Vít Samek třináct let jezdil na pražské záchrance a zachránil tisíce životů. Pak odešel, protože veřejně a nekompromisně kritizuje vedení ZZS HMP a systém záchranné služby v Česku. Ostré názory a brutální upřímnost mu zůstaly, přesto je pro něj charakteristická zvláštní skromnost člověka, který denně procházel peklem, ale humor ho nikdy neopustil. Chodil, jak píše na svém Facebooku, v krvi, moči i plodové vodě. Dnes už se svým blogem Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky, knihou (Bulbem záchranáře) a pořadem Na vlastní otvor kráčí hlavně na kulturním poli.
Jak se stalo, že jste se posunul z role záchranáře do role spisovatele a bloggera?
Když jsme se ségrou založili na Facebooku blog Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky, velmi rychle se našlo hodně fanoušků. Moje články začaly vycházet na Heroine.cz, tam měly zase velikej úspěch. Pak si mě pozval pan Veselovský a od tý doby…. Je toho hodně.
Jak se změnilo vaše vnímání nemocnice, když o tom píšete, když natáčíte Na vlastní otvor… Jaký jste pacient?
Když jsme točili Otvor, tak jsem rozhodně nebyl normální pacient. Natáčení je s běžným pacientem nesrovnatelná zkušenost.
Já jsem byl pacient jenom chvilku, když jsem si loni spálil ruku. Jinak už hrozně dlouho ne. Když jste zdravotník, tak zažíváte v průměru lepší péči už jenom proto, že si o ni řeknete, protože víte, co máte komu kde říct. Takže moje pacientská zkušenosti je velmi malá, ale spíš pozitivní.
Odvezla vás někdy záchranka?
Ne. Ve Španělsku mě popovážela, ale to byla převozová sanitka. Když mi bylo asi deset, házel jsem klacek do moře, zlomil se v něm hřebík a propíchl mi palec. Lokální doktor to nedokázal vyřešit, tak jsem jel španělskou sanitkou asi dvacet minut.
Na jaké vyšetření se vám Na vlastní otvor pořád nechce?
My už to máme hotový, není už kam a co. Lidi si píšou o lumbální punkci, ale nejsem blázen. Tohle už je dost invazivní. I když na začátku pořadu jsem se nadchnul ještě víc než Mall TV a začal jsem nabízet diagnostický katetrizace a podobný věci. Tak mě zase museli brzdit oni, že to úplně ne. I tak myslím, že jsem podstoupil dost odporný vyšetření.
Které z nich bylo nejodpornější?
Ty vyšetření mají spíš špatnou pověst. Když řeknete tady deseti lidem o kolonoskopii, devět se oklepe hrůzou a ono to přitom není tak strašný.
V rámci pořadu jste podstoupil i akupunkturu. Jaký máte názor na alternativní medicínu?
Jestli myslíte čínskou medicínu nebo celkově jinej přístup než západní, nemyslím si o tom nic. Některý věci nějak fungujou, spousta z nich vůbec nijak, ale že bych se nějak bránil… Víte co, současná medicína, ta západní, něco ví, ale to věděla i před padesáti lety a mnohdy to byl strašnej omyl. Třeba lobotomie se vyučovala na fakultách jako super metoda, jenže se ukázalo, že to není zase až tak super. Já myslím, že současná věda a medicína se může mýlit úplně stejně jako v minulosti nebo jako kdokoliv jinej. Čína má obrovsky dlouhou historii, obrovský množství lidí a několik tisíc let to tam nějak dělají a nějak jim to funguje. Rozhodně bych to nezpochybňoval jako celek. Je mi to vlastně celkem jedno.
Viděl jste někdy opravdu bizarní pokus o samoléčbu?
Jel jsem na frajera, co držel asi 10 dní půst. Půsty v zásadě nejsou nic špatnýho. Když to uděláte dobře, je to podle mě docela prima. Ale on držel 10 dní půst, pil jenom vodu a pak to ukončil dušeným zelím se smaženejma vajíčkama, takže se mu udělalo tak strašně dobře, že si zavolal záchranku. Copak ta samoléčba, ta je v pohodě, ale to zakončení bylo teda opravdu…
Čím si vysvětlujete, že je alternativní medicína stále více populární?
Nemám pocit, že by ta popularita rostla a jestli jo, tak to bude mít tolik příčin, že nemám ponětí. Současná medicína poněkud selhává. My máme ve srovnání se světem docela dobrej systém, ale taky kolabuje. Na kyčel čekáte půl roku, bolí vás břicho a pořádně vás vyšetří za dva měsíce. Nejsou kapacity. Možná to bude jeden z tisíce důvodů, proč se lidi obracejí na alternativu.
