Jak vnímáte současnou fotografii ovlivněnou Instagramem, sbíráním followerů a sociálními sítěmi obecně?

Já jsem měla hrozný štěstí, mě před dvěma lety hackli Instagram a nikdy mi ho nevrátili, takže mi došlo, jak je to celý nesmyslný. Samozřejmě ho všichni máme, všichni chceme bejt pochválený. Já mám Instagram a miluju ho. Všichni sbíráme followery, chceme, aby to mělo nějakej dopad. A pak najednou ze dne na den jsi zpátky na nule a zjistíš, že všechno, co jsi roky řešila, bylo úplně nesmyslný, protože jednoho dne někdo přijde a všechno nám to vypne. Mám sociální sítě strašně ráda, ale nedokážu to už tak prožívat. Navíc tě to uklidní v tom, že začneš dělat věci, který ti víc dávají smysl. Spoustu z nich nemůžu na Instagram dát, protože tam nikdy nevyzní. Vyzní jen ve velkým formátu, dává to smysl, jen když to člověk vidí naživo. Naučila jsem se rozdělovat věci na Instagram, kam dávám blbosti, a galerijní nebo dokumentární soubory, který vypráví dohromady celej příběh. 

Kam podle vás směřuje česká fotografie?

Díky internetu jsme přehlcený fotkou, ale není víc dobrých fotografů. Nemůžu říct, že za posledních dvacet let by tady vyrostla generace geniálních fotografů. Naopak, lidi vyrůstají na sociálních sítích, kde stačí udělat jednu hezkou fotku, ale už nedají do kupy soubor. Většinová populace je dost nevkusná a fotce rozumí podle mě 10 % lidí. Všem se líbí zvířátka, západy slunce a jídlo. Takže tě tlačí k tomu, že se začneš přizpůsobovat. Ať chceš, nebo nechceš, tak to uděláš při západu slunce. Ono to vypadá líp, ale ten obsah z toho trošku mizí. Fotka je o trpělivosti, o strašný pokoře a musíš to dělat opravdu nonstop, ne že si jen tak někde něco cvakneš. Spousta lidí si teď zpátky kupuje analogový foťáky a tu fotku prezentuje tím, že je to focený na analog. Ale proč? Tu fotku to nedělá lepší, nemá větší obsah. Forma může bejt jakákoliv, pokud člověk pro to má odůvodnění. Pokud je ta fotka schopna přenést emoci na diváka, tak je mi úplně jedno, čím a jak je vyfocená.

A kam spěje výtvarné umění jako celek?

Já si myslím, že celý tohle období, nejen v umění, je období dekadence. Měli jsme všechny umělecký směry a pak přijde vyčerpání, kdy není už co dál dělat a vykopáváme akorát věci, který už byly, což s sebou nese šílenou tvůrčí krizi. A za dobu posledních dejme tomu padesát let se změnila celá společnost od základů. My jsme rozkopali všechno, co tu bylo tisíce let. Rodina, to, že lidi museli žít v páru kvůli sociálním podmínkám, najednou není. Přišlo porno, internet a společnost se od základů otřásla. Myslím, že za sto let se lidi nebudou brát a budou se dívat na tuhle dobu, nebo na to 20. století, protože to už jsme taky překonali, jako na šílenství, že lidi spolu žili celej život, protože my nejsme od přírody monogamní. To, že lidi žijí v páru, je nepřirozenej stav. Teď všechna data překlápíme do virtuálního světa, pravděpodobně vytvoříme virtuální realitu. Já si myslím, že jsme ještě to poslední období, který jede tohleto a pak se to někde v nějakej moment musí zlomit. Já nevím, co to bude, kdybych to věděla, tak jsem to překlopila já.

Jak se do toho proudu zařazujete vy?

 Já se nechci nikam zařazovat, ani mě to nikdy nenapadlo. Dlouho jsem zaznamenávala realitu svým vlastním způsobem a samozřejmě s věkem přijde potřeba, kdy chci ty věci vyprávět a vytvářet sama vizuálním způsobem, kterým je říkat dokážu. Je to moje potřeba se nějak vyjadřovat a nějak reagovat na okolní svět. Někdo si píše večer deník a já ty věci zaznamenávám vizuálně. Pluju a čekám a dělám to, co mě baví, což je právě jedna z věcí, který mě dělají šťastnou.

Fotografie kombinujete i jinými výtvarnými médii. Jak?

