Umělkyně Julia Chochola za pár dní oslaví své třicáté narozeniny a to je důvod k oslavě. První dárek si dá sama – 20. září ji čeká vernisáž výstavy Black³, která bude probíhat na třech místech naráz. Kromě jejích kreseb a maleb máte mezi vystavenými exponáty možnost spatřit i lebky nebo tvorbu na dřevo opracované technikou yakisugi. Co ji čeká potom? To už se dočtete v našem rozhovoru.

❖ Jak jste se dostala k malování?
To nejde jednoznačně říct. Už moje první vzpomínky se vážou k malování, ta touha je ve mně odjakživa. Takže jsem se k tomu ani nemusela dostávat, bylo to od začátku dáno.

❖ Tak jinak, kdy jste se stala profesionální umělkyní? Kdy nastal ten zlom?
Ten přišel před zhruba pěti lety, kdy mě malování začalo doopravdy živit. Do té doby jsem si prošla různými profesemi a bylo i období, kdy jsem na malování neměla moc času. Ale nakonec to všechno do sebe zapadlo, jak mělo.

❖ Co je podle vás nejdůležitější, aby se umělec mohl svou tvorbou začít živit?
Podle mě je třeba vlastní rozhodnutí. Když si umělec není jistý sám sebou, tak lidi za jeho tvorbu své těžce vydělané peníze nedají.

❖ Jak vzpomínáte na svou první výstavu?
Je těžké určit, která to byla. Už jako dítěti, když jsem studovala v Hradci Králové pod výbornou Marií Marvanovou, mi posílali obrazy na výstavy, takže jsem jaksi nezažila ten první moment. Výstavy zkrátka probíhaly, bylo jich spoustu a asi každá mi připadá jako první. Pokaždé jsem stejně nervózní a všechny jsou pro mě důležité.

❖ Jak se váš styl vyvíjel?
V dětství jsem byla posedlá perfektní kresbou, perfektní malbou, olejomalbou, anatomickou studií. Mým cílem bylo se vše naučit a umět naprosto dokonale, tvořit precizní obrazy. Ale pak, jak už jsem zmínila, jsem se potřebovala nějak uživit, a malování šlo stranou. Teprve po letech, během nichž jsem neměla energii malovat, jsem se našla v abstrakci. V ní jsem objevila svobodu, možnost vyjádřit to, co chci. Na jednu stranu mě to občas mrzí, chybí mi meditace, kterou jsem zažívala u klasické kresby, takže se k ní někdy vracím. Ale přesto stále cítím, že abstrakce je tím pravým, co chci ukazovat světu.

❖ Co je pro váš nynější styl charakteristické?
Určitě je na mých obrazech vždycky černá barva, která mi připadá nejveselejší. A i když třeba na první pohled není vidět, na každém obraze v určitý moment byla. Dalším typickým prvkem je zlato, ačkoli to používá i plno dalších umělců. A nakonec dynamická linka velkým štětcem. To jsou asi základy, které spojují mé obrazy.

❖ Picasso prý tvrdil, že naučit se klasickou kresbu bylo jednoduché, že mnohem těžší pro něj bylo se naučit abstraktní styl, kterým se proslavil. Také vám trvalo si abstrakci osvojit?
Tohle rozhodně podepíšu. Je to velký boj, hlavně sama se sebou. Dokázat si za tím stát a věřit, že je to dobrý. Nechci to zjednodušovat nebo shazovat kolegy, kteří se klasickou malbou zabývají, ale je pravda, že zde je poměrně jasně daný parametr, jestli je malba dobrá, nebo ne. Kdežto u abstrakce to tak jednoduché není a je těžké si ji obhájit především sám před sebou a dokázat jít s kůží na trh.

❖ Co vaše obrazy vyjadřují?
Mým dlouhodobým záměrem bylo dostat se na dřeň základních emocí. Odfiltrovat všechen ten sociální smog a humbuk, který nás obklopuje a který lidi řeší, jako Facebooky, billboardy, politiku, daně, vietnamské večerky, kvalitu rohlíků a další, a dostat se k tomu opravdu důležitému jako radost a další čisté, základní emoce – pozitivní i negativní. Od loňské výstavy v Mánesu jde v mých obrazech spíše o oslavu. Všeho, života i smrti. A snažím se, aby byly vnímány jako hezké. Ale tím nemyslím prázdné, zkrátka aby lidem bylo dobře, když se na moje obrazy podívají.

