Pražské Studio Ypsilon přichází s komedií Upokojenkyně z prostředí domova pro seniory. Dává jí najevo, že na pomalý a strastiplný proces stárnutí lze pohlížet s humorem, ba dokonce že je to potřeba, aby se člověk nezbláznil. Na ty, kteří v minulosti pečovali nebo právě pečují o některého ze svých blízkých, může mít inscenace až terapeutický účinek – třebaže je její druhá polovina vlastně dost morbidní.
Paní Vrbičková žije v domově už dvanáctým rokem. Dny jí zde plynou, jak nejpomaleji to jde, a půlhodinové návštěvy příbuzných na tom mnoho nezmění. Společnost jí dělá výstřední paní Ptáčková, se kterou leží na pokoji, dvě pečovatelky a pan Vaněk, který ani v pokročilém věku nepřestává balit ženské. Čas od času Vrbičková vypustí do oběhu šťavnatou fámu o někom z lidí, kteří se v domově pohybují. Zda ji považuje za skutečnost, nebo si jen tak vymýšlí pro ukrácení dlouhé chvíle, není jasné. Co jiného však člověku zbývá, když je upoutaný na lůžko, než zpola žít ve vlastním světě – a sem tam do něj zatáhnout ostatní. Z pohledu návštěvníků a sester proto zařízení čím dál víc připomíná blázinec, spíše než domov pro seniory. Rodina Vrbičkové si zatím láme hlavu s tím, jak babičce vyhovět stranou obtížně splnitelného přání, které v předvečer svých devadesátin sdělila vnukovi.
Inscenace je plná hudebních vložek. Herci berou do rukou housle, kytaru, kontrabas, flétnu či prostou krabičku na léky, která slouží jako hrkátko. Některé písně se týkají obecnějších životních otázek, jiné trefně odkazují na to, co postavy prožívají. Ve vztahu k příběhu tak lze tyto pasáže vnímat jako náhled do vnitřního světa postav, v němž je na rozdíl od reality možné cokoli – třeba to, aby se Vrbičková s Ptáčkovou zvedly z postelí a zatančily si. Díky střídání statičtějších, konverzačních scén s hudebními získává inscenace svěží, příjemné tempo.
Herecké obsazení Upokojenkyň je velmi kvalitní. Účinkující přepínají mezi jemnou i drsnou komikou, psychologickými polohami i hudebně-kabaretními čísly zcela samozřejmě. Nejvýraznější jsou výkony Lenky Termerové (Vrbičková), Jana Jiráně (její syn), Lenky Loubalové (Ptáčková) či Pavla Nového (Vaněk). V inscenaci se trochu ztrácí mladý Jan Bradáč v roli Jardy (vnuk Vrbičkové), a to zejména po stránce řečové (síla hlasu, artikulace). V hudebních pasážích je nicméně vynikající.
Výprava Ondřeje Zichy využívá jak zdravotnický nábytek, tak oponu v pozadí, připomínající ohromnou nemocniční plentu. Ve chvílích, kdy některá z postav vzpomíná na minulost, jsou na oponu promítány fotografie hereček a herců v mladším věku. Kontrabas na jevišti zůstává po celou dobu, snad jako stálá připomínka toho, že radost je v životě stále na dosah, ať se děje cokoli. Ačkoli je scénografie v Upokojenkyních spíše kulisou, než jedním z prostředků vyprávění, potřebám inscenace slouží výborně.
Režiséru Petru Vackovi se podařilo vytvořit živý jevištní tvar plný situací, které můžeme znát z domova. Scénář je totiž v mnoha rodinách obdobný: rodiče ani na sklonku života nepřestávají vychovávat dospělé děti; nepřestávají snít, třebaže své představy nemohou uskutečnit. Jejich děti a vnoučata jim v rámci svých možností pomáhají, ale ke spokojenosti všech to často nestačí. A pak jsou v inscenaci také situace, které nikdo z nás nezažil (alespoň doufám) – jaké, to vám teď neprozradím – přišli byste o překvapení. Dodám jen, že od začátku do konce nepřestává být legrace.
DIVADLO: UPOKOJENKYNĚ
Režie: Petr Vacek
Dramaturgie: Pavla Nohýnková
Scéna: Ondřej Zicha
Kostýmy: Hana Soukupová
Hudba a hudební nastudování: Jan Jiráň
Pohybová spolupráce: Bára Skočdopolová
Hrají: Lenka Termerová j.h., Jan Jiráň, Jan Bradáč, Jan Večeřa, Lenka Loubalová, Markéta Plánková, Bára Skočdopolová, Jiřina Vacková, Roman Mrázik, Pavel Nový
Premiéra: 25. 4. 2025
@ Studio Ypsilon