Proč ten systém nefunguje? Jsou problém peníze?
No jasně. Když jste třeba sestra, tak musíte dělat na záchrance, na urgentu nebo na ARU, abyste měla plat aspoň trochu k něčemu. A ještě si myslím, že v Praze, kde zase máte strašně drahej život, je to ještě náročnější. Neexistuje způsob, jak si jako sestra nebo střední zdravotnický personál pořádně vydělat. A to je problém. Navíc je v systému hroznej chaos.
Já vždycky dávám jako příklad bércový vřed. Pacientů s bércákem jsem dělal moc a u spousty z nich péče probíhá tak, že se po nich chce, aby jezdili jednou za tři dny na převaz na Bulovku. Tak prostě sedí v prosinci vymrzlí v převozový sanitce, která je doveze někam, kde hodinu a půl sedí s takhle ohnutou nohou s bércákem v čekárně. Pak je teda někdo vezme, převáže a oni to samý absolvujou cestou domů. Mám pocit, že by bylo mnohem lepší, kdyby tam mohla sestra jezdit a ošetřovat ten bércák doma. Možná, že by pak péče ve finále byla mnohem levnější, jakkoliv by ta sestra byla drahá. Protože přeplatit sestru, která bude tohle dělat, znamená, že možná ušetříte dvě nebo tři návštěvy a péči chirurga, což je furt mnohem dražší než sestra. Vždycky je to o penězích a o motivaci.
Myslíte si, že v tom hraje roli třeba i vzdělání běžných lidí o zdravotnictví? Že si třeba o nic neřeknou…
Vůbec ne. To jim můžete vysvětlovat, ale pokud projdete systémem tak, že vás bolí loket a zavoláte si záchranku, odvezou vás do fakultní nemocnice, kde vám udělaj rentgen, bude to zkoumat opravdu zkušenej radiolog a ortoped a budete ošetřená, tak tím systémem jste vlastně prošla dobře. I když se samozřejmě můžeme bavit o tom, že máte jít buď k obvoďákovi, nebo na polikliniku.
Pokud systém nenaznačí lidem, že se chovají špatně, hloupě nebo prostě nesmyslně, lidi se tak budou chovat. Můžete jim to vysvětlovat horem dolem. A když se potom doplazej po svý ose s bolavejma zádama na neurologii, a tam jezdí jedna záchranka za druhou s lidma, který normálně choděj, tak si prostě příště zavoláte záchranku. Vzdělávat je o tom, že mají chodit na polikliniku, nebude mít vůbec žádnej význam. Ten systém je tak složitej a ty lidi tak různý, že informační kampaň by selhala hned, jak by se spustila.
A existuje vůbec nějaké systémové řešení?
Já nevím. Je to extrémně složitý, ale myslím si, že kdyby bylo skutečný zdravotní pojištění, který by se počítalo z vašich rizik, a ne z toho, kolik vyděláváte, všichni v tom systému by měli správnou motivaci. Pojišťovna by měla motivaci, aby vaše léčba byla co nejrychlejší a nejlevnější, abyste co nejdřív byl zase zdravej. Pacient by měl motivaci nevolat si ve dvě ráno záchranku na pálení při čůrání, protože by mu to pojišťovna neproplatila. No a zdravotnickej personál by měl motivaci se chovat tak, jako se chovaj lidi tady u Kohoutů, jako ve službách. Tady přijdete a někdo se na vás hezky usměje a natočí vám dobrý pivo. Ne že vám řekne: „No ty vole, další! Tak vy si počkáte…“ Já myslím, že všechny ty tři složky by se chovaly líp.
Jací lidé si volají záchranku?
Úplně všichni. V průměru bych řekl, že to nebude kopírovat průměr společnosti, ale prostě všichni. Byl jsem na místech, který byste vůbec nevěřila, že jsou v Praze v jednadvacátým století. Byl jsem v nejluxusnějších nemovitostech, kam jsem přijel výtahem až do bytu. Akutní medicína si nevybírá.
Jak reagují na ten obrovský stres?
Šíleně panikařej. Sice ne všichni, ale jinak je to nesmyslně velká panika kvůli banalitám. Ne že mně to přijde jako banalita, protože jsem otrkanej, ale fakt zlomenej prstíček desetiletýho dítěte. Já chápu, že to bolí. Já tomu všemu rozumím. Rodič zavolá záchranku, když se to stane, čert to vem, tak zavolá záchranku. Ale vy mu potom řeknete: „Tak se všichni uklidníme. Má někde kartičku pojišťovny?“ Rodič má rudý fleky na ksichtě a jde do lednice. Úplně zatměno, vypne se mu mozek a funguje jenom dejchání a reflexy. Já nevím, možná, že to tak bylo dřív taky, ale spíš mám pocit, že ne. Já jsem se jako dítě zrakvil strašně mockrát, někdy i opravdu vážně, ale rodiče nikdy nejančili. Ale naše rodina není průměr společnosti.