❖ Co vás na dnešní společnosti nejvíce trápí? Kdybyste měla tu moc, co byste změnila?
Vadí mi propagace negativních emocí a negativního chování se vůči spolu-bytostem, ať už lidem nebo zvířatům. Nechápu, jak se mohlo stát, že je dnes populární říct to, co dřív bylo ostudou. A nemyslím teď jen u nás v Česku, tohle se děje všude po celém světě, stačí se podívat na hlavy jednotlivých států. Všude kvete arogance a nenávist. Naopak jsem ale ráda, že spoustu lidí to nezajímá a nenechají se tím ovlivnit. Jsem ráda, že existují dobří lidé i v časech, kdy je výhodnější být debil.

❖ Kromě malování jste i tetovala, platí to stále?
Teď už tetuju mnohem méně. Dřív ale bylo tetování tím hlavním, co mi umožnilo se dostat k malbě na profesní úrovni. Mohla jsem upustit od zaměstnání, která mě vyčerpávala a vypínala mi kreativitu.

❖ Je velký rozdíl malovat na plátno a na kůži?
Samozřejmě, obrovský. Kůže je velmi jemná a zároveň se tu bavíme o lidské bytosti s emocemi. Tetování se pak musí stát její součástí, musím se přizpůsobit a nevyjadřovat tetováním vlastní názor. Takže zjednodušit kůži jen na další materiál zkrátka nelze. Oproti tomu plátno je stále plátno, ačkoli někdy se také umí chovat docela tvrdohlavě.

❖ Kromě pláten malujete i na lebky. Jak vznikl tento nápad?
Ten přišel víceméně sám. Odmala tíhnu k přírodě a zvířatům, kosti a lebky jsou součástí života, takže jejich využití pro mě bylo přirozené. Navíc jsem potřebovala vymyslet oživení výstavy v Mánesu, říkala jsem si, že když tam vystavím jen zlatá plátna, bude to vypadat jako Karlovy Vary. Chtěla jsem to uzemnit a vysvětlit, že nejde jen o zlaté desky, ale o pocit, ucelený příběh. Proto jsem plátna doplnila zlatými lebkami a tak dobře se mi s nimi pracovalo, že se jich od té doby držím a pracuji s nimi nadále.

❖ Atypické materiály se dají ale najít i ve vašich obrazech, třeba peří…
S peřím je to těžké, sbírám ho už poměrně dlouho, ale zatím jsem nezjistila, jak ho využít. Obraz, na který narážíte, vzniknul náhodně. Došly mi barvy, ale ještě potřeboval doladit, tak jsem na něj dala peří a zrovna to vyšlo, sedí to tam. Ale zkusila jsem od té doby vytvořit několik dalších a ty se nepovedly, takže peří teď leží ladem, dokud nepřijdu na to, co s ním.

❖ Podle čeho třídíte obrazy na povedené a nepovedené?
Podle toho, jestli se mi podaří, aby odrážel to, co má a co chci. Pro každý obraz mám plán, kterého se držím, byť ne rigidně. Nejdéle mi trvá obraz vymyslet, určit si, co by v něm mělo být. Potom ho namalovat už nebývá tak složité. A závěrečným procesem je určení, zda obraz vyjadřuje, co potřebuju, nebo ne. Někdy ano, někdy vůbec. Někdy se mi obraz podaří napoprvé, jindy má i deset vrstev, než je to ono. Ale vysvětlit, jak poznám dobrý obraz… je to spíš intuice, podívám se na něj a vím, že je hotovo.

❖ Potřebujete k malování specifickou náladu?
Součástí každé tvorby je i určitá disciplína. Ač tohle slovo dvakrát nemusím, je to tak. Je dobré malovat, i když se člověku nechce, může to někam vést a sám se také trochu pozná. Určitě není možné žít na růžovém obláčku a představovat si, že jednou za rok přijde jiskra a je vystaráno. Umění je také práce jako každá jiná. Osobně si nicméně náladu utvářím, vzniká u mě tím, že měsíc o obraze přemýšlím, sestavuji si ho v hlavě a jakmile mám pevnou představu, jdu a maluju. Chci a potřebuji tu představu dostat z hlavy na plátno. Pak to není zase tak složité. Co je důležitější, je dobré prostředí. A já mám krásný ateliér u řeky, která na atmosféru působí neuvěřitelně. Nebo vyjíždím do přírody pod širým nebem, poslední dobou také často maluji doma. Což je pro mne v mnohém ohledu dokonce lepší, protože se tomu můžu věnovat spontánně, když zrovna mám tu správnou náladu, která se přesunem do ateliéru může vytratit. Navíc často pracuji v noci, a to je doma určitě lepší, když pak můžu rovnou padnout do postele.

