Současný německý dramatik Ferdinand von Schirach není na prknech brněnského Národního divadla úplným nováčkem. Už v roce 2017 jsme zde měli možnost vidět jeho hru Teror pohotově uvedenou pouhé dva roky po jejím vzniku. Šlo o soudní drama, souboj obhájce a státní zástupkyně o osud pilota, který sestřelil unesené dopravní letadlo, aby zabránil ještě horšímu teroristickému útoku.

I Déšť vychází ze soudního případu, ale ten tu zdaleka nehraje tak určující roli. Spisovatel, přesněji básník, autor jediné sbírky, vydané před řadou let, je vybrán do laické poroty, která má posoudit vinu člověka, který ve zlosti zabil manželku. Spisovatel sám v minulosti ztratil ženu, kterou velmi miloval. Situace, v níž se ocitnul, v něm vyvolá proud, ba přímo veletok myšlenek.

V souvislosti se soudním líčením se zamýšlí nad tím, jestli je člověk schopen být nestranný. Jestli je to vůbec v jeho silách. Nebo si všímá toho, jak velkou část našeho času a energie věnujeme věcem bezcenným a marným. Na to skutečně podstatné a obsažné zbývá maximálně pětina. Také se jeho mysl stáčí k otázce, co rozhoduje o tom, že k někomu pocítíme náklonnost. Opravdu všechno začíná a končí u feromonů?

To je možná ta nejdůležitější otázka, protože Spisovatel sám tvrdí, že opravdu existoval jen v době, kdy žil se svojí ženou. Na pozadí intelektuálních úvah je to překvapivě romantické přiznání. Ostatně i romantismus se v jeho přemítání objevuje. Cituje Novalise i další klasiky a slavné autory. Na příkladu romantismu rozvíjí úvahy o dvojznačnosti významných i nepatrných událostí a osobností, které se zapsaly do dějin a to nejen těch německých.

Déšť je drama jednoho herce. Spisovatele ztvárnil Petr Kubes a odvedl neskutečnou práci v obrovském objemu komplikovaného textu, který bez zaškobrtnutí a zcela přirozeně zprostředkuje divákovi. Před takovým výkonem se sluší smeknout. O to více, že on ani diváci nemají po ruce žádnou berličku ve formě souvislého příběhu. Není tu děj, který by se pohyboval lineárně kupředu. Úvahy osamělého intelektuála se odvíjejí v zákrutách citací, přirovnání a odkazů k bohatému kulturnímu dědictví naší civilizace. Text dokáže být vtipný a často si libuje v ironickém, někdy až zlomyslném, domýšlení souvislostí. Na divákovu pozornost ovšem klade velké nároky.

Scéna Michala Spratka je střízlivá až strohá. Jednoduchými prostředky navozuje představu kavárenského stolku, u kterého Spisovatel tráví svůj čas a rozvíjí své myšlenky. Ulice, kterou tušíme za okny, a kde došlo k vraždě, kterou má Spisovatel pomoci rozsoudit, je zakryta žaluziemi. Ty podtrhují jeho uzavřenost i fyzické odloučení od světa.

Podstatné je, že Kubes nehraje neúspěšného básníka jako smutného, zahořklého ztracence. Naopak, temperamentně rozvíjí jeho úvahy z všemožných oblastí lidského vědění. Nakonec ovšem dojde ke katarzi, která se čistě vědeckému a spekulativnímu pojetí světa vymyká a zprostředkuje nám poznání, že to nejcennější se nachází jinde.
DIVADLO: DÉŠŤ
Autor: Ferdinand von Schirach
Režie: Vít Kořínek
Dramaturgická spolupráce: Milan Šotek
Scéna: Michal Spratek
Kostýmy: Linda Holubová
Hudba: Martin Hůla
Hrají: Petr Kubes
@ Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo