MAXIM se narodil v Praze, touha po dobrodružství ho ale nakonec zavála do amerického LA, kde v současné době žije. Ač se do Česka za posledních dvacet let pravidelně vracel, přeci jen jde tentokrát do jisté míry o jeho premiéru – poprvé totiž přicestoval i se svými obrazy, které budou od 12. srpna do 18. září vystaveny ve Vnitroblocku a v Kavárně co hledá jméno. Při té příležitosti jsme se společně potkali a prohodili pár slov.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

❖ CO TĚ PŘIVEDLO K MALOVÁNÍ? PŘEDTÍM SES VĚNOVAL HUDBĚ, GRAFICKÉMU DESIGNU – BYLA TO TEDY SPLETITÁ CESTA?

Určitě to nebylo tak, že bych měl od dětství jasno, že se budu věnovat malbě. S bráchou Karlem, který dělá muziku pro filmy a do reklam v Česku i ve Státech, jsme byli v dětství neustále aktivní a kreativní. Měli jsme to kde okoukat – táta hrál na housle a maloval, strýček z matčiny strany, Ivan Sedliský, byl také malíř. Do jeho půdního ateliéru jsme chodili na návštěvy a lezli mezi jeho obrazy. Mně tenkrát připadaly obrovský, ačkoli nebyly větší, než jsou některé mé obrazy.
Ačkoli jsem měl – mám – blízký vztah k muzice, v malování jsem objevil dokonalý prvek sebevyjádření. Muzika pro mě není tak niterná, je dělaná pro masy. Kdežto malba je jen pro mě. I ten samotný proces je úplně jiný. Na hudbě se většinou podílíš ještě s někým dalším, stále tě něco a někdo rozptyluje. Ale obrazy vznikají v ateliéru, kde jsem sám, jde o intimní proces, což vyhovuje mojí introvertní povaze. Proto malování nakonec převážilo.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

❖ A JAK TO MÁŠ S VÝSTAVAMI? VŽDYŤ TAM SVÉ DÍLO TAKÉ ODHALUJEŠ VEŘEJNOSTI.

To mi nevadí. Tady je právě ten největší rozdíl mezi muzikou a malířstvím. Hudba se děje v daný moment, na koncertě musíš být přítomen a dát všanc sám sebe. Kdežto malování je v ten moment vzniku jen pro mě, jsem v ateliéru sám. Ovšem ve chvíli, kdy obraz dokončím, se od něj oprostím, odosobním. Jako když zavřeš dočtenou knížku. Ale pocity, rozpoložení, v jakém jsem byl během vzniku obrazu, to všechno zůstává mně.
Jakmile dokončím jednu kolekci a udělám sólovou výstavu, tak už rozvažuju nad další. Potom se kolekce částečně rozprodá, něco zůstane v mém depozitáři a posílám to na různé skupinové výstavy. Ale už se k této kolekci nevracím a soustředím se na tu další, která pro nikoho neexistuje a jde zase o mou soukromou věc. Aspoň do dokončení a další výstavy.

❖ JE POTŘEBA ZVLÁŠTNÍHO ROZPOLOŽENÍ, ABYS MOHL TVOŘIT?

Kdepak, stává se mi, že jdu do ateliéru, protože musím. Když začínám s obrazem, tak hmota, s níž pracuji, za 72 hodin zkamení. A když to za tu dobu nevytvaruju, jak potřebuju, můžu obraz odepsat. Takže během těch prvních tří dnů do ateliéru musím, i kdybych byl v jakkoli mrzuté náladě a nechtělo se mi. Kolikrát jsem šel i s horečkou a nemocí, která u mě najednou propukla.

❖ JAK VZNIKAJÍ TVÉ OBRAZY?

Maluju v podstatě celým tělem. Používám ruce, hodně se obrazu dotýkám, lezu po něm a snažím se, aby při tom byl co nejvíce eliminován jakýkoli prostředník. Štětce také používám, ale ne tolik. Moje obrazy jsou hodně texturální, pracuji s hmotou, kterou modeluji a na ni teprve maluji.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

Veškerá moje práce začíná tak, že si koupím roli lnu, na který teď maluji nejčastěji. Len natáhnu na rozložitelné rámy a aplikuji materiál, který vytvoří jakousi kamennou desku. Na jeho složení jsem si musel přijít, aby dokonale odpovídal mým představám. To mi trvalo asi sedm měsíců, než jsem se dopracoval k vyhovujícímu procesu, který můžu užívat opakovaně. Díky tomu vznikla moje poslední kolekce, která je velmi plastická a také těžká.

