Jemné, komorní Sorrentinovo drama o stárnutí, opuštěnosti, vstřebání dynamiky života a odpuštění. Toni Servillo v nejlepší formě, mrtvý kůň, černý papež, hiphop, nedůvěra ve vlastní vzpomínky, v opravdovost vlastního života. Kniha Kazatel v praxi.
Zrovna ve dnech, kdy se v naší zemi intenzivně řeší spíše behaviorální a kázeňský konflikt mezi prezidentem a členem vlády, přichází do našich kin skutečný příběh ideového konfliktu v prezidentské kanceláři. Fiktivní italský prezident Marian De Santis prožívá své poslední dny v úřadě. Své poslání zvládá s těžko překonatelnou noblesou služebníka – pokorně snáší každou nepříjemnost, která se mu postaví do cesty. Jeho dny i výkon úřadu jako takového prosvětluje přítomnost nejbližších, včetně Marianovy dcery zastávající funkci prezidentovy poradkyně, a poslední úkoly, jež prezidentovi přísluší.
Černý papež a temná láska
Italský prezident má díky svému pobytu v Římě privilegium blízkého kontaktu s papežem. Ten navzdory svým katolicky konzervativním postojům působí jako odraz zdánlivě suchopárného tradičního prezidentského institutu, možná svým stoický mu klidem, možná kvůli obsazení černocha s dredy do této role. Obsazování etnických herců do tradičně „bílých“ rolí je samo o sobě v audiovizi kontroverzní a vzbuzující vášně, v případě role papeže nejde vzhledem ke složení nedávného konkláve v žádném případě o nesmyslnou exhibici, jak se obvykle snaží konzervativci obvykle namítat. Přijetí rozvíjejícího se světa v době, kdy se člověk chystá na odpočinek, prostupuje celým filmem. Sorrentino se nepouští do megalomanských morálních debat, k jednotlivým situacím přistupuje velmi lidsky.
Poslední Marianovy kroky vedou k dilematům pojící dohromady dvě zdánlivě nesourodé lidské kvality: lásku a smrt. Dvě žádosti o milost: jedna se týká týrané ženy, která zabila partnera, druhá učitele, jenž zabil svou ženu v terminálním stádiu nemoci. A kontroverzní zákon, jenž leží na stole, tyto situace dokáže karikatizovat, nebo jimi být zesměšněn. Vnímat vraždu manžela, byť tyranského, jako eutanázii, zavání trochu jako spasitelský komplex. Marian si zřejmě uvědomuje dosah svých rozhodnutí, neméně závažných, než je rozhodnutí o něčí asistované sebevraždě.
Komu patří naše dny?
Láska má mnoho forem, stejně jako zrada; i s tím se musí Marian potýkat. Veškeré jeho kroky doprovází stín jeho mrtvé ženy a její dávné nevěry (s překvapivým twistem, který však zdůrazňuje, že naše životní rozhodnutí nejsou nikdy černobílá, ani ta, co se zdají být jasná jako facka).
Zásadní otázkou, která se v průběhu filmu opakuje, je: „Komu patří naše dny?“ Sorrentino tím naráží na tisíce let opakovanou lidskou chybu, jíž se dopouští každý z nás: obětujeme cizím lidem právě tolik času, kolik si myslíme, že máme. Někdy se pak ale naši blízcí, úřady či stát mohou domnívat, že smí rozhodovat o tom, jak naložíme s tím, co nám zbývá. Marian z pozice prezidenta cítí určitý tlak společnosti, jelikož v určitých tématech není snadné najít řešení, jež je možné označit za správné. Udělat zásadní chybu je opravdu snadné a kritika odpůrců daného řešení může být silnější než slova.
Zároveň zabýváme-li se těžce nějakým problémem, stáváme se jeho obětí. Obětí slaměného panáka, jehož si sami vztyčíme a viníme jej z plýtvání vlastním časem. Marian ale nevzdoruje. Sleduje život, jenž přináší a odnáší nenahraditelné momenty, osoby a lidi, o nichž neví, zda se ještě vrátí. Uvědomuje si nakonec, že nečinnost může být stejně devastující, jako absolutní vzdor vůči všemu. A že přijetí některých řešení a situací nemusí znamenat obrat ve vlastních hodnotách, jen odlišný úhel pohledu na ně.
Sorrentinova plakátovost
Každý Sorrentinův záběr vypadá jako samostatné umělecké dílo; žádný záběr není vystavěn bez rozmyslu. Režisér si jako vždy hraje s plynulostí záběru a kombinací moderních a tradičních objektů. Specifická je pro něj hra s hudbou; soundtrack Milosti je tvořen z většiny moderní hudbou, ať už taneční nebo hiphopem. Po technické stránce je pro mě těžké jeho filmy komentovat, jsou tak technicky precizní, harmonické a dokonalé, ale přitom stále lidské a svou zábavností stále přístupné i průměrnému divákovi.
A najednou si i recenzent jako já uvědomí, jak málo toho vlastně o filmu ví, protože nedokáže zachytit jemné pápěří myšlenek, které se v dokonalém čase objevují, propojují s jinými a mizí. Sorrentino to ale umí, umí pracovat s těmi jiskřičkami témat, jež divák zachycuje a zase pouští, aniž by si všiml, že v něm zachovaly podhoubí pro myšlenkové procesy, na něž pak umělec apeluje. A to je velmi důmyslná hra s divákem, vědomá, příjemná; vyvolávání povědomých emocí a vzpomínek bez násilí, odšťavňování citů, naopak s apelem na divákovu individuální zkušenost spojenou s osamělostí, bilancováním a koncem něčeho, co zkrátka člověk musí umět pustit.
Sorrentino poskládal také zajímavý štáb. S kameramankou Darion D’Antonio pracoval už na filmech Boží ruka (È stata la mano di Dio, 2021) a Parthenope (Parthenope, 2024). Střihu se ujal Christiano Travaglioli, jehož ruka je ve filmu vidět (nelze se vyhnout vizuálním podobnostem se seriály Mladý papež a Nový papež; Il giovane papa, 2016; The New Pope, 2020).
FILM: MILOST
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Daria D’Antonio
Hrají: Toni Servillo, Anna Ferzetti, Orlando Cinque, Massimo Venturiello, Milvia Marigliano, Giuseppe Gaiani, Alessia Giuliani, Roberto Zibetti, Vasco Mirandola a další
Produkce: Annamaria Morelli, Paolo SorrentinoStřih: Cristiano Travaglioli
Kostýmy: Carlo Poggioli
–> AEROFILMS
