Andy Warhol? Roy Lichtenstein? Jasně, všichni víme, kam s nimi. Ale co třeba Cornel Brudascu a Jana Želibská? To už nám tolik neříká. A přesně tohle se nová výstava v Tate Modern snaží změnit. Respektive odvážně hlásá, že uvidíme pop art, jak jsme ho ještě neviděli. Otázkou ale zůstává, jestli ho vůbec takhle chceme vidět a do jaké míry to ocení běžný návštěvník.
Tate Modern definuje pop art jako umělecké hnutí padesátých let minulého století, které vzkvétalo v letech šedesátých převážně ve Spojených státech a Velké Británii. Inspiraci umělci nacházeli v populárních a komerčních kulturách – například v reklamě, hollywoodských filmech nebo popové muzice.
Troufám si říci, že přesně tohle si většina z nás vybaví: ikonické plechovky Campbellových polévek (originální malby jsou do 18. října 2015 k vidění v newyorské galerii MOMA – The Museum Of Modern Art) nebo křiklavě neonové hlavy Marilyn Monroe (technika sítotisku). Kurátoři londýnské výstavní síně Tate Modern si asi řekli, že už bylo k vidění dost těchto mainstreamových věcí (v roce 2013 se tam například konala rozsáhlá retrospektivní výstava děl Roye Lichtensteina) a rozhodli se jít mnohem dál – poukázat na to, že pop art nenajdeme jen v západní civilizaci a inspirací nemusí být nutně jen populární kultura.
Právě naopak. Hned na úvod je vyvráceno, že se pop art zabývá jen konzumerismem. V 10 místnostech uvidíte díla zabývající se sociální nerovností, cenzurou, postavením žen, sexuálním uvolněním, politikou, válkou nebo lidskými právy. Ve druhé místnosti, věnované práci Eulálie Grau (1946) a Joeho Tilsona (1928), si můžeme prohlédnout pop artové ztvárnění španělské společnosti pod vládou represivní diktatury generála Franca. Na to navazuje kolekce děl shrnuté pod názvem ‚Pop Politics‘ s díly, která kritizují americkou angažovanost ve válce ve Vietnamu, brazilskou diktaturu nebo násilí druhé světové války.
Dalším námětem je otázka ženství a role ženy jako takové. Toto téma v expozici zastupují vybraná díla slovenské grafičky a ilustrátorky Jany Želibské (1941). V pop artové interpretaci to vypadá tak, že autorka umístila na stěny ohromné ženské růžové rozevřené nohy a na nejintimnější místa nainstalovala zrcadla s růžovým květinovým rámem.
Umění a politika je známé spojení. Problémem ale je, že v pop artu tento vztah nefunguje dobře – mám pocit, že pop art nemůže reprezentovat „angažované“ vyjádření politického názoru. Jaký je důvod k tomu, abych se koukala na ohromného generála Franca v neonových barvách? Nebo abych viděla svůj odraz uprostřed rozevřených gigantických nohou? Výstava se snaží posunout hranice a nabídnout něco nového. To je chvályhodné, protože Warhola je všude dost. Kde nastala chyba? Popis a myšlenka výstavy zní totiž mnohem zajímavěji než výstava a díla samotná… a to je špatně. Výstava proto spíš poskytne nudnou prohlídku děl, která možná mají důležitý odkaz, ale člověka prostě nebaví číst si o každém z nich, co že má to poselství vlastně znamenat. Pro studenta nebo kritika umění to je jistě přínosné, ale pro obyčejného návštěvníka to bohužel není srozumitelné.
