Kateřina Tučková patří k nejúspěšnějším spisovatelkám současné české literatury. Není proto divu, že když po zdařilých a čtenáři oblíbených románech Žítkovské bohyně či Vyhnání Gerty Schnirch publikovala své nejnovější dílo Bílá Voda, získala za něj v roce 2022 Státní cenu za literaturu.
Příběh věnující se soužití řeholnic po zrušení ženských klášterů a zabavení církevního majetku, které se v 50. letech v Československu nezákonně událo pod krycím názvem „Akce Ř“, a které mělo odstranit řeholní řády z veřejného života, je silným kusem, podtrhávajícím odvahu a nezkrotnou víru v naději a spravedlnost, ale také poukazujícím na pozici žen v katolické církvi dané doby. Pro pozitivní ohlas díla proto Tučková svolila k jeho zdramatizování, podobně, jako tomu bylo i v případě jejího předchozího románu Žítkovské bohyně. Světovou premiéru divadelní adaptace uvedlo v únoru 2024 Městské divadlo Brno v dramatizaci a režii Dodo Gombára a o tři měsíce později se uskutečnila premiéra inscenace Národního divadla v Praze.
Oproti volbě brněnských inscenátorů, kteří ponechali příběh téměř bez úprav a změn vůči předloze, se inscenační tým Národního divadla pod vedením režiséra Michala Vajdičky rozhodl pro razantnější krok. Ke zpracování látky Bílé Vody využila dramaturgyně činoherního souboru ND Ilona Smejkalová dramatizaci Daniela Majlinga, která se věnuje pouze určité dějové linii příběhu, nikoliv však kompletnímu zpracování románu jako celku.
Jde konkrétně o příběh sestry Evaristy, jež je spolu s ostatními řádovými sestrami odsunuta do zapadlého kláštera v Bílé Vodě, a která je nežádoucí osobou komunistického režimu zejména pro svou prostořekost a touhu pro spravedlnost. Silná a emočně bohatá zvolená látka této dramatizace byla riskantním tahem, který může vyvolat nevoli u diváků znajících knižní předlohu. Nicméně jsem toho názoru, že se jedná o velmi promyšlený tah, nahlížející na situace a atmosféru období takřka čtyřiceti let z detailnějšího, lépe propracovaného pohledu, neboť jde o ucelenou látku, která zamezila pocitu chaotičnosti, jenž by zajisté při inscenování kompletní knižní předlohy vzniknul.
Pro umocnění narativu, který realisticky představuje ponurost totalitního režimu z pohledu perzekuovaných řeholnic, zvolil scénograf Pavol Andraško strohý – až takřka syrový – vizuál scény. Otevřenému prostoru vévodí dva vozy, nákladní Tatra a úřední Volha, které se na jevišti dle potřeby střídají. Druhou dominantou scénografie je ustavičné padání barevného listí, které se po celou dobu představení v nepravidelných intervalech snáší na jeviště a dodává tak příběhu chladný kontrast s dobou, naznačující nejistou budoucnost, ale také plynutí času, neboť děj inscenace je průřezem čtyřicetiletého období. Podobně, jako scénografie Pavola Andraška, i kostýmy Kataríny Hollé jsou laděny převážně do pastelových nevýrazných barev, podtrhávajících vážnost doby, ale zároveň zvýrazňujících pozici dané postavy.
Proto můžeme vidět, že řeholní sestry jsou nuceny nosit staré montérky, případně pak své prosté černé hábity, kdežto vysoce postavení kněží, kteří jsou politickými přisluhovači režimu Leopold Plojhar (Saša Rašilov) či Rudolf Havraj (Martin Dejdar) nosí obleky, případně i kabáty. Výjimkou je epizodní postava biskupa tajné katolické církve Daniela Felixe (František Němec), jehož oděvy, díky nimž se mu daří skrývat se před agenty StB, jsou úmyslně výrazné a nevkusné. Kromě biskupa Felixe se ve výrazném kostýmu objeví i tři z divákovi již známých postav, které však během narace zemřou. Na scénu tak přichází v jemném, světlém oděvu, což zobrazuje kontrast bezstarostnosti zesnulé duše oproti těžkému pozemskému životu.
Nepostradatelnou složkou pražské inscenace je hudba Michala Novinského, která dodává celému projektu na hloubce prožitku. Emočně bohatá melodie charakterizuje vážnost tématu, se kterým se divák na jevišti setkává a dodává mu pocit tísně, strachu, ale také naděje ve spravedlnost, v níž věří i představitelky řádu. V některých scénách je tato ústřední skladba obohacena o prvky duchovní hudby, což jen podtrhává odkaz k tematice zpracované látky.
