V Tvůrčím domě Elišky Peškové na pražském Smíchově je právě k vidění inscenace Prokletí domu Mannových, kterou uvádí Divadelní spolek JEDL. Příběh dvou nejstarších dětí slavného německého spisovatele Thomase Manna, Eriky a Klause, zadaptovali i zrežírovali mladí tvůrci Kristýna Nebeská a Maxim Bitto. Rodný dům Mannových potomků se na jedné straně stává doupětem nespoutaného snění a zábavy, na druhé propastí samoty a bezčasí, které pramení z otcovy věčné nepřítomnosti.
Erika a Klaus se, jak se zdá, od svých vrstevníků v mnoha ohledech liší. Oba jsou nebývale inteligentní a tvůrčí a už od dětství mají výlučnou nadvládu nad svým volným časem. Dostávají bohaté kapesné a mohou dělat takřka cokoli, co si zamanou, aniž by kdy museli nést zodpovědnost za lumpárny, kterých se během svých kratochvílí dopustili. To největší a nejnaléhavější přání se ovšem zdá být nesplnitelné: aby mistr na chvíli zanechal psaní a plnil svou otcovskou roli. Pocit svobody střídá podivná mizérie a rezignace – Erika s Klausem čím dál více postrádají autoritu, o kterou by se mohli opřít, a která by je životem provázela. Ubíhají nekonečné hodiny, dny, roky, Erika se zatím stane herečkou a Klaus spisovatelem. Venku mezitím přicházejí k moci nacisté a život v Německu pro Mannovy přestává být bezpečný. Jediné se nemění – otec stále nevychází ze své pracovny.
Příběh provází základní, velmi působivý kontrast: zatímco ve spisovatelově pracovně, z níž vidíme jen zavřený vchod, zůstává vše při starém, světnice, kterou obývají Erika a Klaus, je místem neustálých proměn – na jedné straně fyzických (dvojice „posvátný“ prostor rodinného setkávání více a více zaneřáďuje), na druhé dějových (značnou část dění tvoří fiktivní situace, které Erika s Klausem z vlastní hravosti inscenují). Sourozenci inscenované scény tvoří silnou paralelu k literární tvorbě jejich otce – základem je výrazný epický prvek (vyprávění a předvedení), zbytek obrazu si už však dotváří divák ve vlastní fantazii. Tato nedoslovenost, nedokončenost nijak nevzbuzuje dojem, že něco chybí; je naopak přitažlivá tím, že diváka pozitivním způsobem provokuje k součinnosti. Další silnou stránkou inscenace jsou symbolické odkazy k významným historicko-kulturním motivům: Thomas Mann se jeví jako Bůh-Otec, který jednoho dne zmizel a přestal promlouvat ke svým svěřencům, kteří dosud nepřestali věřit v jeho moc a dobrotivost, avšak trpí pochybnostmi. Krize, která v důsledku toho nastala ve světnici, je tedy krizí víry jedince v řád světa i v sebe sama („Možná jsme něco provedli, a proto nepřišel…“); je takřka existenciální – a o to palčivější, že jí procházejí nezletilí.
Značně poutavá a významotvorná je interakce herců se scénografií, což je dokladem kvalitní spolupráce režisérů, scénografa Josefa Čiháka i hlavních účinkujících (Michaela Krylová, Samuel Toman). Už v úvodu se např. setkáme s vyprávěním za použití věcí denní potřeby na jídelním stole (říkejme tomu objektové divadlo). Podobný princip, v rámci něhož vybavení domácnosti různě mění svou identitu, je pak nápaditě využíván i v pozdějších scénách. Neodkladná potřeba psát je motivem obsaženým nejen ve vyprávění; propisuje se rovněž do scény. Stěny světnice jsou pokryty slovy a větami, napsanými uhlem. Vedle představy psaní jako vznešeného poslání tak zároveň vyvstává představa psaní jako projevu patologického chování (slovy postav: „infekce“). Ve scéně (a zde se opět vracíme k biblickým odkazům), v níž se světnice mění na doupě hříchu, vlastně na peklo, postačí k proměně prostředí jednoduše červené nasvícení a hlasité techno. Thomasova pomyslná vzdálenost a nedostupnost je pak chytře zdůrazněna tím, že místo klasických dveří, vedoucích do pracovny, se ve stěně ve skutečnosti nachází uzounká rámovaná „průrva“, kterou je téměř nemožné se protáhnout.
Michaela Krylová a Samuel Toman bez potíží a s přehledem vystřídají řadu různých hereckých poloh, tísnivé dějové motivy vyvažují komikou, jejich postavy jsou odhodlané, toužící a bezradné zároveň. Zvláště působivé je to, kolik různých dimenzí dodávají samotnému vztahu Eriky a Klause. Je v něm nerozlučné přátelství, ale i takřka rodičovská péče o druhého, platonická přitažlivost a snad také – což se lze domnívat jen na základě nuancí – náznak přitažlivosti jiného druhu.
DIVADLO: PROKLETÍ DOMU MANNOVÝCH
Autoři: Kristýna Nebeská a Maxim Bitto
Režie: Kristýna Nebeská a Maxim Bitto
Hudba: Matouš Hejl
Scéna: Josef Čihák
Light design: Miriam Čandíková
Produkce: Anna Křepínská
Hrají: Michaela Krylová, Samuel Toman, Miroslav Berka
Premiéra: 17. 12. 2025, Tvůrčí dům Elišky Peškové (Švandovo divadlo), uvádí JEDL
