Ostravský rodák Vojtěch Babišta (23) má i přes svůj relativně nízký věk za sebou už celou řadu zkušeností. Již během studií se věnoval sportu, konkrétně squashi na profesionální úrovni, následoval modeling, který ho na necelý rok zavedl až do Číny a Hongkongu, a nyní se vydává na dráhu herectví. Ovšem i tam má již první krůčky za sebou – střihl si několik rolí v českých seriálech nebo filmech. Společně jsme se sešli, abychom probrali nejen jeho budoucí plány, ale také například, co ho na herectví nejvíce baví nebo jak tráví volný čas.
Jak se dnes máte?
Dneska? Dneska se mám báječně.
Jen dnes, nebo jde o trvalejší stav?
V posledních týdnech jsem měl hodně práce, za což jsem se odměnil dovolenou, strávil čas s rodinou, mimo každodenní pražské dění, a na chvíli se zastavil, což bylo skvělé a nabilo mě to novou energií.
Kde jste strávil dovolenou?
Byli jsme v Turecku. Žádná velká turistika, na tu momentálně nebyla nálada, takže šlo spíš opravdu o relax na pláži s drinkem v jedné ruce a knížkou v druhé.
A co jste přečetl?
Knihu od Bernarda Hillera, amerického hereckého kouče, který učí, jak by se měl herec profilovat, jak by se měl chovat a podobně. Pak jsem četl knihy od Steva Jobse nebo Elona Muska.
„Ze všech sportů se nakonec vyprofiloval tenis, z nějž jsem přešel na squash. Tomu jsem se začal věnovat na profesionální úrovni, byl jsem součástí reprezentace, a sport všechny mé další záliby včetně divadla zcela pohltil. Ovšem v podvědomí jsem stále měl, že bych se herectví v budoucnu chtěl věnovat.“
Takže žádná oddechovka, napůl jste byl stále v práci…
Je to tak, žádná „krásná literatura“. Převážně čtu knihy týkající se mého řemesla nebo osobité knihy, biografie a podobně. I když je pravda, že teď kvůli divadlu potřebuji načíst nějaké Shakespeary.
Pojďme se teď přesunout k vašim začátkům. Jak vypadaly?
Už ve školce a pak i ve škole jsem navštěvoval dramaťák. Ale táta ze mě chtěl mít vždycky sportovce, takže jsem chodil na fotbal, plavání, badminton… Navštěvoval jsem snad každý sportovní kroužek, který byl k dispozici. A díky tomu jsem zjistil, že jsem individualista. Rád jsem pracoval sám, týmové sporty mi tolik nevyhovovaly. Takový jsem dodnes, i když mám kolem sebe samozřejmě lidi, kteří mi pomáhají a bez kterých by to nešlo.
Ze všech sportů se tedy nakonec vyprofiloval tenis, z nějž jsem přešel na squash. Tomu jsem se začal věnovat na profesionální úrovni, byl jsem součástí reprezentace, a sport všechny mé další záliby včetně divadla zcela pohltil. Ovšem v podvědomí jsem stále měl, že bych se herectví v budoucnu chtěl věnovat.
Co bylo vaší první profesionální rolí?
Jak definujete slovo profesionální?
Použijme tu nejjednodušší definici: role, za niž jste dostal zaplaceno.
To bylo před čtyřmi lety. Šlo o roli pro nejmenovaný „nekonečný“ televizní seriál. Díky němu jsem se docela uchytil a byla to cenná zkušenost, i když dnes to mám v hlavě srovnané trochu jinak. Profesionalitu neměřím jen finančně, ale i kvalitou projektu. Jak člověk získává další role, vnímá různé koncepty a styly práce, začíná si uvědomovat, že se mu vlastní úhel pohledu trochu rozšiřuje a pojímá i další aspekty než jen finanční stránku věci. Rozhodně šlo ale o zajímavou zkušenost, hlavně proto, že se mi vlastně ani nijak zvlášť nepovedla.
V podobných „nekonečných“ seriálech hraje zásadní roli rychlost a pohotovost. Vše se neustále mění – scénář, skripty, situace na place. A na to jsem v té době vůbec nebyl připraven a nevěděl si s tím rady, přestože jsem do toho skočil (nebo možná spadl) přímo po hlavě. Takže na jednu stranu blbý, na druhou stranu velká zkušenost, která mi ukázala, kde mám rezervy. Mohl jsem tak okamžitě začít pracovat na jejich odstranění.
Chápu dobře, že dnes byste podobnou roli odmítnul?
To zase ne. Rád bych ji vzal. Jen si myslím, že podobné seriály nedávají herci možnost a prostor ukázat, co všechno v něm je. Není možné se tolik rozehrát, na vše je docela málo času. Je to jiný druh herecké práce, což je na tom to krásné.
