Rozhovor s Adamem Jílkem: „Neumím si představit, že bych nemaloval.“

Adam Jílek (* 1989) je mladým českým umělcem, jenž vystudoval Akademii výtvarných umění. Jeho styl si prošel množstvím obměn, v dnešní době se soustředí především na figurativní obrazy zvířat na čistě bílém pozadí, jejichž prostřednictvím karikuje a pohrává si s lidskými vlastnostmi a stereotypy. I z tohoto důvodu jim často propůjčuje zpola lidskou podobu.

❖ Kdy a jak jste zjistil, že chcete být umělcem?
To bylo trochu komplikované, umění si mě vlastně našlo samo. Maloval jsem odmalička, už jako dítě, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se tím mohl živit. Když jsem se rozhodoval, kam půjdu po základce, vybral jsem si Střední uměleckou školu Václava Hollara. S tím záměrem, že budu mít víc času na sport. Pak mě to ale úplně pohltilo, začal jsem kašlat na ostatní aktivity a věnovat se jenom malování.

❖ Vaším dětským snem prý bylo stát se profesionálním hráčem baseballu. Proto jste chtěl mít více času na sport?
Přesně tak! My jsme tehdy byli dobří, vyhráli jsme mistrovství Evropy a jeli na mistrovství světa. Tehdy, zhruba v patnácti letech, nastala éra, kdy jsem si říkal, že bych se sportu mohl v životě věnovat profesionálně. Nakonec jsem se rozhodl pro malovaní a věřím, že to bylo správné rozhodnutí. Přestože mi ten pocit stát na stadionu čas od času chybí.

❖ Rodina vás k umění nevedla?
Vůbec ne, rodiče ani nikdo podobně blízký se umění nevěnoval, takže jsem si k tomu musel najít cestu sám. Velmi si však vážím podpory ze strany rodičů, které se mi dostávalo.

❖ Toužil jste se někdy věnovat i jinému druhu umění než jen malbě?
Na střední škole jsem měl blíže ke kresbě či grafice, ale možná to bylo tím, že malba tam nebyla natolik rozšířená. Původně jsem kresbu chtěl studovat nadále i na Akademii, ale v průběhu konzultací, na které jsem docházel, a po seznámení s profesorem Zdeňkem Beranem jsem svůj záměr přehodnotil. Jeho osobnost a malba mě absolutně pohltily.

❖ Po střední škole jste tedy pokračoval na Akademii výtvarných umění (AVU). Proč právě tam?
Líbilo se mi, že tvorba v rámci malby je na Akademii poměrně volná a také přístup ze strany profesorů je velmi individuální. Ale jak už jsem zmínil, byl pro mě zásadní ateliér klasické malby, který nikde jinde nebyl a není. Díval jsem se i po jiných školách, ale třeba na UMPRUM to nebylo takové, jak bych si představoval. Přece jen jsem měl blíže k volné tvorbě než k užitému umění.

❖ Zmínil jste Zdeňka Berana, o kterém často říkáte, že je vaším největším vzorem. Projevovalo se to nějak konkrétně na stylu, jakým malujete? Například váš původní hrubý jako by vesnický styl alespoň mně osobně připadá podobný stylu, pro který byl známý právě Zdeněk Beran.
Určitě to bylo způsobeno jeho vlivem. Byl to pro mě velký vzor. Bohužel jsem s ním byl jenom do druhého ročníku, on pak odešel a vše se změnilo. Na AVU jsou ateliéry od sebe velmi odlišné a já se musel rozhodnout, kam půjdu. Nikde jsem neměl takovou volnost jako v ateliéru, do kterého jsem nastupoval. Každý profesor vás svým způsobem nutí do určitého úhlu pohledu nebo stylu, přes který umění vnímá on sám. Já jsem se moc přizpůsobovat nechtěl, takže jsem musel znovu do jiného ateliéru. Takže jsem na Akademii vystřídal několik odlišných stylů, za což jsem zpětně rád. Že jsem nezůstal v jednotvárné činnosti a tímto, byť pro mě nepříjemným způsobem, jsem byl nucen vidět věci i jinak.

❖ Takže pro vás nebyla přirozená změna, spíše vám přišlo, že vám ji vnucují?
No právě. Tehdy mi to bylo dost nepříjemné a vůbec mi to nevyhovovalo. Právě proto jsem vystřídal několik různých profesorů. Byl jsem i u Karla Strettiho, který vedl ateliér restaurátorství. Tam jsem se učil klasické technologické postupy, zlacení nebo jsem pracoval na kopiích starých mistrů. Což byla velmi cenná zkušenost, za kterou jsem rád.