Vrcholem projektu je bezpochyby realistické herectví, které je díky dokonalému propojení s výše uvedenými složkami tím nejvýraznějším prvkem celé inscenace. Velmi dobře uchopené jsou postavy řádových sester, kterým však dominuje Evarista v podání studentky herectví Katedry činoherního divadla DAMU Barbory Bolíkové, jež byla původně spolu se svými spolužačkami součástí sboru, ztvárňujícího nejmenované členky duchovního řádu. Nutno uvést, že tato nadaná mladá herečka hlavní roli nastudovala, z důvodu náhlého onemocnění původní představitelky Jany Pidrmanové, za necelých čtyřiadvacet hodin, což na jejím výkonu nebylo nijak zvlášť patrné. Bolíkové se podařilo v charakteristice postavy zvýraznit důležité rysy, kterými jsou odhodlanost, občasná prostořekost, víra v naději, spravedlnost a Boha, což je zároveň gró celé inscenace.
Sestra Tobie v podání Veroniky Lazorčákové má zdrženlivou a obezřetnou povahu, díky čemuž ji lze vnímat jako doplňující element hlavní postavy. Výrazná je také Berenika Anna Mikeschová, jejíž svérázná a drzá Bohdanka dodává inscenaci odlehčený, až chvílemi komický nádech. Nejkontroverznější postavou inscenace je řádová sestra Paulita (Kateřina Winterová). V první polovině příběhu se nám představí coby krutá, zarytě ateistická soudružka Saulová, dozorkyně politické věznice. Projev Winterové je hrubý a surovostí v hlase nám dává najevo svou nadřazenost a moc vůči vězenkyním. To se však změní ve druhé části příběhu, kdy sama prozře. Sice stále zůstává rázné povahy, nicméně na svou minulost chce zapomenout a snaží se napravit své činy. Díky tomu se tak jedná o postavu, jež v příběhu projde nejviditelnější a snad i nejzásadnější proměnou.
Upozaděn nezůstal ani mužský herecký soubor, jenž byl obsazen především do rolí komunistických přisluhovačů či církevních hodnostářů. Vladimír Javorský hraje bělovodského pátera Staubera, jenž působí jako symbol naděje, připomínající dobré časy. Zároveň ale zobrazuje konzervativní pohled na chod církve, mimo jiné v případě možnosti ustanovení ženy knězem, což se vylučuje s jeho přesvědčením o patriarchálním řízení duchovního světa. Postavu Jana Jezbery, mladého muže s problematickou minulostí, jenž postupně nachází své pravé místo ve společnosti, věrohodně ztvárňuje Jakub Burýšek.
Saša Rašilov se v inscenaci objevuje v roli bývalého ministra zdravotnictví a komunistického přisluhovače Leopolda Plojhara, kterého strach z režimu dohání k sebelítosti a útěše v podobě alkoholu. Opakem Plojhara je servilní Rudolf Havraj Martina Dejdara, který své postavě, využívající každé příležitosti pro svůj kariérní růst, dodává na komické dotěrnosti. Jako přesvědčení komunisté se v projektu představují Ondřej Malý coby Otokar Hrůza a Pavel Neškudla jako Milan Maličký. Oba herci byli do rolí obsazeni právem, neboť svým specifickým hereckým projevem dokazují vystihnout odhodlanost a zápal postav ve prospěch budování socialistického státu. V případě Maličkého (Pavel Neškudla) se jedná spíše o komickou postavu, jejíž urputnou snahu plnit úkoly socialismu není možné brát jinak než s humorem.
Inscenace Národního divadla, která měla premiéru 9. května 2024 ve Stavovském divadle, je vskutku pozoruhodným počinem, jenž zaujme nejen hereckými výkony, nýbrž i kvalitním zpracováním náročného tématu. Tématu, vycházejícího z oceňované knižní předlohy. Tématu, jež pojednává o nedávné historii naší země, a i přesto zůstává pro mnoho lidí dosud neznámé.
DIVADLO: BÍLÁ VODA
Dramatizace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Překlad a dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Pohybová spolupráce: Laco Cmorej
Překlad anglických titulků: Alžběta Soperová
Autor fotografií: Petr Neubert
Hrají: Jana Pidrmanová/Barbora Bolíková, Veronika Lazorčáková, Berenika Anna Mikeschová, Johanna Tesařová, Kateřina Winterová, Magdaléna Borová, Vladimír Javorský, František Němec/Hanuš Bor, Saša Rašilov/Martin Siničák, Martin Dejdar, Pavel Neškudla, Ondřej Malý, Šimon Krupa, Jakub Burýšek/Hubert Ludwig, Klára Vostárková, studenti herectví KČD DAMU
@ Národní divadlo Praha / Stavovské divadlo