Kde jsou tedy vaše mantinely? Jakou roli byste odmítl?
Asi takovou, kterou každý rozumný člověk. Jsou hranice, které máme všichni nastavené stejně – určitě bych nechtěl být spojován s propagací erotických služeb nebo produktů a podobně. Ale chápu, že na to jste asi úplně nenarážela. Řekl bych, že nemám problém se zhostit ani kontroverznějších rolí, naopak takové příležitosti bych rád využil, což se mi nejspíš brzy podaří. Nedávno jsem se totiž zúčastnil castingu na seriál, o kterém nyní samozřejmě nemohu mnoho říct, jen že moje postava právě bude poněkud kontroverzní.
Nedávno se z hereckých řad zvedla nevole ohledně sponzorování KVIFF (karlovarského filmového festivalu) Českou zbrojovkou. Jaký je na to váš názor?
Já osobně v tom problém nevidím. Nemám pocit, že by Česká zbrojovka za sebou měla nějaké negativní kauzy, respektive o žádných nevím. Ale je možné, že bez ní by festival letos ani nebyl. Takže buďme rádi, že festival i letos proběhl a že se vůbec našel někdo, kdo byl ochotný jej financovat. Bez toho by totiž podobné projekty v Česku vůbec nebyly. Mohl bych to přirovnat i k Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, kde také některé věci lidem vadí, ale opět buďme rádi, že v Česku nějaký fashion week vůbec máme.
Co vás baví více: herectví, nebo modeling?
Jednoznačně herectví. A to z prostého důvodu: modeling je v zásadě jednoduchý. Jediné, co u modelingu potřebujete, je správná postava a výška. Ani s jedním jsem naštěstí nikdy problém neměl. Modeling je velmi neférový byznys a není o žádném umění. Teď tedy mluvím o modelech, ne o designérech. To je zase jiná kapitola. Oproti studování role není v modelingu nutná žádná větší příprava, chybí určité ponoření se do postavy, rozvaha nad tím, jak ji uchopit, jak by měla mluvit, chodit, chovat se. To všechno zde postrádám, proto mě více baví herectví.
Vy jste ovšem v Česku zaškatulkován spíše jako model než herec. Netrápí vás to?
Máte pravdu. Přitom je to přesně naopak. Ale chápu, jak tenhle dojem vznikl. Zpočátku jsem neměl žádné kontakty, nevystudoval jsem hereckou školu, a nikdo se tak o mně neměl jak dozvědět. Proto jsem potřeboval do showbusinessu nějak vstoupit a tohle byla příležitost. Navíc jsem se potřeboval i finančně zajistit, než se budu moct naplno věnovat herectví. Takže ano, do povědomí jsem se zapsal spíše jako model než herec. Ne že by mě to vyloženě trápilo, ale snažím se to vnímání svojí osoby změnit. Momentálně buduji své jméno, aby mě lidi – i z branže – nevnímali jen jako „toho modela“, ale jako Vojtěcha Babištu, umělce.
Nemám problém pokrýt více oborů a dívám se i za hranice Česka. Takže když přijde nějaká zajímavá nabídka na focení, rozhodně ji neodmítám s tím, že chci být jen herec. Na druhou stranu je pravda, že už tolik nevyhledávám přehlídky jako dřív. Ale zase – pokud by mě oslovila některá z prestižních značek, byl bych blázen, kdybych to nevzal. Ale to se asi nestane, jelikož nesplňuji současné požadavky na vzhled modela a takovéto nabídky se navíc v Česku ani nevyskytují.
Táhne vás to tedy pryč z Čech?
Kdepak, teď zrovna nikam neutíkám, to jsem si užil pár let zpátky. Buduji si nyní vlastní portfolio a herecké projekty, na kterých se nyní podílím, jsou také všechny české. Ačkoli je pravda, že jsem byl osloven americkými uměleckými agenturami ohledně zastoupení, takže uvidíme, kam mě to v budoucnu zavane.
Co bylo vaší doposud největší rolí?
Co se rolí týče, měl jsme zatím více nabídek na ty seriálové než filmové. V Česku jsem hrál ve filmech Dukla 61 a Po čem muži touží, ale obojí byly malé role. Největší roli jsem si zatím střihnul s amerických režisérem Leonardem Nussezveigem v jeho projektu Landscape, absurdní komedii o každodenním životě a vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, kterou natáčel v Česku. Ten film mi dělá radost nejen díky několika oceněním, která získal, ale také proto, že jsem sám byl v rámci Fusion International Film Festivalu nominován na cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli.
Jak probíhalo natáčení?
