Jak z plánovaného seriálu vznikl celovečerní film? 

Díky sponzorům! Měli jsme natočený pilotní díl seriálu, který se jim líbil, ale chtěli z toho udělat film. A my pak s Evou a Pavlem stáli před otázkou, jestli se tedy vrhnout na film a hledat další sponzory, kteří by nám pomohli s realizací, nebo to nechat být a pilotní díl uložit do šuplíčku. Ani jeden z nás ale neutíká od rozdělané práce, a tak jsme si řekli, že do toho teda půjdeme. Začali jsme oslovovat další spolupracovníky, prošli si peklem, ale užili si taky spoustu zábavy. Stálo to za to. 

Byla chvíle, kdy jste svého rozhodnutí doopravdy litovala? 

Určitě. Já jsem jednu takovou chvíli měla, když jsem v době natáčení filmu musela opustit divadelní scénu, kde jsem působila velmi dlouho. Takže mi Casting na lásku ukončil jednu dost zásadní etapu mého života. Tenkrát jsem si opravdu říkala, že jsem se na to měla raději vykašlat. Na druhou stranu se mi sice jedny dveře uzavřely, ale třeba se díky tomu otevřou jiné.  

Kdy se film natáčel? 

Pilotní díl jsme natočili loni v květnu, zbytek v zimě. Jelikož jsme vycházeli z toho pilotního dílu, museli jsme i v zimě ctít, že se děj odehrává v létě. A musím říct, že jsme měli obrovské štěstí na počasí a když bylo třeba točit exteriéry, svítilo nám sluníčko.

Vy ztvárňujete hlavní postavu, Stelu Nebeskou. Jaká je? 

No, trochu se mi podobá. Ve svém životě propojuje hereckou profesi s hledáním vztahu. Sama si momentálně pokládám otázku, zda bych měla dát přednost rodině a pořídit si třeba i druhé dítě, nebo se naopak věnovat kariéře a jít si tvrdě za svým cílem. Co naštěstí nemám se Stelou společné, je její manžel, který ji podvádí a je mu lhostejná. Proto se rozhodne se mu pomstít a sama sobě si dokázat, že stále ještě může najít lásku a založit rodinu. Zároveň by se ale chtěla věnovat své kariéře, která jde strmě dolů. Trochu se to v ní pere. Jako ve mně. Podobné dilema ale nejspíš řeší plno žen v mém věku.

Zmínila jste, že v reálu byste se k randění a seznamování nejspíš neodhodlala. Jak jste si s tím poradila v roli?

Eva mě hlídala a vedla, aby můj projev byl co nejautentičtější. Dobře se známe, už i na osobnější rovině, takže jsem se nestyděla za ní s čímkoli přijít a zeptat se jí na radu. A všichni, kdo ve filmu hrají, jsou nějakým způsobem naši známí a kamarádi. Na place díky tomu byla vždycky uvolněná atmosféra a sranda. 

Ovšem na jednom místě jsem nic hrát nemusela. To když má Stela rande s „kolouškem“, který jí nabídne, že si spolu půjdou zapařit a má na mysli videohry. Tímhle jsem úplně nepolíbená, takže jsem tu nevědomost vůbec nemusela předstírat. 

Musela jste kvůli roli překonat nějakou svou fobii? 

Ano. Mám strach z výšek a jedno z rande se odehrává v lanovém centru. Nejprve jsem si to ale vůbec neuvědomila, protože jsem se moc těšila na Lukáše Langmajera, s nímž jsem se měla herecky opět potkat po delší době. Takže to těšení zpočátku zastínilo fakt, že se celá scéna odehrává ve výšce. Nebyla jsemale sama, kdo se musel překonávat – Honza Řezníček se mnou měl jet na koni, a přitom z nich má obrovský strach.

Jaký byl váš nejhorší a nejlepší zážitek z natáčení? 

Nejhůř jsem snášela, když mě nahou zamotali do bublinkové fólie, z níž mi leccos vykukovalo, a měla jsem v ní jít po náměstí v Náchodě. I když jsme hráli léto, byla zrovna docela zima, takže nic příjemného. Do toho lidi koukali, co se to děje, a jak jsem byla jen v té průsvitné fólii, nebylo mi to zrovna příjemné. 

