- Reklama -

Radim Vizváry (* 1979) je český mim, který za svou inscenaci Sólo získal v roce 2017 Thálii v kategorii balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr. To se před ním žádnému mimovi nepodařilo, a doposud ani po něm. Radim Vizváry mimo to organizuje dva festivaly (Mime Fest a Komedianti v ulicích), pořádá workshopy nejen v Česku, ale i zahraničí, a působí také jako choreograf a režisér. Jeho zatím posledním počinem je Láska ke třem pomerančům v Národním divadle. V současnosti se věnuje prolínání pantomimy s dalšími divadelními žánry, což se projeví například i v inscenaci Hrdinové, kterou nyní zkouší s Losers Cirque Company. Na naše setkání dorazil rovnou ze zkoušky kostýmu, a tak naše první otázka zákonitě zněla: 

K jakému projektu se vztahovala vaše kostýmní zkouška?

Momentálně spolu s Losers Cirque Company připravujeme pro Letní Letnou novou premiéru Hrdinové, v níž mám na starosti choreografii. Zároveň tam hraju hlavní roli, což se zatím moc neví. Proto jsem byl na zkoušce kostýmu. Inscenace propojuje pantomimu s novým cirkusem, takže já je učím pantomimu a oni mě akrobacii a společně hledáme průsečík, který bude zajímavý pro diváka. Ale i pro nás coby tvůrce, kteří hledáme limity a možnosti propojení těchto dvou disciplín.

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

A jak se zkoušení vyvíjí? 

Všichni z Losers Cirque Company jsou skvělí. Ovšem jejich známým prostředím je gymnastika, jsou zvyklí na sportovní zázemí a nemají tolik zkušeností s divadlem. Přitom o tom nový cirkus je – jde o akrobacii posunutou do divadelní formy. Proto si ke spolupráci přizvali nejen mě, ale také režiséra Daniela Špinara, abychom jim s tou divadelní částí trochu pomohli. 

O čem Hrdinové budou?

Inspirovali jsme se prostředím operačních sálů, protože hrdiny mohou být i doktoři, kteří zachraňují lidské životy. Hrdiny ale mohou být i naše orgány nebo buňky, které bojují o přežití, stejně jako duše. Metaforicky tedy ztvárňujeme toto téma, jehož poselstvím je, že bychom si měli života vážit.

Pro vás to ale není první spolupráce s Losers Cirque Company, společně jste už vytvořili inscenaci Ego.

U Ega jsme si s Danem a dvěma akrobaty souboru vyzkoušeli, jak s tou formou, novým cirkusem lze pracovat. Ale s Losers jsme spolupracovali i na opeře Billy Budd, kterou režíroval Dan a já dělal choreografii, nebo Láska ke třem pomerančům, kde mám na svědomí choreografii i režii.

Jak se vám spolupracuje s Danielem Špinarem? Jsme svědky vzniku nového tandemu?

Ono to tak skoro vypadá, že? S Danem si opravdu rozumíme, máme podobné umělecké cítění, podobné vnímání divadla. A dokonce Dan už vymyslel i společný pseudonym, protože jsme si říkali, že bychom měli něco takového mít podobně jako mají Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským SKUTR. Takže pokud u některé inscenace jednou najdete jméno Radan Špináry, bude vám jasné, o koho jde. 

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

Vraťme se zpátky na začátek. Jak jste se k pantomimě dostal? Vaše cesta k ní byla celkem spletitá…

