Kolik z vás na Silvestra přemýšlelo, jaká slavná výročí se budou slavit v roce 2017? A kolik z vás pak napadlo sté výročí od série revolucí v Rusku v roce 1917? Současný ruský prezident Vladimír Putin se zatím úspěšně vyhýbá všem oslavám připomínajícím nástup bolševiků. To ale není případ londýnské Královské akademie umění, kde probíhá výstava s názvem Revoluce: Ruské umění 1917-1932. Tak si pojďme připomenout, co se před sto lety vlastně dělo a jaký to mělo dopad na ruské umění.
Starší ročníky měly výklad o sérii revolucí naservírovaný s ideologickým podtextem. Pro nás, kteří jsme prošli vzdělávacím systémem po sametové revoluci, to představuje spíše jen jednu kapitolu z nudné učebnice dějepisu. Většina z nás si vybaví klasickou časovou osu – 1917: revoluce, 1922: vznik Sovětského svazu a 1924: nástup Stalina. Co když se ale dá skrze umění té doby vysvětlit mnohem lépe, co se vlastně v Rusku stalo?
Ruští avantgardní umělci nejprve nástup bolševiků vítali, protože revolucionáři slibovali svobodné umění a nový svět. Do konce 20. let bylo jasné, že to tak růžové nebude, spíš rudé, protože se mezitím začal centrálně propagovat takzvaný socialistický realismus, který měl silný ideologický podtón a hlavně byl srozumitelný masám. Přesto oba styly, avantgarda a socialistický realismus, vedle sebe existovaly a v roce 1932 byla uspořádaná výstava s názvem Fifteen Years of Artists of the Russian Sovieit Republic, která sloužila jako inspirace současné výstavě. Byla to poslední výstava, kde byla avantgardní díla vystavená, protože po oficiálním přijetí socialistického realismu se jiný umělecký směr netoleroval a Nikolay Punin, kurátor výstavy, byl poslán do gulagu.
Pokud jste dočetli až sem, nejspíš se mnou budete souhlasit, že výstava měla velký potenciál. Slibovala ukázku ruské avantgardy po bolševické revoluci a díla známých umělců jako Kazimír Malevič, Vasilij Kandinskij, Pavel Filonov nebo Kuzma Petrov-Vodkin, která zachycují ducha a náladu té doby. Bohužel je výstava dělaná spíše pro návštěvníky, kteří o Sovětském svazu tolik nevědí, a to jí dost škodí. Celá expozice je velmi povrchně rozdělená na témata jako “člověk a stroj“ nebo “osud rolníků“ a minimálně na nás – středoevropany – to působí, že tohle už jsme někde viděli.
Naštěstí jsou tam dvě díla, která obraz celé výstavy vylepšují. V hlavní kruhovité místnosti je rekonstrukce Letatlinu Vladimira Tatlina, jednoho ze zakladatelů ruského konstruktivismu. Letatlin je zvláštně vypadající létající konstrukce inspirovaná díly Leonarda da Vinciho. Druhý skvělý výtvor je zrealizovaný plán na perfektní socialistický byt od ruského umělce Ela Lisickije.
Mohla být výstava lepší? Rozhodně, protože po pár dnech z toho zbude spíše rozmazaná vzpomínka plná rudé barvy. Perfektní socialistický byt od Lasickije a návrh na Palác sovětů od Borise Lofana výstavě dodávají potřebnou emoci, aby si člověk uvědomil, jak to byla úplně odlišná doba, kdy lidé upřímně věřili, že komunismus je krok dopředu. A zbytek je historie.