Jak jsem naznačil, příběh je částečně o dvou zaměstnancích na poli, kteří dělají svou obvyklou práci, a do toho se dohadují se zaměstnavatelem. Takže po dva týdny jsme byli téměř nepřetržitě na poli, přičemž byl únor a my hráli jen nalehko oblečení. Byl to opravdu zážitek.
Jaký je z pohledu herce největší rozdíl mezi seriálem a filmem?
Asi v té rychle se měnící situaci na place, kterou jsem už zmiňoval. U filmu je na vše trochu větší prostor. Ačkoli když se podíváme na zahraniční seriály z produkce HBO, Netflix a podobně, tak se ty rozdíly stírají. Jde o seriálové projekty, které se chovají jako film, a jednotlivé díly mají i hodinovou stopáž. Vzpomeňme například na Pustinu – tu vůbec nevnímám jako seriál, ale několikadílný film. Kvalita seriálů se tím pádem postupně zvedá na úroveň filmů.
Jaký je váš nejoblíbenější film a seriál?
Mám rád Interstellar s Matthewem McConaugheym i další filmy od Christophera Nolana. Zajímavý je pro mě i Vlk z Wall Street díky tomu vývoji postavy ze spíše kladné do negativní. A nesmrtelnou klasikou je pro mě Pán prstenů. Podle mě nic podobného hned tak zase nevznikne. Také se těším na devátý film Quentina Tarantina Once Upon A Time in Hollywood, kde je super obsazení. Ze seriálů pak sleduji Peaky Blinders, oblíbil jsem si i Game of Thrones a Taboo s Tomem Hardym.
Kdo je vaším hereckým vzorem?
Matthew McConaughey. V něčem mi připomíná mě samotného. Nedokážu to přesně popsat, ale jeho přirozené charisma, které z něj vyzařuje, je mi blízké. Jako herce uznávám i Leonarda DiCapria, ale zároveň mi připadá, že je příliš přeceňovaný a že existují i mnohem lepší herci, než je on.
Vy jste hrál i v divadle. Tomu se nechcete věnovat?
Hrál jsem v Celetné a v Rock Café a šlo opravdu o jednorázovky. Divadlo mě tolik neláká, točené projekty pro mě mají v tuto chvíli větší váhu. Netvrdím, že divadlo nemám rád, ale od filmu a seriálu je to úplně odlišná forma.
A co ten Shakespeare, kterého jste zmínil v úvodu?
No vidíte vlastně. Tak o tom zatím nemůžu mluvit.
Zmínil jste, že nemáte vystudovanou hereckou školu. Jak se tedy učíte hrát?
Nemám sice žádné oficiální herecké vzdělání, ale prošel jsem – ať už v Česku nebo v zahraničí – řadou hereckých workshopů a seminářů, například s Tomem Loganem. Ve svém řemeslu bych se chtěl stále zdokonalovat, takže nyní zvažuji, že bych na konzervatoř přeci jen nastoupil. Uvidíme, jak to dopadne.
Pojďme zase na chvíli zpět k modelingu. Využíváte i v něm svých hereckých zkušeností?
Ano, pomáhají mi některé techniky, co se týče emocí. To se dá velmi dobře využít při focení. Však mám taky od fotografů zpětnou vazbu, že práce se mnou je něco úplně jiného než s běžnými modely, kteří jen sedí, stojí a tváří se stále stejně. Já umím během jednoho focení vystřídat vícero emocí, dát focení nějaký příběh, něco navíc; samozřejmě když o to fotograf stojí.
Jak probíhají přehlídky?
Zákulisí těsně před přehlídkou je celkem hektické. Je třeba vás učesat, nalíčit, obléknout a jdete. Scénář i choreografie se řeší několik dnů dopředu, ale v Asii, paradoxně na mé úplně první přehlídce, se mi stalo, že klient dorazil pozdě, takže na žádné projití scénáře a zkoušení nezbyl čas a šlo se rovnou naostro.
„co bylo v asii nejhorší? oni tam vůbec nemají čokoládu! Pokud tedy nejdete do ‚americké sámošky‘, jak jim říkám, kde prodávají západní věci za pekelné ceny. čokoláda zde vyšla klidně i na tisíc korun!“
Míváte trému?
Tuto otázku si kladu často a s trémou bojuji, ale ne u všech projektů. Poslední přehlídku jsem měl téměř před rokem na MBPFW a tam jsem byl velmi nervózní. Dalo mi to nějakou publicitu, ale vzalo opravdu dost energie, až jsem se musel zpětně sám sebe ptát, zda mi to za to stálo.
U hereckých projektů jsem nervózní jen, když nemám možnost se připravit. Přípravu většinou nezanedbávám, často se kromě textu samotného naučím i několik variant, jak bych jej mohl přednést. Takže když vím, do čeho jdu, a můžu se na to připravit, trému nemívám.