Původně jsem vůbec divadlo dělat nechtěl, snil jsem o zvěrolékařství. Ale když jsem studoval na gymnáziu, stalo se mým koníčkem loutkové divadlo při ochotnickém spolku Tyl v Poličce. Velmi mě to bavilo, protože i když jsem byl dost introvertní dítě, na jevišti jsem se proměnil v extroverta a měl jsem možnost se na něm vyřádit. Mohl jsem se schovat za roli i kostým, a překonat tak svou stydlivost. Ale stále přede mnou byla dlouhá cesta, než jsem divadlo začal studovat a věnovat se mu profesionálně. Během té doby jsem nicméně získal spoustu zkušeností – asi tou největší bylo působení v divadle Minor. Jelikož jsem začínal s loutkovým divadlem, přirozeně jsem k němu inklinoval i nadále, i když jsem se původně do Minoru dostal jako kulisák.
A nejen ten; šil jsem i kostýmy, vyřezával a kašíroval loutky, dělal inspicienta, technika, vařil v klubu…

Tak moc mě to bavilo, že jsem tenkrát v divadle i spal. Divadlo se tak stalo nejen mým každodenním chlebem, ale opravdu i domovem. A kolegové mi často říkali, že se přirozeně hýbu, a říkali mi to tak dlouho, až mi jedna z kolegyň podala přihlášku na HAMU. Popravdě jsem tehdy vůbec netušil, kam mě přihlásila – nevěděl jsem pořádně, co je HAMU, natož pantomima. Na přijímačky jsem ale šel a na nich poznal Borise Hybnera. Jeho osobnost mě okamžitě okouzlila a když jsem se pak dostal do prvního ročníku, získala si mě i pantomima jako taková. Velmi rychle a s nadšením jsem jí podlehl a už během zimního semestru jsem věděl, že jsem v ní našel smysl svého života. Takže taková láska na první pohled. 

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

Co přesně vám na pantomimě učarovalo?

V mládí jsem hodně maloval a měl jsem i pár výstav. Svět tedy vnímám dost vizuálně. K tomu jsem měl zkušenosti z loutkového divadla a měl jsem pocit, že se obojí v pantomimě propojilo. Že pantomima je žánr, který v sobě kloubí několik uměleckých prostředků, jež snadno ovládám. Pantomima je pro mě vizuálním uměním, zároveň je to herectví a pracuje i s tělem a pohybem, což mě taky baví. A především to, že se v ní nemusí mluvit. Vždycky jsem měl problém se verbálně vyjadřovat, pracovat s hlasem. Navíc jsem jemnější typ muže, moje tělesná dispozice se například s hokejem nebo jiným drsnějším pohybem moc neslučuje. Naopak u pantomimy je to žádané. Boris mi vždycky říkal, že jsem pierot, efemérní charakter. Takže se to potkalo všechno se vším a k mé povaze a fyziognomii pantomima skvěle sedí. 

Takže studium pro vás bylo snadné?

To zase ne, určitě byly předměty, momenty a úkoly, které jsem musel trénovat a zvládl jsem je až za delší dobu. Ale studium mě bavilo a ta láska se mi stala hlavním hnacím motorem a motivací těžkosti překonat. 

Co pro vás bylo dosud nejtěžší? S jakou největší překážkou jste se ve své kariéře zatím setkal?

Jako největší problém shledávám, že se o pantomimě tvrdí, že je mrtvá. A ono na tom opravdu něco bude. Protože mimové svůj obor nikterak neinovují, nedochází k progresu. Takže než mrtvá bych řekl, že je zakrnělá. Uznávám však, že přijít na to, jak nějakou techniku modernizovat, inovovat, je celkem těžké. Sám se tím už nějakou dobu zabývám a neustále hledám možnosti, jak pantomimu oživit. Proto se teď také tolik věnuji dalším žánrům, abych se naučil novým věcem, novým dovednostem a našel cestu a způsob, jak pantomimu inovovat.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Určitě Bobo, tedy Boris Hybner. A pak také Miřenka Čechová, s níž jsem začínal spolupracovat ještě během studentských let. 

Jak si stojí česká pantomima ve srovnání se zahraničím? 

