeba se díky tomu otevřou jiné.  

Kdy se film natáčel? 

Pilotní díl jsme natočili loni v květnu, zbytek v zimě. Jelikož jsme vycházeli z toho pilotního dílu, museli jsme i v zimě ctít, že se děj odehrává v létě. A musím říct, že jsme měli obrovské štěstí na počasí a když bylo třeba točit exteriéry, svítilo nám sluníčko.

Vy ztvárňujete hlavní postavu, Stelu Nebeskou. Jaká je? 

No, trochu se mi podobá. Ve svém životě propojuje hereckou profesi s hledáním vztahu. Sama si momentálně pokládám otázku, zda bych měla dát přednost rodině a pořídit si třeba i druhé dítě, nebo se naopak věnovat kariéře a jít si tvrdě za svým cílem. Co naštěstí nemám se Stelou společné, je její manžel, který ji podvádí a je mu lhostejná. Proto se rozhodne se mu pomstít a sama sobě si dokázat, že stále ještě může najít lásku a založit rodinu. Zároveň by se ale chtěla věnovat své kariéře, která jde strmě dolů. Trochu se to v ní pere. Jako ve mně. Podobné dilema ale nejspíš řeší plno žen v mém věku.

Zmínila jste, že v reálu byste se k randění a seznamování nejspíš neodhodlala. Jak jste si s tím poradila v roli?

Eva mě hlídala a vedla, aby můj projev byl co nejautentičtější. Dobře se známe, už i na osobnější rovině, takže jsem se nestyděla za ní s čímkoli přijít a zeptat se jí na radu. A všichni, kdo ve filmu hrají, jsou nějakým způsobem naši známí a kamarádi. Na place díky tomu byla vždycky uvolněná atmosféra a sranda. 

Ovšem na jednom místě jsem nic hrát nemusela. To když má Stela rande s „kolouškem“, který jí nabídne, že si spolu půjdou zapařit a má na mysli videohry. Tímhle jsem úplně nepolíbená, takže jsem tu nevědomost vůbec nemusela předstírat. 

Musela jste kvůli roli překonat nějakou svou fobii? 

Ano. Mám strach z výšek a jedno z rande se odehrává v lanovém centru. Nejprve jsem si to ale vůbec neuvědomila, protože jsem se moc těšila na Lukáše Langmajera, s nímž jsem se měla herecky opět potkat po delší době. Takže to těšení zpočátku zastínilo fakt, že se celá scéna odehrává ve výšce. Nebyla jsemale sama, kdo se musel překonávat – Honza Řezníček se mnou měl jet na koni, a přitom z nich má obrovský strach.

Jaký byl váš nejhorší a nejlepší zážitek z natáčení? 

Nejhůř jsem snášela, když mě nahou zamotali do bublinkové fólie, z níž mi leccos vykukovalo, a měla jsem v ní jít po náměstí v Náchodě. I když jsme hráli léto, byla zrovna docela zima, takže nic příjemného. Do toho lidi koukali, co se to děje, a jak jsem byla jen v té průsvitné fólii, nebylo mi to zrovna příjemné. 

Naopak jsem si moc užila zmíněnou jízdu na koni. Kdysi jsem z koně spadla, tak jsem měla trochu strach, ale když jsem uviděla toho nádherného bělouše, kterého mi vybrali, spadly ze mě veškeré obavy. Dokonce jsem si rovnou domluvila i další hodiny ježdění. 

Měla jste už při psaní námětu představu, kdo by se měl zhostit některých rolí? 

Rozhodně. Možná ne vyloženě konkrétních rolí, ale věděla jsem, s kým bych chtěla spolupracovat. Snažila jsem se prosadit si lidi, které znám a díky kterým bude při natáčení panovat pohodová nálada. Nakonec jsme s Evou daly dohromady výbornou partu, protože i s těmi, které vybrala ona, jsem si rychle začala rozumět. 

Jedním z těch, nad kterými jsem uvažovala, byl Vašek Neužil, ale nenašla jsem v sobě odvahu ho oslovit. Přitom jsem s ním chodila v Plzni do dramaťáku. Byla jsem do něj tenkrát strašně zamilovaná a šla za ním, jestli spolu budeme chodit. Na to mi řekl jen: „Prosím tě Terezo, vždyť my jsme jen kamarádi. Na! Tady máš griotku.“ To jsem se poprvé strašně opila, přišla domů asi o půl jedné ráno a od maminky za to dostala facku. Nejspíš z toho mám stále trauma. (smích)

Kdo další s vámi na filmu spolupracoval? 

Na konzervatoři jsem na internátu dobu bydlela s Dagmar Sobkovou, Dashou, kterou mám moc ráda. Před třemi lety vydala album, na kterém má skladbu Věřím hvězdám. Když jsem ji slyšela, říkala jsem si, že je pro náš projekt jako dělaná, jako by ji napsala přímo pro nás. Proto jsem Dashu oslovila, jestli bychom tuhle písničku mohli použít. Mohli, a teď to dokonce vypadá, že by mohl vzniknout i klip. Kromě toho ve filmu zazní také hudba Davida Solaře, na níž se shodou okolností podílel i můj manžel, který hraje v uskupení Epoque Quartet. Dále pak bych chtěla zmínit ostatní herce, a to Martina Sittu, Igora Bareše, Valerii Zawadskou, Jitku Sedláčkovou, Zdeňka Maryšku, Milana Šteindlera nebo Vaška Lišku. A plno dalších.

Ovlivnila současná situace kolem koronaviru nějak natáčení nebo produkci filmu?

Natáčení ne, dotáčeli jsme v lednu a měli hotovo. Slavnostní premiéra v Lucerně je naplánovaná na 24. srpna a od 27. srpna půjde film do kin. Výrazněji se nás to tedy naštěstí nedotklo.

Proč by si diváci neměli nechat Casting na lásku ujít? 

Seznamování je poslední dobou čím dál složitější, jelikož se schováváme za virtuálními profily a na schůzku může nakonec dorazit někdo úplně jiný. Najít toho pravého není vůbec jednoduché. Ale může to být humorné. Diváci si tak užijí svižnou komedii na bázi minipříběhů plnou překvapivých zakončení.

Co dalšího chystáte?

S Evou Toulovou nyní pracuji na dokumentárním filmu o poutích, Pěšky bez hranic. S poutníkem Petrem Hirschem Eva dělala už film Camino na kolečkách a nyní se rozhodli zmapovat cyrilo-metodějskou stezku. Chtějí tím přiblížit poutě mladším ročníkům a ukázat, že člověk nemusí jít hned camino do Santiaga, ale může putovat i u nás a na Slovensku. A oba chtěli, aby to bylo napůl hrané, tedy nikoli jen dokument sledující poutníky při pouti. Vypravím se tak na čtyři poutě, v každém ročním období jednu. Respektive tři jsem už absolvovala a nyní mě čeká ta poslední, kterou to uzavřeme. A musím přiznat, že u té první, která vedla přes Beskydy, jsem si sáhla na dno. Popravdě jsem ale nevěděla, co čekat, a nebyla jsem moc dobře vybavená. Ty další poutě už byly mnohem lepší a na tu poslední se už moc těším, i když zase vede přes Beskydy.