❖ Vrátil jste se potom někdy k vašemu původnímu stylu?
Zatím ne, bral bych to asi jako cestu zpět. Neříkám, že na to nikdy nenavážu. Ale s pohledem dalších profesorů, kteří mě posunuli jinam, se snažím pracovat a pokračovat dál a neberu to tak, že bych o svůj „původní styl” nějak přišel nebo od něj ustoupil. Spíše to beru jako určitý způsob vývoje.

❖ Myslíte si, že se váš styl v budoucnu zase promění, jako se proměnil od oné hrubé rurální malby k nynějšímu čistému stylu se zvířaty na bílém pozadí?
Určitě! Nerad bych zůstal po zbytek života na jednom místě. Vývoj a proces hledání, zkoušení a chybování k malovaní patří. Myslím, že je potřeba se rozvíjet dál, zkoušet nové věci. Myslím, že by byla škoda ustrnout.

❖ Je podle vás důležitější forma, nebo obsah?
To je složitá otázka. Je asi dobré to nějak vybalancovat. Obojí je pochopitelně důležité. Ale myslím si, že dneska je spousta autorů spíš řečníky, vkládají obsah i tam, kde vlastně vůbec není. Například nějaký konceptuální umělec vystaví rohlík, ve kterém je zapíchnutá vidlička, nebo opře hrábě o stěnu, a dokáže o tom mluvit hodiny. Myslím si, že umět pořádně řemeslo je důležité, tedy alespoň pro mě.

❖ Takže máte blíže třeba spíše k vyjádření něčeho konkrétního ve vaší malbě?
Asi ano. Ale není to zase tak, že bych odsuzoval ostatní styly umění a bral jenom realistickou malbu, to ne. Spíš ale osobně tíhnu ke klasičtější formě umění – aby socha zůstala alespoň trochu sochou a podobně.

❖ Existuje podle vás něco jako vysoké a nízké umění?
Určitě. Ten rozdíl je obrovský. Přijde mi, že se dnes hodně posvěcuje podprůměrná malba a umění je často spíše o tom, jaké má umělec jméno a jak je známý, než o tom, co je na obraze.

❖ Kdybyste si mohl vybrat, se kterým z umělců minulosti byste se rád setkal?
Jako první mě jistě napadají jména klasických malířů, kteří mě svým způsobem ovlivnili a inspirovali, jako například Rembrandt, Rubens a další. Ale těžko říci, jací vlastně byli. Třeba o Cavaraggiovi jsou zmínky, že to byl velký rváč. Takže přestože si ho vážím jako vynikajícího malíře, je otázka, zda bych si s někým z nich vůbec rozuměl jako s člověkem.

❖ Jak se cítíte, když malujete?
Jak kdy. Hodně záleží, na čem zrovna pracuju. Tmavší věci u mě často prohlubovaly depresivní stavy, a naopak. Těžko říct. Ve skutečnosti často během malování ani nepřemýšlím nad tím, jak se vlastně cítím. Prostě vypnu, a ten pocit tam je. Většinou mám puštěnou hudbu a obvykle maluju večer, kdy mě nic neruší.

❖ Ovlivňuje vás i to, že je večer jiné světlo a atmosféra?
To ne, světlo je totiž horší. Rád bych malovat přes den, mám tu skvělá okna, která tvoří ideální podmínky. Ale slunce mě rozptyluje a odvádí od práce. Naučil jsem se fungovat tak, že ráno poměrně dlouhou vyspávám. Přes den mám schůzky nebo jdu s přáteli na kafe. No a k večeru, když den pomalu končí, jedu do ateliéru, vypnu telefon, pustím si muziku a maluju dlouho do noci, někdy až do rána. Možná to tak dělám právě proto, že získám pocit klidu.

❖ Jakou hudbu posloucháte, když malujete?
Mám raději klasické věci, jako je Johnny Cash, Neil Young, Led Zeppelin, Red Hot Chilli Peppers nebo The Doors. Prostě takové ty skutečné skupiny, které fungovaly bez jakékoli elektroniky a podobně.

❖ Musí hudba náladově odpovídat tomu, co právě malujete?
Ono je to ve skutečnosti spíše naopak. Muzika mě ovlivňuje a posouvá do určitých stavů a nálad. Je znát, když si pustím něco depresivního, například Neila Younga.

❖ Vznikne depresivní obraz?
Mám pak pomalu depresi, a to se projeví na tom, na jakém obrazu pracuju. Mám jich vždycky rozmalovaných několik a podle nálady se rozhoduju, který zrovna budu domalovávat.