Řekl bych, že velice dobře. Respektive ani ve světě té pantomimy moc není. Já to přirovnávám k ostrovům – menším, větším -, kdy každý představuje konkrétního umělce. Protože se to celé točí kolem jedné výrazné osobnosti. A ty nejvýraznější najdete ve střední Evropě, zejména v Polsku a Německu. Myslím si, že to pantomima nemá ve světě moc lehké, a je to právě tím, že nedochází k inovacím v oboru. Nedávno jsem pátral po umělcích ve Francii a objevil jednoho mima, který tvrdí, že dělá současnou pantomimu.

Jenže to, co předvádí, vůbec současné není, alespoň podle mě. Ovšem otázkou také je, co je současná pantomima? V Americe pro změnu dodávají pantomimě na současnosti tím, že ji propojují s mluveným slovem. Jenže je pantomima stále pantomimou, když se hlavním sdělovacím prostředkem stává slovo namísto gesta a pohybu?

Je špatně, když se v pantomimě mluví?

Vůbec ne. To, že je pantomima výlučně nonverbální, je zažitým klišé. Dříve se v pantomimě běžně mluvilo, to vychází už z commedie dell’arte. S němou, tzv. bílou pantomimou přišel v 50. letech 20. století Marcel Marceau. U ní je signifikantní imaginární styl, ve kterém se nemluví. Ale jinak není žádné pravidlo, že by se u pantomimy nesmělo mluvit. Vždycky říkám, že mim si musí vystačit se svým tělem. A součástí těla je i hlas, tak proč jej nevyužít? Pokud použijete slovo nebo zvuk, ničemu to nevadí. Nicméně hlavním sdělovacím prostředkem by stále mělo být gesto, pohyb a technika mimu. 

Boris nás vždycky učil, že jsou tři základní charaktery: mim, klaun a komik. Mim se od klauna a komika odlišuje tím, že nemluví. Takhle nám to bylo vštěpováno, i když osobně si myslím, že se všechny tři charaktery navzájem ovlivňují a prolínají. A možná právě kvůli této utkvělé domněnce, zbytečnému požadavku, aby mim nemluvil, pantomima zakrněla. Protože chybí svoboda, volnost projevu. A když je tvůrce limitován nástroji a nemá možnost svobody, nemůže pak ani reflektovat současnost a vnést ji do svého oboru. Na druhou stranu ti Američani byli vážně až moc ukecaní…

rozhovor s Radimem Vizvárym
Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

V čem tedy spatřujete budoucnost pantomimy?

Za sebe budoucnost pantomimy vidím v propojování s jinými divadelními styly. Tomu tak ostatně bylo vždycky. Když si vzpomeneme na romantickou a postromantickou dobu, spojovala se pantomima například s cirkusem nebo operou a baletem. Ovšem pak v 50. letech přišel Marceau a svou imaginární pantomimou okouzlil celý svět. Všichni začali dělat motýlky, tahali lano a tlapkali po zdi. Pantomima tak začala být vnímaná jako nonverbální. Marceau byl ale výrazná osobnost, která svým talentem uměla dát formě pantomimy to, co ostatní nedokázali. Ti ho jen napodobovali. Když se Marceau zasmál, šlo o autentický úsměv. Vše ostatní byly jen kopie.

A na základě toho kopírování se z pantomimy stal jakýsi umělý paskvil, který může dnešního diváka odpuzovat. Když dnes vidím nějakého „zábavního mima“, jak jim říkám, třeba v pruhovaném tričku a s bílými rukavičkami, tak mi úplně běhá mráz po zádech. Proto se říká, že pantomima je mrtvá, ale ona se jen potřebuje zbavit tohoto balastu a očistit sebe sama. K tomu je ale důležité najít nové osobnosti, které oboru vrátí jiskru, nebo mu spíš dodají novou. A ve finále není ani tak problém v technice jako opravdu v tom, že nejsou lidi. 

Čím myslíte, že to je?

Pantomima je těžká disciplína. Nejde jen o herectví, je důležité mít i pohybový talent a velkou představivost. A vy musíte obojí ovládnout na skutečné vysoké úrovni. Jak říkal Marcel Marceau: „Herec nemusí být dobrý mim, ale mim musí být dobrý herec.“

Daří se vám si někoho vychovat? 

