- Reklama -

Tereza Sochová, divadelní producentka a absolventka DAMU, se své alma mater odmítala vzdát a již během studií spolupracovala s divadlem DISK, které funguje právě pod záštitou Divadelní fakulty Akademie múzických umění. Krůček po krůčku stoupala výš a výš, až se dostala k místu ředitelky DISKu, pro něhož připravila řadu změn a projektů, které divadlo posunují kupředu. Jaká byla její cesta k divadlu, produkci a následně k ředitelskému křeslu?

Autor fotografie: Martin Šimral

❖  Studovala jste produkci na DAMU a už tehdy spolupracovala s divadlem DISK. Jak jste se k divadlu jako takovému dostala?
To je hodně daleká cesta, musela bych zajít až do svého dětství. Jsem z malého města Tábora a v rodině se nikdo divadlu, nebo jakémukoliv takovému oboru nevěnoval. Tedy až na mého dědečka, vojenského muzikanta,  ten pro mne byl doma největší spojnice s kulturou. Nicméně i tak mě divadlo vždycky zajímalo a nějakým způsobem fascinovalo. Když mi bylo 11, spolužačka mě přizvala do dětského amatérského divadla, kde sama hrála a já jsem se toho samozřejmě okamžitě chytila. Je to asi hrozné klišé, ale do dneška si pamatuju tu vůni, kterou jsem ucítila, když jsem do prostor divadla přišla. Tedy on to byl ve skutečnosti spíš smrad, že jo (směje se) – starý sál tělocvičny, zatuchlý kulisy… Mně se to všechno ale moc líbilo a bavilo mě to. Už kvůli okruhu přátel, který jsem kolem sebe najednou měla. Na rozdíl od typických puberťáků to byli všechno fajn přemýšliví lidé.

Autor fotografie: Martin Šimral

Když jsem pak přešla na střední školu, hrála jsem v táborském ochotnickém souboru Divadla Oskara Nedbala. Tam jsem se k divadlu dostávala stále víc a víc. I tak mě ale vždycky zajímalo, co se děje v zákulisí.
A pak přišel okamžik, kdy jsem si říkala, že se přihlásím na DAMU a budu zkoušet přijímačky na herectví. Hned jak jsem se ale začala připravovat, došlo mi, že je to nesmysl, že na to nemám ani talent, ani žaludek a že tahle cesta není ta správná. Nicméně bavilo mě přece to zákulisí! A obory jako divadelní manažerství na JAMU nebo produkce na DAMU existovaly, tak proč to nezkusit? Věděla jsem, že musím zůstat u divadla, že jiná cesta nevede a to vyšlo.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ A jako divák jste divadla navštěvovala také už od dětství? Brávali vás?
Ano, do divadel mě brávali. Do teď si pamatuju první inscenaci, na kterou mě vzal dědeček do táborského divadla. Byla to nějaká loutkárna s kašpárkem. Vím, že jsem tehdy přišla domů a vyprávěla, jak to bylo blbý a jak jsem tam viděla všechny ty chyby (směje se). Malá intelektuálka.

❖ Jak vypadala vaše cesta do DISKu?
Začátkem studia DAMU jsem pracovala jako inspice v divadle Na blízko a napovídala v Rokoku. To byla spíš taková „brigádka“. S produkcí jako takovou jsem začala úplně náhodou ve sdružení DAMÚZA, které tehdy shánělo produkci pro jeden konkrétní projekt Jan Nebeského a Davida Prachaře. Tam jsem zjistila, že mě tahle práce opravdu baví. A ve stejnou chvíli, kdy jsem byla takhle rozjetá, a kdy jsem měla jako všichni produkční povinnou praxi v DISKu, si mě vytipoval tehdejší ředitel Michal Lázňovský a nabídl mi práci hospodářky na půl úvazku. V půlce druháku jsem se tedy takhle dostala do DISKU, kdy během krátkého času odešla i tajemnice, jejíž pozici jsem také přibrala. No a postupně odešel i vedoucí produkce, a tak se ze mě stala vedoucí produkce divadla DISK.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ A takhle jste se po krůčcích dostala až do loňského roku a do výběrového řízení na post ředitele divadla DISK. Toužila jste po tom, nebo to spíš byla shoda okolností?
V loňském roce nastala chvíle, kdy jsem zjistila, že pro DISK pracuju už deset let, a že se buď musí něco stát, nebo že musím odejít. A zrovna v tu chvíli Michal Lázňovský oznámil, že končí. Rozhodla jsem se tedy podat přihlášku do výběrového řízení s tím, že je to buď, a nebo… Říkala jsem si, že buď to je přesně ten postup, kam se musím ubírat, nebo holt, i když DISK miluju, budu muset odejít, protože cítím, že tu práci nemůžu už nadále dělat dobře. Naštěstí došlo na tu první možnost a DISK jsem opouštět nemusela. Jsem za to moc ráda, protože práce pro DAMU, potažmo AMU, mě opravdu baví a celkově je pro mě tenhle svět něčím fascinující.