Myslíte, že tohle je problém Prahy, nebo se to děje všude?
Já slýchám od kolegů z krajů, že už asi neplatí, že na vsi se o sebe postarají. Možná na nějaký úplně malý vsi, ale jinak se jezdí na podobný věci úplně všude.
Jak se vyrovnáváte s tím stresem vy? Máte někdy problém se při výjezdu ovládat?
Jasně. Když jedete z chlapa podrceného metrem na nějakýho dvacetiletýho vocase, co stojí na zastávce tramvaje kousek od nemocnice a volá si záchranku na úplnou kokotinu, to je občas emocionální guláš.
Takže ty emoce se týkají spíš zbytečných výjezdů?
U indikovaných nemůže nic vybublat. Tři roky vás vzdělávaj, abyste tohle dělal a pak to děláte, tak co by mohlo bejt za problém na indikovaným falu. Emoce jsou, je to prostě náročný, a to je na tom dobrý. Tím je ta práce zajímavá. Ale pak frajer, metr devadesát, je větší než já, je mu devatenáct let a vypadá, že je úplně ok, má teplotu 38,6° a nic jinýho mu není. Maminku má v Chorvatsku. Umí si na internetu objednat zboží z Japonska a z Ameriky, na kartě má bitcoiny, umí jezdit MHD, všechno umí. A najednou onemocní nebo se mu něco stane. A on přestane uvažovat. Nenapíše do Googlu „Co mám dělat, když mám 38,6° Praha“, ale zavolá mamince do Chorvatska a ta mu řekne, ať si zavolá záchranku. Pak tam stojíte proti frajerovi, kterýho nebolí v krku, není dušnej, nebolí ho vlastně ani klouby, prostě se nějak zapotil, změřil se a má 38,6° a říká: „Nic mě nebolí, jsem úplně v pohodě, já jsem volal matce, tak se jako omlouvám.“
To se snad ani nedá nějak vysvětlit…
Ale děje se to běžně. Taky je to částečně způsobený systémem. Kdyby bylo skutečný zdravotní pojištění, tak by chlapce v devatenácti rodiče vedli k tomu, aby si nezavolal záchranku na teplotu, protože by jim pak třeba přišel účet na deset tisíc korun, protože pojišťovna by řekla: „No to vůbec, proti tomuhle jste se nepojišťovali. Až bude mít chlapec zlomenej femur, tak samozřejmě, ale tohle opravdu ne.“
Neměla by tohle říct už dispečerka?
Chyba není v dispečerce. Státní pojišťovna je vlastně neziskovka. Nemá generovat zisk, ale vybrat od lidí peníze jako daně, jenom se tomu říká zdravotní pojištění. Jinak to úplně splňuje všechny aspekty daní a žádnej aspekt pojištění. Vyberou daně a pak mají přerozdělit péči tak, aby to nějak vyšlo, a samozřejmě to nevyjde. Abyste zaplatila péči za rok v týhle zemi, tak byste musela mít skutečné pojišťovny. Musely by zjistit rizika lidí, a vybrat pokud možno od co nejvíc z nich tolik peněz, aby se za rok všechno zaplatilo. Ale pojišťovna přece počítá úplně jiný číslo. Oni vůbec nepočítají, s jakým rizikem dostanu infakt, s jakým rizikem dostanete ebolu, s jakým rizikem vaši rodiče dostanou rakovinu.
To oni vůbec neřešej, oni se jenom ptaj, kolik vyděláváte. Vy řeknete dvacet tisíc a oni na to: “Tak dvojku!“. Pak začnete vydělávat víc, začnete mnohem zdravějc žít, vaše rizika se snížej a budete platit větší zdravotní pojištění, což je prostě úplně úžasnej nonsense… Kdyby pojišťovny musely generovat zisk, hlídaly by, aby se tohle nedělo, protože by měly motivaci. Pokud negenerujete zisk, a ještě jste spočítala úplně jiný číslo, než který se bude platit, tak to nevyjde. Proto se musí pojištění dotovat z rozpočtu, což je další vtipná věc, protože jsou to úplně stejný peníze vybraný z daní. Vzali vám to násilím, musela jste to zaplatit a počítá se to jenom z příjmu. Je to daň. To je asi, jako kdyby se platilo pojištění podle počtu aut a stromů děleno počtem obyvatel.