Momentálně vedu jen workshopy, takže bohužel nemám možnost se studentům kontinuálně věnovat. Na HAMU již pár let nepůsobím a nejsem si jistý, v jakém je teď katedra nonverbálního divadla stavu. 

Kdo se v Česku vedle vás věnuje pantomimě na srovnatelné úrovni?

Ono je otázka, co se myslí tou srovnatelnou úrovní. Co je tím měřítkem? Podle čeho byste to určila?

No určitě ne podle Thálií…

Právě. Kdybyste to brala takhle, tak jsem jediný, a navíc i první. Přede mnou Thálii získali jen mimové za celoživotní dílo. Ale oni tu jsou i další mimové na profesionální úrovni. Jen nemají Thálii… 

Nakolik vám nebo oboru toto ocenění pomohlo?

Strašně moc. Pantomima se zviditelnila a dostala se do širšího povědomí. Lidi si najednou všimli, že tu něco takového je a že to nejspíš i někdo dělá opravdu dobře, když dostal Thálii. Pro různé producenty je ocenění známkou kvality, takže jsem se Sólem následně objel celou republiku. Hostoval jsem v divadlech i na festivalech, kde žádná pantomima dosud nebyla. Díky Thálii se mi podařilo okouzlit divadelní i divácký svět natolik, že mě začali brát vážně. 

Kromě Thálie máte i několik dalších ocenění. Mají podle vás všechny ceny smysl? 

Určitě, každé ocenění má smysl. Pro umělce funguje jako psychologická vzpruha. Je to nejen zadostiučinění, že někdo ocení vaši práci, ale je to také motivace v té práci a tvorbě pokračovat i nadále. Získat ocenění je pro mě totéž, jako by mi někdo řekl: „To, co děláte, děláte dobře. Pokračujte v tom.“

Co může pantomima nabídnou divákovi a co naopak divák dává mimovi?

Tak určitě mim potřebuje předně toho diváka. Bez něj se nedá dělat žádné divadlo. Ovšem v pantomimě je potřeba, aby byl divák aktivnější. Musí si interpretovat má gesta, což činí na základě vlastní zkušenosti – životní i divadelní. Pantomima tedy dává divákovi aktivitu, možnost si vyložit má gesta po svém. Což otevírá prostor pro emoce a osobní vklad. Divák se lépe identifikuje s postavou, pokud je mu sympatická, případně si skrze mé představení vytříbí názor na určité životní hodnoty. Tohle mám na divadle asi nejraději – že může a umí divákovi zprostředkovat pocit, ukázat mu nějakou důležitou věc, nad níž se v běžném životě nezamyslí. 

Může jít o banalitu, ale diváka to může inspirovat, motivovat, přimět k tomu, aby ve svém životě něco změnil. I takovou moc divadlo má. Pro mě osobně pak hlavní práce na inscenaci začíná po premiéře, až s divákem. Mimové tvoří většinou bez režiséra, kterého mi divák supluje. Do poslední chvíle nevím, jestli představení diváka bude bavit a až tak po deseti, patnácti reprízách považuji inscenaci za hotovou. Do té doby škrtám, přesouvám a obměňuji. Takže mně divák dává především zpětnou vazbu a jeho reakce mi napovídají, co je potřeba změnit nebo úplně vyhodit. 

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

Kromě vlastních projektů jste režíroval i dvě opery v Národním divadle. Co je těžší? Režírovat sám sebe, nebo celý ten operní ansámbl? 