Umíte improvizovat?
To zase ano, věnuji se i stand up comedy. Chodím na různá cvičení nebo tréninky a velmi mě to baví. Takže když mi režisér dá volnost, nemám s tím problém.
Vy jste nějakou dobu žil v Asii, jaké to bylo?
Do Asie jsem se dostal přes modeling a byla to naprosto skvělá i naprosto příšerná zkušenost zároveň. Mám na ni plno hezkých vzpomínek, v Asii jsem našel jednoho ze svých nejbližších přátel, který mi pomáhal to celé fyzicky i psychicky zvládnout. Po otravě jídlem jsem tam totiž skončil v nemocnici.
Navíc práce byla jen první půl rok, ten druhý jsem chodil od konkurzu ke konkurzu a o zakázku nezakopl. To jednoho zdeptá… Také mi moc nesedl tamní styl života. Je to jiná země, jiná kultura, jiné chování, jiné jídlo… Pro mě bylo vše diametrálně odlišné. Takže Asie už jen na dovolenou. Na týden. Maximálně.
Co bylo nejhorší? Jídlo?
O jídle se snad ani nechci bavit, jak mi tam nesedlo. Mám navíc problém s některými potravinami, takže to pro mě byl dost boj. A co bylo nejhorší – oni tam vůbec nemají čokoládu! Pokud tedy nejdete do „americké sámošky“, jak jim říkám, kde prodávají západní věci za pekelné ceny. Takže čokoláda vyšla klidně i na tisíc korun. A hodně mi chybělo taky pečivo, čerstvý rohlík z pekárny.
Jaký je váš názor na českou módu a módu Čechů?
Myslím, že se stále máme co učit. Určitě se to zlepšuje, ale sám pocházím z Moravy, takže vím, jak se lidé oblékají tam a jak v Praze. Nic proti tomu nemám, jen do hlavního města veškeré novinky zákonitě dorazí dřív a do ostatních měst až s postupem času. A stejně je to i ve světě. Ve velkoměstech se trendy řeší více, kdežto menší města si žijí svým poklidným životem.
Co považujete za největší módní prohřešek?
Nejspíš ponožky v sandálech. Neodsuzuji to, ale opravdu si myslím, že do otevřených bot ponožky nepatří. Nejsem toho zastáncem.
Čí kolekce vás naposledy zaujala?
Pro někoho to možná bude moc mainstreamové, ale baví mě Virgil Abloh a celkově Louis Vuitton jako high fashion. Z českých návrhářů bych jmenoval Michaela Kováčika a Adama Kosta a samozřejmě také novou kolekci od Bandi Vamos, která je prostě skvělá. Určitě na ni mrkněte. Naprostými modlami pak pro mě jsou Tom Ford a Yves Saint Laurent. Ti pro mě představují mix módy a gentlemanství.
Jaké trendy ve svých oborech spatřujete?
Co se kinematografie týče, myslím si, že mileniálové raději tráví čas doma u Netflixu a nechodí tolik do kina, čímž se filmové tvorbě ubírá nějaká část. Také už tolik nefungují umělecké filmy plné velkolepých hereckých výkonů, ale čím dál žádanější jsou blockbustery. Žádané budou i komedie a horory – například Tiché místo Johna Krasinského z loňského roku je jedním z mála hororů, který skončil v plusu a prý snad i udal tomuto žánru nový směr.
V módě se podle mě budou více využívat recyklované materiály jako plast, bude snaha tímto směrem trochu odlehčit planetě. A dojde i k většímu rozmachu slow fashion. I když z průmyslu fast fashion řetězce jako H&M nezmizí, budou čím dál víc nuceny se přizpůsobit a některé z principů slow fashion také převzít.
Co plánujete do budoucna?
No, mnoho toho říct nemůžu. Po dovolené jsem natočil jeden zajímavý televizní projekt a další role se rýsují pak na podzim. Dostal jsem roli v českém seriálu, jednám ohledně účasti na zářijovém MBPFW a čekám na potvrzení hostování v jedné talk show. Kromě toho jednám o spolupráci na jednom herním projektu, kde bych, pokud to dopadne, zastával roli moderátora. S Monikou Říhovou pracujeme na vlastní kolekci bot. Je toho spousta, jen to dotáhnout.
Jaké hry hrajete?
Mám moc rád příběhové RPG hry jako Zaklínač nebo Skyrim. Z české dílny stojí za zmínku i Kingdom Come Deliverance. A až tyhle dohraju – což bude za dlouho –, těším se na Red Dead Redemption 2. I tady platí, že jsem sólista, takže multiplayerové hry mě míjí.