❖ Jak se vaše práce změnila poté, co jste se stala ředitelkou DISKu? Liší se to hodně od náplně práce předchozí?
Ano, hodně. Už to není ta výkonná produkce, kterou jsem dělala a která mě bavila. Tím myslím práce v terénu, shánění divných věcí a komunikace s herci, nebo s celým inscenačním týmem. Teď jsem najednou v pozici, kdy tuhle práci zadávám někomu jinému a jen kontroluji a řeším rozpočty, personalistiku… To byl důvod, proč jsem zvažovala, zda do toho vůbec mám jít, jestli mě to bude bavit. Ale tím, jak jsem předtím výkonnou produkci dělala poměrně dlouho, pro mě nastal výborný čas ke změně.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ Máte, nebo měla jste poté, co jste se stala ředitelkou, nějaké plány do budoucna ohledně změny chodu DISKu?
Mým prvotním cílem bylo dát divadlo DISK do pořádku. Ne, že by bylo nějak rozpadlé, to určitě ne, ale své mouchy mělo. A já jsem si říkala, že než začnu dělat nějaké radikální změny, pokusím se to vylepšovat tak, aby tu bylo všem příjemně. Aby na sebe lidé byli milí, aby komunikovali se studenty, protože komunikace je důležitá nejen v divadle, ale tedy navíc velmi specifická. Každý den za vámi přijde 20 studentů s prosbou o radu a vy jim musíte umět poradit a zároveň je respektovat. Tohle byla tedy má prvotní vize.

❖ A co nějaké projekty, akce? Na co se můžeme těšit?
Mezi ty větší koncepční projekty patří určitě má snaha/přání, aby byl DISK meeting point nejen pro katedry DAMU, ale i pro všechny ostatní fakulty (FAMU, HAMU). Teď máme v repertoáru například jeden velký projekt, a to operu Così fan tutte, kterou stvořili studenti ze všech tří fakult.
Velmi důležitý je pro mě také lektorský program. Vycházím z toho, že DAMU by nemělo učit jen své studenty, ale taky diváky. Protože co potřebujeme k divadlu? Herce a diváky. Nic jiného. A když budeme vzdělávat jen jednu stranu, bude to pokulhávat. Vzdělávání dospělých diváků je pro mě celkově velké osobní téma a jsem moc ráda, že se to zatím daří, zvlášť když tu působí katedra výchovné dramatiky, která do toho šla se mnou, a která pomáhá spoluvytvářet tento koncept.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ Kontakt se studenty je v této branži tedy velmi důležitý. Projednáváte s nimi i samotné inscenace?
Ano, ale to jsem dělala už dřív. Externě funguju pro katedru produkce jako takzvaný lektor produkční praxe. Veškeré inscenační porady se studenty probíhají tedy se mnou, s tím že se společně snažíme předcházet rozličným problémům a zejména s produkčními (ale i s ostatními členy inscenačního týmu) řešíme celý průběh inscenace od první čtené až po derniéru. A to je pro mě skvělý, stále si tak udržuju živý kontakt s divadlem, vím, co se zkouší a co to má za úskalí.

❖ Jak vůbec taková inscenace v DISKu vzniká? Student přijde s nápadem a…? Spolupracujete s nimi hned od začátku?
Na činohře tohle mají na starost většinou studenti režiséři/dramaturgové v rámci své výuky, kdy se svým pedagogem hledají vhodný titul. Celá tahle první fáze, hledání titulů, obsazování rolí, jde vlastně úplně mimo DISK, probíhá to jen na katedře a ke mně se to už dostane jako hotová informace. Já pak samozřejmě nemůžu říct, že tohle v divadle nechci. Dramaturgický plán jde v činohře úplně mimo mě. Na Alterně je to ale trochu jinak. Tam to funguje jako systém opencallu, kdy já sedím v komisi, která vhodné tituly vybírá. Tam už se tedy mohu nějak podílet na tom, co se tady objeví a co ne, což je úplná novinka, takhle to v DISKU předtím nefungovalo.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ Je vedení divadla časově náročné? Co vše spadá do vaší náplně práce? Máte jasně určenou pracovní dobu?
Pracovní dobu máme určenou zákoníkem práce jako leckdo jiný, ale pak je tu ten aspekt divadla. A aspekt toho co se zrovna stane. Je to strašná sinusoida. Někdy si říkám, že to je vlastně v pohodě, mám mnohem méně práce než doteď, protože když nějaký úkol přijde, já ho deleguju dál. Jenže pak přijde druhý den a nastanou problémy, krize a já to musím řešit. Najednou je deset večer, já jsem stále v divadle a zjišťuju, že vlastně nemám nic hotového a problémy přibývají. Je to neodhadnutelné, ale to je na tom to zábavné. A určitě tohle neplatí jen ohledně postu ředitelky, tohle znamená prostě práce u divadla. Jen je tady ten aspekt mezilidských vztahů, řešení a rozhodování o problémech prostě větší než na postech jiných.