Já teď fotku tlačím na úplnou hranici. Některý ty věci už nejsou svým způsobem fotka. Ráda se učím nový věci, používám nový techniky, to je ta moje potřeba ještě s tím pracovat dál a někam to posouvat. Vracím se zpátky do starýho systému na skleněný desky a zrcadla, ale úplně obráceným procesem, je to spíš zábava a učení se. Oproti tomu stírací losy byly příšerný. To byl nejhorší nápad mýho života. Jak vyrobíte stírací los? Já jsem si myslela, že zavolám do tiskárny na stírací losy a oni mi řeknou „Paráda! Přivezte to a my to něčím postříkáme,“ a oni se mi vysmáli, že 15 až 18 cm je maximum a že to musí být na papír. Tohle jsou billboardový desky a je to metr na metr a půl. Takže jsem ve svých čtyřiceti letech začala chodit do obchodu pro graffiťáky, kupovat spreje a testovat, jakej sprej s jakým sprejem, kolik vrstev, jaká vrstva, jak to musí zaschnout, jaká podložka pod to… Po měsíci byl můj byt celej stříbrnej, protože jsem to zkoušela úplně na všem od dlaždiček v koupelně po kuchyňskou linku. Nakonec to je šest vrstev šesti různých druhů sprejů. Těch desek bylo původně osm a jenom tři dny jsme je sprejovali. Ten efekt pak byl super, když lidi přišli do galerie a uviděli ty úplně čistý stříbrný plochy. Na vernisáži si seškrábali sami to, co chtěli vidět, a stali se spoluautory nějakýho mýho deníkovýho záznamu. 

Jak probíhá vaše spolupráce s malíři a dalšími umělci?

Nějakou dobu jsem žila v Londýně, dělala jsem asistentku a hrozně se mi líbilo, že tam lidi sharujou. Mají ateliéry vedle sebe a baví se. U spousty výtvarných věcí pomůže konfrontace s jiným člověkem. Ten člověk tě posouvá a vzniknou z toho zase úplně jiný věci, než dělám já sama. Takže spolupracuju třeba s malířem Martinem Krajícem, kde je rukopis jasně danej od každýho z nás. Pak přišel Roman Šedina, se kterým tady mám vázu. Říkala jsem si, jak dostaneme na vázu fotku. Nechtěla jsem žádnej levnej polep, takže nakonec je ta váza natřená emulzí na fotopapíry, která se musí nechat zatvrdnout, pak se normálně naexponuje v černý komoře na tu vázu fotka, vyvolá se ve vývojce a ustálí. Pak přišla skla a já jsem říkala dobrý, to bude easy. Prostě vezmu emulzi, co jsem natřela na vázu, natřu to na sklo a vyvolám. Samozřejmě sklo není váza, takže jsem to ponořila a emulze ze skla odplula, protože to není savej materiál. Takže jsme to zase překopávali, ale tohle je ta hra, která je zábavná. Pak když se to povede, je to super. Já mám jasný odůvodnění, proč ty věci dělám, proč je dělám na sklo, proč je to průhledový. Nejdřív je tam nápad. Umožňuju lidem, aby se v těch fotkách viděli oni sami nebo aby skrz fotky viděli jinou realitu. Mám to hodně postavený na průhledech a odrazech, sklech a vrstvení, z čehož vznikaj koláže nebo mozaikový věci, kdy mám větší šanci vyprávět větší část příběhu a dát do toho víc svých pocitů. Tohle všechno je součást hry. 

S jakým pocitem by měl návštěvník opouštět vaši výstavu?

Rozhodně nemám žádnou konkrétní emoci, se kterou by měli odcházet, ale měli by odcházet s nějakou. Myslím si, že jsme schopný vidět jenom věci, který chápeme. Já nechci lidem z mých deníků, z mých pocitů a emocí dávat návod, jak se na ně mají dívat. Oni si v tom najdou třeba úplně jinou věc než já, protože máme prostě jiný zkušenosti. To, co prožijeme, nás nějakým způsobem utváří. Pro mě je jediný reálný to, co cejtíme. Všechno ostatní je nějakým způsobem subjektivní a mění se to pohledem, člověkem… Jediný opravdový jsou pro mě pocity, lidi a emoce… Nechci lidem dávat návod. I když je možná přeceňuju, oni se kouknou, nechápou to a zase jdou, ale já asi nepotřebuju zasáhnout úplně každýho člověka.