Do Čech jsem přivezl 40 obrazů – 23 pláten a zbytek na papíře –, které dohromady váží přes tunu. A jak už jsem říkal, mám 72 hodin, než to ztvrdne. První den je hmota celkem viskózní, ale jak tuhne, je náročnější ji rozlévat. Takže třeba hodinu stojím, držím obraz pod určitým úhlem a čekám, až se hmota přelije. Opřít o zeď to nemůžu, protože by se to utrhlo. Čtvrtý den už je to tuhé, ale ještě se dá tvarovat noži a dalšími nástroji, ale za týden už je to úplný kámen. Tehdy začnu malovat. Nikdy si dopředu nedělám skici, mám v hlavě určitou představu, jak by měl výsledek vypadat a podle té tvořím.

Ale je pravda, že někdy mě obraz svede z naplánované cesty a vydám se jiným směrem. Což mi také chvíli trvalo, než jsem se oprostil od vlastního ega a dokázal nechat obraz pracovat i sám za sebe. Teprve pak je ten výsledek takový, jaký má být. Moje tvorba je tedy do jisté míry spontánní proces.

❖ JAK SE TVOJE DÍLO PROMĚNILO OD PRVNÍCH OBRAZŮ PO SOUČASNOST?

Určitě ubyla barva. Ale jinak je to hrozně těžký říct, protože vlastně každá kolekce je odlišná a zároveň každá další vychází z té předchozí. Je to evoluce.

❖ OVLIVNIL TĚ STYL TVÉHO STRÝČKA?

Ne. I když počkej, máš vlastně pravdu. On totiž používal kombinaci olejových barev a písku a mně se vždycky líbila textura jeho obrazů.

❖ ROZHODL SES ODEJÍT Z ČECH V TOUZE PO NOVÝCH ZÁŽITCÍCH A ZKUŠENOSTECH. PROČ TVOJE VOLBA PADLA ZROVNA NA AMERIKU?

Já jsem se rozhodl hlavně odejít. Měl jsem to v sobě už od malička a tím důvodem byla opravdu touha po dobrodružství. S bráchou jsme hodně četli, nejčastěji dobrodružné romány. Vždycky jsem chtěl nějaké dobrodružství zažít, mít svoje vlastní, o kterých jsem do té doby četl jen v knížkách. A věděl jsem, že v Československu, tenkrát komunistickém, ho nemám šanci prožít. Takže jsem musel odejít. Tomu, že jsem nakonec skončil v Americe, vděčím kamarádům, kteří už tam byli. Kdyby byli kdekoli jinde, šel bych tam. Nevybral jsem si Ameriku, protože bych si myslel, že je to nejlepší země pro život, to ne. Ale těch dobrodružství jsem tam zažil opravdu hodně, zvlášť zpočátku, kdy jsem neuměl ani slovo anglicky.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

❖ V AMERICE JSI 20 LET. NIKDY TĚ NELÁKALO SE VRÁTIT?

Já jsem nikdy neměl pocit, že bych něco opouštěl. Nebylo to tak, že bych za sebou spálil mosty a konec.

❖ V LA SES NAKONEC USADIL, ALE PROCESTOVAL JSI ŘADU DALŠÍCH ZEMÍ. KTERÁ TI JEŠTĚ UČAROVALA?

Všechny. Kdybych mohl, žil bych každý rok jinde. Naposledy jsem byl na Cookových ostrovech u Nového Zélandu. Krásná džungle, laguny, Maorové a víc tam není. Místní žijí z ničeho a jsou naprosto šťastní.

❖ NA SVÝCH STRÁNKÁCH PÍŠEŠ, ŽE TVOJE OBRAZY ZOBRAZUJÍ „NAIVITU, JEŽ CHTĚLA VĚŘIT V DOBRO SVĚTA, ALE KTERÁ SE STŘETÁVÁ SE ŽIVOU REALITOU ZHOUBNÉ EXISTENCE LIDSTVA“. JSI VŮČI LIDSTVU OPRAVDU TAK SKEPTICKÝ?