❖ Jak dlouho vám trvá namalovat jeden obraz?
To nejde tak jednoduše říct. Maluji od celku k detailu, takže musím vždy čekat. až olej zaschne, než se pustím do další vrstvy. Často jich mám rozmalovaných třeba pět. Jeden dokončím kupříkladu za měsíc, ale nepracuju na něm po celou dobu intenzivně. Lze tak jen těžko odhadnout, jak dlouho mi namalování jednoho obrazu trvá.

❖ Máte svého oblíbence mezi vlastními obrazy?
Vždycky k nim mám určitý vztah. Všechny maluju s nějakým pocitem, třeba podle vzpomínky nebo představy, která ve mně utkvěla. Hodně si cením starších obrazů, které jsem maloval pod vlivem Zdeňka Berana, ještě za jeho života. Jeden konkrétní nemám, ale určité rozdíly mezi jednotlivými obrazy jsou.

❖ Je ještě něco jiného, u čeho se cítíte podobně jako u malování?
Asi ne. Myslím, že tohle je něco jedinečného a speciálního. Nedá se to s ničím srovnat.

❖ Jak moc by vám chybělo malování, kdybyste se ho musel z nějakého důvodu vzdát?
Nedokážu si vůbec představit, že bych nemaloval.

❖ Pro vás to tedy není jenom práce, ale vášeň?
Přesně tak. Však vidíte, kolik tu mám obrazů. A to mám ještě nějaké rozpůjčované po výstavách.

❖ Těší vás i aspekt vystavování svých obrazů, nebo vám jde hlavně o malování a vystavování je pro vás sekundární?
Jde mi hlavně o samotné malování. Vernisáží a výstav mám sice relativně dost, ale dalo by se říci, že si je ani moc neužívám. Nepotřebuji mít sáhodlouhé proslovy ani být v centru pozornosti. Ale i to k malování patří a musím to překousnout. Nejsem ten typ umělce, co se na vlastní vernisáži neukáže, to by mi bylo trapné.

❖ Kde jste všude vystavoval?
Měl jsem výstavu v Národní galerii Veletržního paláce, v Tančícím domě nebo například v městských galeriích v Berouně, Karlových Varech, Strakonicích… Ani si to všechno nepamatuju (smích). Od dubna budu mít v Pálffyho paláci samostatnou výstavu nazvanou Čtvero období, v červnu mě čeká skupinová výstava v Mánesu a potom ještě výstava v Galerii Toyen na Žižkově.

❖ To jsou ale jen české výstavy. Vy jste však vystavoval i v zahraničí. Jak jste se k tomu dostal?
Přesně tak, koncem minulého roku jsem vystavoval v Miami souběžně s velkým celosvětově známým Art Basel. Tahle příležitost se mi naskytla díky jednomu z mých mecenášů a sběratelů.

❖ Jak na vaše dílo reagovali návštěvníci výstav v zahraničí? Bylo v jejich přístupu něco jinak než u Čechů?
Byl jsem v Miami necelý měsíc, nemohu tedy soudit. Ale určitě tam odlišnosti jsou. A co se týče ohlasů, myslím, že byly lepší, než jsem čekal. Oslovily mě dvě galerie s nabídkou na výstavu na příští rok, z čehož jedna z nich vypadá velmi zajímavě.

❖ Své obrazy poskytujete i pro projekt Art for Amnesty, jehož cílem je vybrat peníze pro dobročinné účely skrze dražby uměleckých děl. Co vás k tomu vedlo?
Dozvěděl jsem se o tomto projektu relativně nedávno a velmi mě to zaujalo, ta představa, že bych aspoň tímto malým způsobem mohl pomoci. Myslím si, že je fajn přispět na dobrou věc, má-li člověk tu možnost. Například teď pomáhám ještě s charitativní výstavou pro psí útulek ve spojení s Hunter. Výdělek z prodaných obrazů půjde jim. Je to to nejmenší, co mohu udělat. A mám z toho dobrý pocit.

❖ Zmínil jste svou výstavu v Pálffyho paláci. Proč jste výstavu nazval zrovna takto a na co se mohou návštěvníci těšit?
Název jsem vybral záměrně Čtvero období, jelikož i jako roční období na sebe plynule navazují a dohromady spolu tvoří rok, tak i má tvorba pod vedením čtyř různých profesorů na sebe navazuje a spojuje se v jeden celek. Bude to má první výstava, na které bude vidět takový průřez.

Více informací o Adamu Jílkovi a jeho díle najdete na stránkách www.adamjilek.cz.

Autorka všech fotografií: Kateřina Rohová.