Někdy je těžší režírovat sebe sama. V Lásce ke třem pomerančům je sice 60 sboristů, 12 sólistů, tanečníci, orchestr, dirigent, odbory a kdo ví co ještě, ale když se v tom šíleném aparátu naučíte fungovat, jde to. Operní kolos má totiž určitá pravidla a jakmile se jim jednou naučíte, není to tak hrozné, jak to na první pohled může vypadat. Důležité je se umět připravit. Když jste jako režisér připraven, všichni to ocení a vše šlape, jak má. Jediné, na co jsem narazil, byl problém celé té struktury Národního divadla. V dílnách pracují i na šesti inscenacích najedou a pochopitelně nestíhají. Pak musíte dělat kompromisy. Zkoušet bez rekvizit, kostýmů, scény. Takže z původního režijního záměru postupně odsekáváte a ubíráte. A přesto musíte udržet kvalitu, která bude důstojná a profesionální. Což věřím, že se nám s Pomeranči nakonec povedlo. I když je strašná škoda, že si Národní divadlo nemůže dovolit ten luxus, aby tvůrčí tým mohl pracovat od první zkoušky již s kompletní scénou.

Kritici namítají, že nemáme kvalitní operní zpěváky a režiséry, ale málokdo z nich asi dohlédne za jeviště. Třeba zpěváky má pražská Opera podle mě výborné. Ale jsou přetěžovaní. Aby se uživili, zpívají a zkoušejí kromě Prahy také v Ostravě, Plzni, Liberci nebo Brně. Pak jsou unavení, vysílení a mnohdy to má vliv na jejich kondici a zdraví. Ale zaplatit zpěváky tak, aby se věnovali jen jedné konkrétní opeře, aby po ty dva měsíce zkoušení před premiérou byli na všech zkouškách přítomni až do premiéry a věnovali svou energii a čas jediné připravované inscenaci, je bohužel také utopie. Osobně si myslím, že by takový luxus mnozí uvítali a určitě by to přispělo ke kvalitnějšímu výsledku celé produkce. Přitom v zahraničí je taková praxe běžná. Ono těch slabin je tam víc, ale tyhle jsou myslím pro realizaci představení zásadní. 

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

Jak dlouho trvá připravit operu?

Pomeranče jsme připravovali rok a půl. Nejprve se představí koncept, dá se dohromady inscenační tým, který začne pracovat na návrzích. Následně proběhne inscenační porada, kde se vše představí, schválí a zadá do dílen. Ty potom realizují výpravu, mezitím zpěváci pracují na hudebním nastudování a přibližně osm až šest týdnů před premiérou probíhá samotné zkoušení. A v této době, za ideálních podmínek, už by měly být hotové kulisy i kostýmy a zpěváci by na první zkoušce měli umět své party. Jenže… 

Jak se vy sám cítíte na jevišti? Mluvil jste o tom, že se v roli schováte, ale pořád je třeba myslet na to, že při svých projektech jste na jevišti sám a veškerá pozornost je upřená na vás. Celé je to pouze na vás a v případě potřeby vás nikdo nezachrání.

No… to je pravda. Pro mě je to výzva. Divadlo mě učí obstát i v životě. Když obstojím na jevišti před divákem, získám určitou sílu obstát také v reálném životě. Pomáhá mi se otevřít nejen na jevišti, ale také mimo něj.

Míváte trému?

Ano. Před každým představením. Vždy hraju naplno, dávám do toho vše. Emoce, celou duši. Nevnímám divadlo jako něco, co ukazuju, ale co prožívám. Každou situaci chci emočně naplnit. Když například na jevišti prožívám radost, ale i vztek nebo smutek, chci, aby tělesná tenze té emoce byla autentická. Samozřejmě je to stále hra, ale proč jí nedodat nádech opravdovosti. Ta ale musí upřímně vycházet z mého nitra a vyžaduje to obrovskou koncentraci před představením. Což pak vede i k té trémě.

Jak se vám to daří pak po představení opět oddělit od vaší osobnosti?