Tohle způsobuje potom všechny další problémy, protože kdyby někdo vlastnil pojišťovnu a potřeboval by Ferrari, tak by prostě firmu i péči nastavil jinak. Spočítal by to tak, aby to muselo vyjít. Jenomže tady nikomu o zisk nejde, ani nemá jít, proto to platíme daněma. Protože je prej nemorální vydělávat na zdravotnictví.
Víte, co je vtipný? Jeden z argumentů, proč platit zdravotnictví daněma, jsou nákladný extrémně výjimečný choroby, který kdybyste měla, tak vás nikdo nepojistí. Potom máte pětiletýho kluka v Motole, kterej přesně tohle má. Dostal nějakou autoimunitní sračku, je to úplně ono! Naprosto výjimečná terapie stojí padesát mega!
A sbírají se na něj víčka…
Jasně! Protože přesně ten argument, že musíme platit daněma, protože pětiletej Alfík může mít takovou nemoc, nefunguje. Pojišťovna mu žádnou léčbu neproplatí. Rodiče na Twitteru vybrali od lidí za pár dní padesát milionů. Přišla ministryně financí a řekla: „Ještě daň.“ Chápete to?
Ne. Tomu se mi nechce věřit.
Schválně si to najděte, není to ani půl roku starej příběh. Šli znova na Twitter a říkali: „Oni po nás chtěj ještě DPH, to je ještě dalších pět mega a to nemáme.“ Vybrali pět mega. Jestli někdo řeší, jak by se potom řešily výjimečný choroby, který stojí padesát milionů v systému skutečnýho zdravotního pojištění, o kterým já mluvím, tak moje odpověď je: za prvý na Twitteru a za druhý to neřeší ani tenhle systém. Takže bát se toho, že to nebude řešit jinej… Tak se to vybere na Twitteru.
Když stát nefunguje, tak aspoň lidi fungujou…
Já mám pocit, že tak už to je z definice.
Dřív jste v rozhovorech hodně kritizoval sanitky. Jak se to po vašem odchodu řešilo?
Řešilo se to tak, že na mě přišlo trestní oznámení, který předpokládám, že je odloženo, ale nijak to neřeším a vůbec mě to nezajímá. Auta budou za pár let pryč.
Jak se zbavujete frustrace z toho všeho? Myslím ze systému i z lidských osudů?
Pekla ze záchranky jsem nemusel moc zpracovávat a frustraci ze systému jsem vyřešil tak, že jsem z něj odešel, i když jsem teď zase zpátky. Ale jen kvůli tomu covidu prašivýmu. Až přejde, tak zase odejdu.
Od tý doby dělám pro Mall TV, píšu pro Heroine.cz, napsal jsem knihu pro Jan Melvil Publishing, takže si užívám soukromej sektor. Tam se k vám všichni hrozně hezky chovaj, jsou na vás strašně milý a nic není problém. Ve zdravotnictví přijdete třeba na rentgen a tam s váma jednají jak s nějakým vocasem.
Co si myslíte o případu Aleny Wittmanové? Ve zkratce se stalo, že žena jela s bolestí břicha a horečkou do nemocnice v Kadani, kde jí udělali pouze test na covid a po několika hodinách čekání ji poslali domů. Výsledek testu se ani nedozvěděla, její stav se nezlepšil a myslela si, že má nejspíš zánět ledvin. Vydala se proto ke své lékařce, která volala zpět do nemocnice, kde tentokrát sice potvrdili zánět ledvin, ale řekli, že nemají kapacitu na to, aby ji hospitalizovali. Ošetření se dočkala až v nemocnici v Mostu. Objevují se podobné situace často?
Běžně se to asi nestává, ale systém je nepřehlednej a je v něm hokej bez ohledu na covid. Když to na jaře všichni prožívali, většina se bála, tak asi k takovejm situacím prostě docházelo častějc. Nějak mě ta historka nepřekvapuje, protože takových budou stovky.
A příběh ženy, která zavolala záchranku svému omdlévajícímu muži, a záchranáři na ni křičeli, že je určitě opilá a nemůže ho dovézt do nemocnice sama, protože viděli na stole lahev s vínem, zatímco muž zkolaboval?
To vůbec nechci hodnotit, protože jsem tam nebyl. Taky jsem zažil psychopatickou stížnost na jinou posádku. Zapnutej capslock, vykřičníky a kdyby se to neprošetřovalo a vycházelo se z toho, asi by je museli propustit. Nakonec se ukázalo, že tam jela strašně slušná posádka a ta paní měla nějakej problém. Přitom fal proběhl úplně v pořádku.