Naopak jsem si moc užila zmíněnou jízdu na koni. Kdysi jsem z koně spadla, tak jsem měla trochu strach, ale když jsem uviděla toho nádherného bělouše, kterého mi vybrali, spadly ze mě veškeré obavy. Dokonce jsem si rovnou domluvila i další hodiny ježdění. 

Měla jste už při psaní námětu představu, kdo by se měl zhostit některých rolí? 

Rozhodně. Možná ne vyloženě konkrétních rolí, ale věděla jsem, s kým bych chtěla spolupracovat. Snažila jsem se prosadit si lidi, které znám a díky kterým bude při natáčení panovat pohodová nálada. Nakonec jsme s Evou daly dohromady výbornou partu, protože i s těmi, které vybrala ona, jsem si rychle začala rozumět. 

Jedním z těch, nad kterými jsem uvažovala, byl Vašek Neužil, ale nenašla jsem v sobě odvahu ho oslovit. Přitom jsem s ním chodila v Plzni do dramaťáku. Byla jsem do něj tenkrát strašně zamilovaná a šla za ním, jestli spolu budeme chodit. Na to mi řekl jen: „Prosím tě Terezo, vždyť my jsme jen kamarádi. Na! Tady máš griotku.“ To jsem se poprvé strašně opila, přišla domů asi o půl jedné ráno a od maminky za to dostala facku. Nejspíš z toho mám stále trauma. (smích)

Kdo další s vámi na filmu spolupracoval? 

Na konzervatoři jsem na internátu dobu bydlela s Dagmar Sobkovou, Dashou, kterou mám moc ráda. Před třemi lety vydala album, na kterém má skladbu Věřím hvězdám. Když jsem ji slyšela, říkala jsem si, že je pro náš projekt jako dělaná, jako by ji napsala přímo pro nás. Proto jsem Dashu oslovila, jestli bychom tuhle písničku mohli použít. Mohli, a teď to dokonce vypadá, že by mohl vzniknout i klip. Kromě toho ve filmu zazní také hudba Davida Solaře, na níž se shodou okolností podílel i můj manžel, který hraje v uskupení Epoque Quartet. Dále pak bych chtěla zmínit ostatní herce, a to Martina Sittu, Igora Bareše, Valerii Zawadskou, Jitku Sedláčkovou, Zdeňka Maryšku, Milana Šteindlera nebo Vaška Lišku. A plno dalších.

Ovlivnila současná situace kolem koronaviru nějak natáčení nebo produkci filmu?

Natáčení ne, dotáčeli jsme v lednu a měli hotovo. Slavnostní premiéra v Lucerně je naplánovaná na 24. srpna a od 27. srpna půjde film do kin. Výrazněji se nás to tedy naštěstí nedotklo.

Proč by si diváci neměli nechat Casting na lásku ujít? 

Seznamování je poslední dobou čím dál složitější, jelikož se schováváme za virtuálními profily a na schůzku může nakonec dorazit někdo úplně jiný. Najít toho pravého není vůbec jednoduché. Ale může to být humorné. Diváci si tak užijí svižnou komedii na bázi minipříběhů plnou překvapivých zakončení.

Co dalšího chystáte?

S Evou Toulovou nyní pracuji na dokumentárním filmu o poutích, Pěšky bez hranic. S poutníkem Petrem Hirschem Eva dělala už film Camino na kolečkách a nyní se rozhodli zmapovat cyrilo-metodějskou stezku. Chtějí tím přiblížit poutě mladším ročníkům a ukázat, že člověk nemusí jít hned camino do Santiaga, ale může putovat i u nás a na Slovensku. A oba chtěli, aby to bylo napůl hrané, tedy nikoli jen dokument sledující poutníky při pouti. Vypravím se tak na čtyři poutě, v každém ročním období jednu. Respektive tři jsem už absolvovala a nyní mě čeká ta poslední, kterou to uzavřeme. A musím přiznat, že u té první, která vedla přes Beskydy, jsem si sáhla na dno. Popravdě jsem ale nevěděla, co čekat, a nebyla jsem moc dobře vybavená. Ty další poutě už byly mnohem lepší a na tu poslední se už moc těším, i když zase vede přes Beskydy.