Pražské divadlo ABC uvádí scénický diptych Nana a Zabiják, slučující příběhy dvou stejnojmenných románů francouzského naturalisty Émila Zoly. Ukazuje dvě podoby sebedestruktivního chování, které člověka pozvolna zbavuje kontroly nad vlastním životem a vede až k tragickému konci: na jedné straně je to alkoholismus, na druhé posedlost ovládáním druhých. Vedle skvělých hereckých výkonů se inscenace vyznačuje také nadmíru bohatým mimoverbálním jevištním jazykem, pramenícím z důmyslné práce se scénografií, hudebními vstupy i projekcí.
Inscenace vyobrazuje lidskou tragédii ne jako událost, ale jako pozvolný proces. Takový, který začíná vlastně nevinně a dlouho se ani nejeví jako škodlivý, dokud se vše v kritickém bodě nezlomí. V první části sledujeme mladou matku Gervaisu, která putuje z jednoho alkoholem poznamenaného manželství do druhého. Odmítá se stát obětí cizích závislostí a dlouho odolává tlaku, který jako výhradní živitelka rodiny musí snášet, dokud si – a to paradoxně ve chvíli, kdy žije v relativním dostatku a kdy se šťastný život zdá možným – nezačne sama dopřávat až příliš dobrého pití a jídla. Druhá část vypráví o Gervaisině dceři Naně, která má nakročeno k tomu, stát se hereckou divou. Z jejích četných obdivovatelů se postupně stávají její milenci. Zpočátku jí jde pouze o to, zaopatřit sebe i své dítě (jak víme, divadlo moc nevynáší). Když si však uvědomí, že jsou pro ni milenci ochotni riskovat vlastní pověst, jmění, ba i život, zhostí se role femme fatale naplno a začne své moci zneužívat ve velkém. V žádném z příběhů není tragédie neodvratným osudem, nýbrž něčím, na čem se její oběť spolupodílí prostřednictvím vědomých rozhodnutí.
V rámci jevištního podání nicméně zůstává ono tragično skryto pod veselou maskou každodenního života ve zdánlivě bezstarostné Paříži 19. století. Scény vedle poodkrývání psychologie postav zároveň obsahují mnoho ironie i situační komiky. Vystupuje zde sbor, který na jedné straně zpívá opilecké písně a předvádí groteskní pohybové kreace a na straně druhé představuje společenskou většinu, která vyvíjí tlak na postavy-jednotlivce. Rozpor mezi vnější (kolektivní) a vnitřní (individuální) skutečností tak neustále narůstá – o to napjatější je pak divákovo očekávání tragického vyústění, o to silnější je jeho účinek. Je-li Zolova předloha vzorovým příkladem naturalismu, tedy jakéhosi krajního realismu, režijní řešení Michala Dočekala se tomuto velmi vzdaluje a zvýrazňuje zábavní aspekt divadla i výrazové prostředky vlastní pouze divadlu. Přesto dokáže inscenace dle mého názoru vystihnout podstatné stránky obou Zolových románů a vytvořit z nich koherentní, působivý celek, který původní látku doplňuje o mnoho motivů vlastních.
Jak bylo již zmíněno, klíčovou roli v inscenaci sehrává interakce herců se scénografií, jejímž autorem je Dragan Stojčevski. Konstrukce z lešení, která je nejvýraznějším prvkem na scéně, nejdříve ztělesňuje neideální, provizorní bydlení Gervaisiny rodiny, později zase představuje jeviště, na kterém vystupuje Nana. Může být útočištěm, ale také vězením. Dalším výrazným prvkem je folie za lešením, která se mění z neprůhledné na průhlednou v závislosti na jejím nasvícení. Může tak zastávat funkci projekčního plátna, často také poukazuje na momentální soukromí postav či jeho opak. Mnoho významů generuje také přítomnost praček – zastupují čistotu, tedy jakousi protiváhu vůči „špíně“ alkoholu, později také hojnost (Gervaisa provozuje veřejnou prádelnu) a nakonec snad i luxus (Nana si může dovolit hned několik praček). Pračky jsou zároveň prostředkem groteskních situací; jsou upraveny tak, že do nich herci mohou zezadu vlézt a vykukovat z bubnu ven. O trochu slabší dojem budí lahve od vína, které se na scéně se sílícím alkoholismem postav hromadí: snad proto, že jsou od začátku viditelně prázdné a příliš čisté, působí spíše jako na efekt vytvořená výstavka, než jako odpudivá masa jedu.
Herecké výkony v této inscenaci nelze navzájem příliš poměřovat, soubor je totiž soudržný a všichni účinkující se svých úloh zhostili, jak mohli nejlépe. Je však namístě zvláště upozornit na vynikající Ivanu Uhlířovou v roli Gervaisy nebo čerstvou absolventku DAMU Karolínu Knězů v roli Nany.
DIVADLO: NANA A ZABIJÁK
Předloha: Émile Zola
Dramatizace: Iva Klestilová
Režie: Michal Dočekal
Dramaturgie: Simona Petrů
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Jiří Hájek
Projekce: František Pecháček
Hrají: Ivana Uhlířová, Karolína Knězů, Petr Konáš, Aleš Bílík, Viktor Dvořák, Vojtěch Franců, Tomáš Krutina, Dana Batulková, Eva Salzmannová, Evellyn Pacoláková, Marie Anna Myšičková, Denisa Čapková, Milan Kačmarčík, Hanuš Bor
–> Městská divadla pražská (ABC)
