Autorka díla Like Lovers Do Sivan Ben Yishai pochází z Izraele, ale nyní žije a pracuje v Berlíně. U nás je širšímu publiku prakticky neznámá, byla tu zatím uvedena pouze jedna její hra. Národní divadlo Brno se ovšem dlouhodobě snaží zprostředkovávat ukázky ze současné německé dramatické tvorby, což lze jen uvítat.
Pod poněkud nejasným a kostrbatým názvem se skrývá téma zneužívání, sexuálního násilí a traumat, které z toho plynou. Představení je pojato jako obžaloba nanášená hustými barvami. Bezejmenné postavy nám vykládají, jak jim kdo ublížil a zranil je v tom nejcitlivějším prostoru, v jejich vlastní sexualitě. Převážně, ale nikoliv výhradně, jde o ženy. I muži popisují různé podoby zneužití a znásilnění, které prožili většinou v dětském věku.
Vzdor dramatickému námětu je hra inscenačně pojata vcelku staticky. Herečky i herci nás většinou se svojí výpovědí oslovují čelně přes mikrofon, za kterým stojí. Má tak být podtržena naléhavost jejich svědectví. Hru to ale ve skutečnosti dost brzdí. K tomu přispívají i neforemné kostýmy, tak trochu montérkového charakteru, které zřejmě ilustrují odpor k vlastnímu tělu vyvolaný traumatickým zážitkem. Částečně to vylepšují hudební vstupy, které scénu přece jen trochu rozhýbají. Popisy sexuálního zneužívání jsou podávány pečlivě, se smyslem pro detail a slovy nehledanými. Oběť se jistě musí cítit hrozně, když má veřejně popisovat, jak přesně jí bylo ublíženo. Tak to má prožívat i publikum. Inscenace se snaží vtáhnout jej do nepříjemné situace. Po úvodním šoku si ale divák postupně zvykne na anatomické popisy různých podob sexuálního zneužívání a napětí se začne vytrácet.
Inscenace není postavena na příbězích konkrétních postav. O lidech, kteří popisují svoje ponížení, se prakticky nic víc nedozvíme. Tvoří anonymní množinu zneužitých. To nám neumožňuje zažít skutečný soucit s těmi, kteří by si to určitě zasloužili. Jen by museli být jaksi přítomní a ne skrytí v anonymním davu. Ben Yishai však pracuje především s množinami lidských typů. To je vidět i na motivu pětice dvanáctiletých dívek, které na prahu puberty začínají sdílet svoje sny a představy o lásce. Ty jsou pochopitelně dětsky naivní. Do protikladu k tomu jsou postaveny zážitky dospělého věku. Tam jako by už nebylo nic než hnus a špína.
Text, prostý dialogů, provokativně směšuje skutečné zločiny s prohřešky, za které přece jen nehrozí kriminál (např. muž se jde omýt příliš brzy po milování). Vše to vede k jedinému závěru: ke zlomení hole nad mužským pokolením. Přesněji řečeno (Pozor spoiler!) k odříznutí té části manželova těla, která se na sexuálním útlaku podílí nejaktivněji. Taková katarze ovšem z logiky věci nemůže být k dispozici příliš často. Ale šoufky stranou. Na násilí se tu nakonec odpovídá zase násilím. Vlastně nejde o to postavit se vlastním vzpomínkám, jak hlásá jeden z nápisů na jevišti. Pozornost není upřena na vyrovnání se s děsivým zážitkem ve vlastním nitru. V závěru se z bolesti a ponížení ženská postava vymaňuje tak, že je předává dál. Tomu, ale nejen tomu, kdo se na ní provinil. Zdá se, žentento bludný kruh nelze zastavit. Alespoň ne takto.
Pravdou ale také je, že v dnešní kakofonii různých křivd a obžalob není jednoduché se prosadit. A provokace je účinným prostředkem, jak toho dosáhnout. Jestli máte v šatníku tričko s nápisem F*CK PATRIARCHY!, hra vám pravděpodobně kápne do noty. Je ale otázkou, nakolik dokáže oslovit i jiné publikum.
DIVADLO: LIKE LOVERS DO (PAMĚTI MEDÚZY)
Autor: Sivan Ben Yishai
Režie: Aminata Keita
Dramaturgie: Jaroslav Jurečka
Hudba: Martin Hůla
Scénografie: Ján Tereba
Autorka fotografií: Bára Bachanová
Premiéra: 4. 10. 2024
Hrají: Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Tereza Groszmannová, Anna Glässnerová, Anna Čonková, Lýdie Prokopová, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík, Štěpán Krtička
Národní divadlo Brno, Reduta