❖ Co se týče katedry alternativního a loutkového divadla, jak moc jsou právě loutky aktuální? Objevují se v inscenacích často?
To je velké téma: „loutky na KALDU“ (směje se). Na klauzurách se loutkové projekty objevují, do DISKu se ale dostávají čím dál tím méně. Záleží, kdo je zrovna vedoucím ročníku, jestli se loutkám věnuje více nebo méně, jestli převažuje alternativní a experimentální divadlo nad loutkami. Mě to třeba mrzí, že je loutek míň a míň, protože já jsem velký loutkodivák. Ale asi záleží, jaké je zrovna období. Stávalo se, že jedna inscenace za sezónu byla loutková a pak pět let zase nic. Je to různorodé, nicméně na katedře se stále vyučují.

❖ Vy osobně máte raději klasické drama, nebo alternativní/absurdní?
Já bych to neměla říkat, protože mám samozřejmě ráda obě katedry (alternu i činohru) a k oběma přistupuji stejně. Ale co se týče mých osobních preferencí, jsem přece jen trochu vyhraněná. Můj kamarád z České televize Luděk Horký o mně kdysi prohlásil, že jsem alternativní čuba. Od té doby si ze mě dělají všichni kamarádi srandu, zejména když vyjdu z nějaké dvouhodinové činohry, tradičně inscenované a založené na textu, a prohlásím, že mi to nic nedalo. V tu chvíli jsem právě ta „alternativní čuba“. Ale mají vlastně pravdu, mám zkrátka ráda experimentální divadlo. Asi jsem hodně ovlivněná i tím, že jsem pracovala s Janem Nebeským, který sice dělá činohru, ale rozhodně ne tu tradiční. Mě baví, když se na divadle zkouší nové formy, když se hraje s předměty, když je přístup jiný.

Autor fotografie: Martin Šimral

❖ Spolupracujete mimo studentů DAMU a jejich profesorů též s externisty?
Externích lidí je zde minimálně. Sem tam si někdo přizve ke své absolventské inscenaci nějakého hosta, ale to se děje relativně málo. Občas se v DISKu ale objeví i jiné projekty, spolupracujeme s neziskovkami, které hledají prostor a my jim ho poskytujeme, když máme zrovna volno samozřejmě.

❖ Jaký je váš oblíbený dramatik/dramatička?
Jestli dramatik, tak určitě Milan Šotek. Přihřívám si tak trochu svou vlastní polívčičku, protože spolu děláme kabaretní divadlo Cabaret Calembour. Nicméně Milan umí s textem pracovat a dokáže si s ním pohrát. To mě na tom baví.

❖ S Cabaretem Calembour stále spolupracujete?
Ano, spolupracuju, ale už samozřejmě méně výkonně. Teď vcházíme do desáté sezóny, takže jsem neměla to srdce je opustit. Baví mě to, je to taková má volnočasová srdcovka. Síly mi ale ubývají, a tak jsem si vytipovala šikovné studenty, díky tomu, že učím na katedře produkce, a ti mi s tím začali pomáhat. Předávám tedy spoustu práce jim.

❖ Mohla byste na závěr čtenářům říct o Calembouru něco víc? Na co se zaměřujete?
Je to komorní kabaretní divadlo, které vychází z forem kabaretu první republiky, ale zároveň je moderní, současný. Založili ho studenti katedry činoherního divadla v roce 2009 (Milan Šotek, Igor Orozovič, Jiří Suchý a Lucie Polišenská). Zaměřuje se hlavně na literární kabaret, tzn. texty založené na slovních hříčkách, živá hudba, vlastní písničky. Všechnu hudbu píše právě Igor Orozovič a o texty se kluci dělí. Občas se tam objeví také celá aktovka Milana Šotka. Hrajeme v divadle Pod Palmovkou, kde máme na malé scéně už tři roky základnu. Mimo to hrajeme ještě inscenaci Plejtvák v Ypsilonce.