Divadelní festival se v Hradci Králové letos konal již po čtyřiadvacáté, přidružený Open Air Program pak slavil šestnáct let. Ale právě jemu nepřízeň počasí tentokrát ublížila nejvíce, přestože na tradiční deštivý poslední červnový týden jsou pravidelní návštěvníci Divadla evropských regionů už zvyklí…
A tak se celý týden s Open Air Programem šibovalo a hledala se suchá alternativa, byť ne vždy byla dostatečně komfortní. A když už nebylo kam herce i s diváky schovat, představení se rušila. Snad kromě závěru divadelního festivalu, kdy slunce poťouchle vyskočilo zpoza dešťových mraků, nebyl den, aby nedošlo k odpískání alespoň jednoho představení. K tomu se občas přidaly i nemoci v souborech a letošní na divadlo celkem bohatý Open Air Program poněkud splaskl.
Ku cti návštěvníků je však třeba říci, že nevlídné a sychravé počasí je výrazně neodradilo – na Stand`artní Kabaret souboru Vosto5 se stála stejná fronta jako vždycky, podobný zájem byl třeba i o Impro Life improvizačního souboru Paleťáci. Kdo vydržel do pozdních hodin, zaznamenal transformaci divadelního festivalu v hudební – jak Letní scéna Klicperova divadla, tak stany v Žižkových sadech a na Kavčím plácku se rozezněly tóny všech možných žánrů. Mastix, Terne Čhave, Circus Brothers, Jazz Police, DJ Kapitán Takypán, Cold Cold Nights, Kalle, The Valentines, DJ Ventolin a mnozí a mnozí další.
Až se zdá, že hudební program převažoval nad tím divadelním. Nicméně i přes nepřízeň osudu bylo možné v rámci Open Air Programu zhlédnout zdařilá představení. Mými dlouholetými oblíbenci jsou UMSKUP, kteří opět švédovali pecky světové kinematografie jako Terminátor či Armageddon. Kromě nich mě letos nejvíce nadchnul Pavol Seriš, který sehrál svůj divadelní stand up Pri kase – pohled prodavače v supermarketu na komické postavičky, které se tam ocitnou. Škoda, že představení Čecháčci a Čoboláci, které představil spolu s Filipem Tellerem, se mi krylo s jiným. Zde ironie a satira, k níž Seriš inklinuje, dostala určitě pořádný prostor.
Jelikož se loutkové Divadlo Drak zaměřuje spíše na dětského diváka, jejich produkci jsem jako každý rok vynechala. Jde však o jeden ze tří subjektů spoluutvářejících Divadlo evropských regionů a jako takový jej zmínit musím.
Ovšem mou „domovskou“ scénou během festivalu je již několik let po sobě budova Klicperova divadla, případně Studia Beseda. „Klicperák“ zahájil letos festival dokonce o den dříve, už ve čtvrtek 21. června, svými inscenacemi Sen noci svatojánské a Spybox. V průběhu festivalu představili i další své letošní premiéry jako Černá voda, Klášterní ulice, Bratři Karamazovi nebo Radúz a Mahulena.
O oficiální zahájení se postaral jeden ze zahraničních souborů, kosovský Quendra Multimedia z Prishtiny, jenž nabídl politicky provokativní představení z LGTB komunity 55 Shades of Gay. Spolu s inscenací U kočičí bažiny v podání brněnského Mahenova divadla šlo o celkem ostrý rozjezd.
Následující dny patřily pražským souborům, Studio Hrdinů (v koprodukci s brněnským HaDivadlem) přivezlo Macochu, Divadlo v Dlouhé pak Tajný deník Adriana Molea. Divadlo pod Palmovkou odehrálo hned dvě své inscenace – Pusťte Donnu k maturitě a Zamilovaný Shakespeare. Nelze nevzpomenout ani Divadlo Na zábradlí a jejich Dánskou občanskou válku. Za divadelní spolek Masopust do Hradce Králové dorazil Miloslav König s Deníkem zloděje. Jeho herecký výkon v této inscenaci byl ověnčen Cenou divadelních novin.
Kromě tohoto měli diváci festivalu možnost zhlédnout ještě další dvě představení, jež režíroval Jan Nebeský. V Medeii i Orfeovi nadchli Lucie Trmíková a David Prachař, přestože šlo o náročnější kusy. Naopak největší oddechovkou se pro mě za celý týden stalo Vyrozumění Václava Havla v podání Komorní scény Aréna v Ostravě. Nejvíce mi představení připomínalo britský sitcom Jistě, pane ministře.
Závěr festivalu patřil opět zahraničním hostům – německému Schauspiel Leipzig a jejich Prinzessin Hamlet, slovenskému Národnému divadlu s Kabaretem normalizácia a Radošínskému naivnému divadlu s Besame mucho aneb čo sa skrývá v kufri (a nás). Kromě nich se o finále postaralo opět Brno – Národní divadlo Brno přivezlo inscenaci Jana Friče Strach jíst duši a Divadlo Husa na provázku Dynastii, představení o splněných snech v Americe, hodnotě peněz a vzniku kapitalismu.
Ačkoli se v záplavě českých představení může zdát, že s těmi několika zahraničními nemůže Divadlo evropských regionů dostát svému jménu, je třeba uznat, že letos nabídlo pestrý výběr toho nejlepšího, co je na české scéně k dostání. A můžeme jen doufat, že nás příští, výroční pětadvacátý ročník příjemně překvapí.