❖ Ke svým 30. narozeninám chystáte výstavu Black³. Prozradíte nám, nač se můžeme těšit?
Výstava je opředena trojkami. Vernisáž bude 20. září, tři dny před mými 30. narozeninami a výstava bude rozdělena do tří částí. Jedna z nich bude probíhat u mě v ateliéru a galerii na Janáčkově nábřeží. Tato část bude hodně neformální a přátelská, říkám tomu
posh-hippie. Během vernisáže budou venku natažené koberce, občerstvení, jazzová kapela a přátelská uvolněná atmosféra. V samotné galerii budou vystaveny lebky. Další část se odehraje ve Vnitroblocku, kde budou kresby a kaligrafie. Na vernisáži zahraje DJ Jirka Burian a návštěvníci ochutnají na míru připravený černý koktejl a dobré jídlo. Posledním místem je hotel The Emerald v Žatecké ulici, kde budou vystaveny malby na základě japonské techniky yakisugi, což je speciální úprava dřeva, která vydrží staletí stejně jako zlato, takže půjde o kombinaci těchto dvou materiálů. Zde čekejte klasickou atmosféru: vstup jen na pozvánky, violoncellistka hrající Bachovy suity a champagne. Vernisáž nabídne od všeho trochu a věřím, že to bude krásná akce. Sama budu všude, nebo aspoň doufám.

❖ Jak jste se dostala k technice yakisugi?
Potřebovala jsem nový impuls, abych se netočila v kole stále těch samých věcí. Jednou jsem odjela na samotu do Orlických hor, večer seděla u ohně a už jsem chtěla jít spát, takže jsem oheň uhasila. Ráno jsem našla zčásti ohořelé dřevo, které tím náhlým zchlazením získalo super strukturu a barvu. Začala jsem s tím pracovat, studovat to a zjistila jsem, že jsem samozřejmě objevila Ameriku, protože v Japonsku se tím zabývají už dlouho. Ale díky nim jsem se techniku doučila a přišla, jak na to, aby se mi dřevo příliš nepřepalovalo.

Jde tedy o techniku na dřevo, které se opaluje nad ohněm a vznikají tak krásné vzory. Také se dá pracovat se stupni ožehnutí od mírného zahnědnutí až po opálení do takzvané krokodýlí kůže.

Dřevo pak má nádhernou černočernou barvu, jakou nejsem schopná namíchat, a nádhernou strukturu. Je zajímavé, že dřevo se pak stane odolné, ohnivzdorné a zvýší se jeho životnost. Ke zlatu ideální.

❖ Kde jste čerpala inspiraci k výstavě?
Inspirovala jsem se hlavně Aj Wej-wejem, kterému Čína před pár lety vrátila možnost cestovat. On se hned nato vrátil do New Yorku a udělal čtyři výstavy naráz. To mě hodně zaujalo, proto jsem se rozhodla pro podobný model.

❖ Chystaná výstava je pro vás zároveň i rozloučením se s Českem. Kam se chystáte?
Budu se věnovat svým zahraničním projektům. Zatím jsem absolvovala několik menších výstav nebo soukromých prezentací, ale chystám větší sólo výstavy – ta dubajská je už ve finálním stádiu příprav. Nově to také vypadá na Londýn, kde bych měla vystavovat koncem příštího roku, a dál se uvidí. A stěhuji se na jih Francie; potřebuji teplo, a to mi v Česku chybí. Navíc si nepamatuji, že by kdy nějaký malíř udělal chybu tím, že se odstěhoval do Francie.

❖ Jak vy sama definujete umění?
Pro mě je uměním úplně všechno. Umění je hlavně hodně subjektivní věc, proto jej úplně nelze definovat a říct, co umění je a co není. V takovém případě je možné nalézt umění opravdu v čemkoli.

❖ Jaké máte umělecké vzory?
Nevím, jestli to teď nevyzní blbě, ale mým největším uměleckým vzorem je příroda. Podívejte se, jak vypadají třeba papoušci, nebo lidé. To je kreativita, jíž se nikdy nevyrovnáme. A z umělců je to rozhodně Fabienne Verdiere a Pierre Soulages.

❖ Co děláte, když nemalujete?
Čtu si, jezdím na koni nebo zmizím do přírody.

❖ Co čtete?
Cokoli. Ráda čtu i v jiných jazycích, kde si vybírám jednodušší knihy, beletrii. V angličtině čtu třeba Nesba, v češtině pak sáhnu po knihách o umění, filosofii a spíše odborných publikacích.

 

Julia Chochola – rozhovor