Fotila smrt i krásu, viděla bídu a zoufalství, šest týdnů žila ve vězeňské cele, a přesto všude nachází okamžiky štěstí. Navštívila rozvojové země, válečné zóny i burlesku. První foťák si vyrobila z plechovky a nepřestala cvakat dalších pětatřicet let. Nevěří ve spravedlnost, zato věří sama v sebe a v energii, kterou může předat ostatním. Předává ji plnými doušky, energie září z jejích fotek i z ní samotné. Když Alžběta Jungrová, reportážní i umělecká fotografka, členka skupiny 400 ASA a autorka nejnavštěvovanější výstavy ve Trafo Gallery, začne mluvit slovy nebo obrazem, tají se dech z kombinace nadhledu, optimismu a absence jakýkoliv iluzí. Alžběta na fotkách vypráví příběhy.

Chybí vám někdy cestování za reportážemi?

Reportáže z rozvojových zemí teď nefotím a nechybí mi to. Já nejsem úplně klasickej prototyp batůžkáře, cestovat do takovejch destinací nikdy nebyl můj sen, byla to součást mojí práce. Na podzim to vypadá, že se vracím do Pákistánu na dva měsíce, takže i když si myslím, že jsem skončila, vždycky se to odněkud vrátí zpátky.

Jak pobyt v rozvojové zemi člověka změní?

Když se člověk z cesty vrátí, tak má pocit, že tady opravdu neřešíme nic podstatnýho, ale pak zase zapadne do normálního denního života, kdy začnu řešit zpátky ty samý blbosti, co ostatní. Trvale to určitě změní pohled na svět, na uspořádání. Ty situace, do kterejch se tam člověk dostane, kdy jde na hranici, vidí umírat děti, lidi. Myslím si, že kultura, ze který pocházíme, není připravená, nejsme zvyklí bejt konfrontovaný s takhle těžkejma věcma. Já jsem došla k tomu, že neexistuje spravedlnost, že je to náhoda, kde se narodíme, že to celý nedává žádnou logiku a smysl. Ztratila jsem víru v cokoliv jinýho, než v sama sebe a nějakou energii, kterou jsme schopni předávat dalším. 

Ale vy už léta fotíte na dramatických místech, včetně souboru Štěstí…

Soubor Štěstí jsem začala fotit, když jsem jezdila. Jednou mě napadlo, že budu sbírat tenhle banální moment, kterej je všude. I ve válce jsou lidi šťastný. Mají ty momenty, kdy přežijou a jsou šťastný. Zaujal mě ten rozdíl, co štěstí pro koho znamená. Štěstí je to, co všichni víceméně chceme, po čem všude všichni prahneme. V těch dramatickejch zemích jsou to úplně základní věci, nad kterýma se tady vůbec nepozastavíme. Tyhle paradoxy jsou hrozně vypovídající o tý společnosti i o rozdělení rozvojových zemí a nás. Je to sonda do společnosti, svým způsobem silnější než jakékoliv konflikty, protože štěstí vypovídá o tom, jak žijeme. My lidi jsme nekonečně přizpůsobiví. Zvykneme si víceméně na cokoliv a vyrovnáme se s tím.

Máte hranici, co byste nevyfotila?

Focení je svým způsobem voyeurství. Mě fascinuje zírat na ostatní, ale říkám si, že nevyfotím nikoho v situaci, ve který bych nechtěla, aby mě viděla moje máma. Prostě to, co by jí ublížilo. Takže třeba konkrétně roztrhaný těla nebo věci, kdy vím, že by to mohlo sejmout jejich blízký, který zůstanou, tak to je pro mě asi hranice, za kterou nedokážu jít.

Jaké to je fotit po obětech války pachatelky trestných činů ve vězení?

Tady na rozdíl od spousty zemí, kde jsem fotila, chápu tu mentalitu a kulturu. Čas, kterej jsem na tenhle soubor měla, byl nadstandardní, nechali mě šest tejdnů ve věznici, to je prostě úlet. A ještě bez dozorců za zádama, což podle mě nebyl nikdy nikdo v žádný věznici v Čechách. Ze zákona by mě tam neměli nechat takhle chodit, ale byla to moje podmínka, jinak by se nikdo za celou dobu neuvolnil. Mně trvá strašně dlouho, než začnu fotit. Já se stydím. Přijdu a nejsem ten typ, kterej by tam vrazil, rozrazil dveře a začal hned cvakat. Mně je to trapný, cejtim se blbě a nemůžu fotit. Napřed se s těma lidma musím nějakým způsobem seznámit, vysvětlit jim, proč tam fotím, aby neměli pocit, že je využívám. Některý z nich sleduju i dál, když jsou na svobodě. Čím víc času člověk na místě, kde fotí, stráví, tím blíž pak k těm lidem má. Jsem hodně empatická, dokážu se od začátku naladit na společnost, ve který se zrovna pohybuju, a přizpůsobit se jí. Je to o poslouchání. Není to složitý, všichni chtěj bejt nějakým způsobem kámoši se všema a všichni si chtěj sdílet a vyprávět svůj příběh. A když je posloucháš, tak bych řekla, že tě maj skoro vždycky rádi.

Tvoříte radši pro publikum, nebo do šuplíku?

Focení je radost, dávat to ven je utrpení. Jenom ta editace a výběr… Kdyby to šlo, tvořila bych jenom do šuplíku. Hrozně nerada uzavírám soubory. Teď jsem objevila jeden, co jsem nafotila před dvanácti lety na Kubě a někam založila, protože jsem letěla pracovně hned zase jinam. Odstup od focení dá člověku úplně jinej nadhled. Fotím, protože mě to baví, jenže se tím živím, takže někdy musím něco pustit i ven. 

Je pro vás při focení důležitější forma, nebo obsah?

Určitě obsah. Všechny fotky by měly něco říkat, jinak nemá moc smysl to ukazovat někomu jinýmu. Obsah a emoce jsou důležitý. Pro mě je obsah pocit, kterej dokáže člověk přenést na někoho dalšího, což je podle mě vrchol jakýkoliv výtvarný činnosti. To bych ráda vzkázala všem, kdo pořád fotí selfíčka. (pokračování na další stránce…)