Na mě jednou přišla pochvala, když jsme byli u nějaký dušný paní s doktorem, že to bylo hrozně prima a že nám děkujou. A pak přišlo na kriminálku trestní oznámení na neznámýho pachatele. Řekli, že tam byla záchranka a že se jim ztratily šperky. Detektiv mi pak říkal, že ta rodina sdělila, že jsme paní ošetřili a pak jsme si řekli o doklady. Někdo z rodiny nás pro ně poslal k babičce do ložnice. A že jeden z nás tam šel, předtím tam bylo zlato a potom zmizelo. A že jsme to teda mohli bejt my. Teď mi řekněte, co člověka donutí k tomu, aby detektivovi řekl tohle…
Kterejkoliv záchranář v týhle zemi nad takovou historkou vyprskne smíchy. Protože vy mi říkáte, že vaše maminka má doklady u sebe v ložnici. Ale proč mi to říkáte? Já potřebuju ty doklady, ne vědět, kde jsou. Tam běžte vy. Já vám nebudu šmejdit po bytě, to je úplně absurdní! Nic takovýho se nestalo. Zjistilo se, že zlato ukradla uklízečka. Já nechci hodnotit, co někdo říkal o zásahu záchranářů, protože už jsem toho zažil moc a lidi někdy říkají opravdu úplný bludy. Nevím, jestli je to tenhle případ, nebyl jsem tam.
Čeho si na práci u záchranky vážíte?
Od banalit typu, že mě to naučilo řídit, přes to, že jsem tam potkal skvělý lidi až po to, že jsem dělal třináct let pro stát, jakkoliv je záchranka městská organizace. Na vlastní oči jsem viděl, jak naprosto nic nefunguje. Spousta lidí, který odešli ze státního sektoru, říká, že se to vůbec nedá sdělit. To se musí zažít. Politika je velmi nefunkční věc.
Vy jste se vrátil kvůli covidu. Jak moc se práce lišila oproti normálu?
Záleží, kde děláte. Roušku byste měla nosit všude. My na Bulovce máme urgentní příjem, kterej se teď bude asi zase předělávat na covidárium. Bude tam ARO, kde budou nejvážnějc nemocný. Normálně je to prostě urgentní příjem druhého řádu, žádný polytraumata. Takže se staráte o úplně běžný stavy, i když někdy docela intenzivní. Tohle je úplně něco jinýho.
Kde se ve vás bere pořád tolik humoru?
Nevím, to je asi povaha. Nemám pocit, že moje práce je nějak náročná. Na urgentu, a hlavně na covidovým ARU jo, i na záchrance. Ale odmakáte si dvanáct hodin, jdete domů a máte čistou hlavu. Speciálně na urgentu a na záchrance, na odděleních to může bejt jiný, protože sice máte tři dny volno, ale pacienti tam budou vesměs pořád stejný. Na záchrance zahodíte klíče a jdete.
Žijí záchranáři a zdravotníci obecně zdravě?
Samozřejmě, že ne. Žijou mnohem míň zdravě než zbytek populace. Částečně za to můžou noční, což nemají jenom zdravotníci, ale zrovna oni masivně. Taky je moc práce. Třeba lidi tady v kancelářích mají asi taky spoustu práce, ale v půl jedný to zapíchnou a jdou se nabaštit. Kdežto ve zdravotnictví jíte opravdu jak zvíře.
Člověk má takovou představu, že když vědí, co všechno hrozí, tak si dávají bacha…
Sestry na onkologii úplně běžně kouřej. Na Bulovce jsem viděl přesně ty chirurgy, který řešej žlučníky, střeva a zažívací systém, jak jdou a posnídaj dvacet deka kempingu s rohlíkem. Já to dělám taky. Takže to prostě nemá vliv.
Můžete na závěr ještě jednou zopakovat základy první pomoci pro ty, kdo by chtěli do pacienta ještě dýchat?
Neumím říct základy, protože první pomoc je natolik rozmanitá, že rady zní: Nepanikařit, uvědomit si, že je tady dispečer, a neohrozit sám sebe.
Myslíte si, že kurzy první pomoci mají smysl?
Kurzy jsou dobrý. Občas někdo ze záchranky dorazí i do školy a je to prima. Ale je potřeba si uvědomit, že informace z vás vyprchaj, takže by to chtělo na kurzy chodit pravidelně.
Anebo si koupit vaši knížku.
Nebo tak. První pomoc není raketový inženýrství.