Chvíli to trvá, než se zase vrátím do reality. Není to, že bych si řekl: tak a teď střih a jde se na pivo. Ten výkon a emoce s ním spojené ve mně nějak doznívají, i když jsem profesionál, takže odbourat to mi trvá kratší dobu. Ale většinou se po představení zavřu na půl hodiny sám. Někdy je ale žádoucí jít hned po představení za diváky, a to je pro mě těžké. Oni jsou v realitě, kdežto já jsem stále ještě v jiném světě a úplně mimo. 

Vy také organizujete mezinárodní festival pantomimy Mime Fest v Poličce, jehož osmý ročník proběhne od 17. do 21. září. Na která představení byste diváky nalákal?

Na všechna. Ve světovém měřítku patří Mime Fest mezi ty větší a prestižnější festivaly, takže se nám daří zvát špičky v oboru v celosvětovém kontextu. Snažíme se návštěvníkům ukázat i další, odlišné styly v rámci oboru a mnohdy bývají překvapeni, že i tohle je pantomima a jak širokou škálu obsahuje. Letos opět přijedou samé skvělé soubory. Dorazí například Varšavské centrum pantomimy, které je v současnosti asi nejlepší v Polsku, a z Německa duo Bodecker&Neander, kteří jsou považováni za jedny z nejlepších mimů na světě. Ti dodnes udržují odkaz Marcela Marceaua, jelikož byli jeho studenty. A mým osobním objevem letošního roku jsou dvě finské klaunky, Kallo Collektive, které přijedou s představením Receptionists. 

 Co chystáte do budoucna?

Momentálně se domlouvám na další spolupráci s Losers Cirque Company. Ve svém souboru Mime Prague připravuji premiéru na příští rok. Měl bych také v příští sezoně hostovat v jedné inscenaci Divadla LETÍ. Také začnu v příští sezoně opět učit v Česku. 

Autorka fotografie: Lenka Lesenská © 2019 Kulturio.cz

V jednom rozhovoru jste přiznal, že pracujete do úmoru, jednou za rok skončíte vyčerpáním v nemocnici na kapačkách a jedete znovu. Fungujete takto stále, nebo už jste se naučil relaxovat? 

Už jsem se odpočívat naučil, i když je pravda, že si volné dny musím plánovat a pak se toho držet. Nejraději relaxuju aktivně, teď naposledy jsem byl na kole na Šumavě nebo chodím plavat. Jednou za rok si taky zajedu do lázní a trochu se o své tělo postarám. Protože když chci, aby podávalo výkony, musím mu na oplátku taky něco dopřát. Co mě nedávno ale nadchlo úplně nejvíc, byl Island. Odjel jsem tam po svém workshopu, který jsem pořádal ve Finsku, a tak nádhernou přírodu jsem ještě neviděl. Úžasná nedotčená krajina. To mě úplně nabilo energií.

Čeho byste rád ještě dosáhl?

Mým snem je založit divadlo pantomimy, které v České republice zatím není. A myslím, jelikož je Praha turistické město, že by tu o představení nezatížená jazykem zájem byl. Respektive, tím že jsme uprostřed Evropy a protože pantomima nemá jazykovou bariéru, bych rád dosáhl vytvoření evropského nebo aspoň středoevropského centra pantomimy. Bylo by to tedy místo, v němž se propojí kvalitní divadlo s výrazným centrem v evropském kontextu. Představuji si laboratoř, kde by hlavní doménou byla pantomima, ale která by byla otevřena i dalším žánrům a nebránila by mezižánrové spolupráci. A to nejen v divadle, ale i hudbě a výtvarném umění. A s tím souvisí i vytvoření kvalitního souboru, který by pak mohl pantomimu reprezentovat po celém světě. 

Tím se ale dostáváme zpět k problematice nedostatku mimů.

Kdyby bylo divadlo, byla by i smysluplná škola. Když studenti budou mít motivaci, že po škole dostanou angažmá, třeba si pantomimu spíš vyberou. V současné době absolvent-mim nemá kam jít a fungovat na volné noze není jednoduché, protože k tomu je třeba mít i organizační a produkční dovednosti.