To zní strašně pesimisticky! Došlo ke ztracení v překladu. Ne že bys to špatně přeložila, ale čeština je velmi konkrétní, nenechává moc prostoru pro nedorozumění, kdežto angličtina bere hodně z kontextu a nabízí širší interpretaci.
Myslel jsem tím, že naivně věřím v dobrotu člověka, jenže to, co se kolem nás děje, mě utvrzuje víc a víc v opaku. Společnost se vzdaluje přírodnímu řádu a nedá se to udržet. Lidstvo se vychyluje z rovnováhy. Jen si vezmi, že splachujeme záchod pitnou vodou, zatímco většina lidstva nemá ani přístup k čisté vodě.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

V Africe má voda větší hodnotu než diamanty, které tam těží. A my s ní splachujeme záchod. Nebo si vezmi, že si Jeff Bezos nechal vydláždit svou 1,6 míle dlouhou příjezdovou cestu historickými dlažebními kostkami dovezenými z Paříže. Já ho za to neodsuzuji, nejsem levičák a podle mě, když má člověk peníze, ať si klidně koupí, na co má. Jen je to další příklad strašné nerovnováhy na téhle planetě, která je podle mě neslučitelná se životem.
Hrozně mě ničí i znečištění země. Hlavně plasty v oceánech. Viděl jsem to na vlastní oči, když jsem byl v Japonsku i na Cookových ostrovech. Oni tam nic nemají, jsou mimo všechno, a přesto na ostrůvkách najdeš vyplavený plastový bordel.

Ten nepoměr nás zahubí, podobně jako když máš ve vesmíru hmotu a antihmotu. Jakmile jedna převáží, dojde k implozi nebo explozi. Každopádně dojde k výbuchu. Je to nevyhnutelné, pokud to bude takto pokračovat. Nejhorší je, že si to nikdo neuvědomuje. Ta ignorace a předstírání, že mě se to netýká. Ale to není pesimismus. To je realita. Proto se snažím na to poukazovat, protože věřím v tu dobrotu lidstva a to, že se to dá ještě zvrátit.

❖ PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE SE ANGAŽUJEŠ V RŮZNÝCH CHARITATIVNÍCH SPOLCÍCH?

Rozhodně. Zmíním například londýnskou Love146, která se snaží zastavit a vymýtit únosy dětí a jejich prodeje na černém trhu.

❖ V ČESKU VYSTAVUJEŠ POPRVÉ. JAKÉ Z TOHO MÁŠ POCITY?

Těším se moc. Vernisáž se ponese v netradičním duchu, půjde spíš o party, která se odehraje na terase Kotvy od osmi hodin. Potkám se se spolužáky, které jsem dlouho neviděl. Spousta přátel a dokonce i rodiče uvidí naživo moje obrazy poprvé.
Mám radost i z prostorů, ve kterých budou obrazy viset. Proti klasickým galeriím nic nemám, pravidelně v nich vystavuji, ale tohle bude zajímavé díky tomu, že do Vnitroblocku i Kavárny přijdou i lidé, kteří by do klasické galerie nešli, protože je umění nezajímá. A třeba si tihle lidé řeknou: hele, to je dobrý.

❖ PRAŽSKOU VÝSTAVU JSI POJMENOVAL ALCHYMISTA PODLE KNIHY PAULA COELHA, V NÍŽ JE ÚSTŘEDNÍM TÉMATEM PUTOVÁNÍ ZA POKLADEM, KTERÝ SE ALE NACHÁZÍ V RODNÉ ZEMI. PŘEDSTAVUJE PRO TEBE TATO VÝSTAVA URČITÉ UZAVŘENÍ KRUHU, KONEC CESTY?

Konec cesty určitě ne, ta podle mě končí až smrtí člověka a možná ani to ne. Coelhova Alchymistu jsem poprvé četl někdy 1999, a když jsem knížku dočetl, nechápal jsem, jak někdo mohl tak přesně vyjádřit moje vlastní myšlenky. Já jsem vždycky věděl, že chci jít za dobrodružstvím, a také jsem věděl, že za ním musím jít někam jinam. A bylo mi jedno kam. Alchymista byl posledním impulsem, pošťouchnutím a potvrzením toho, že mám poslechnout sám sebe a jít za hlasem srdce.
Do Prahy jsem přivezl svoje obrazy, výsledek svého dobrodružství za posledních dvacet let, poprvé, takže název Alchymista byl úplně jednoznačný, protože tím to všechno začalo. Ale určitě to tím nekončí.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

❖ K PŘÍLEŽITOSTI VÝSTAVY JSI SPOLU S FOOTSHOPEM VYTVOŘIL I KOLEKCI OBLEČENÍ A BOT OF MIND & HEART. BYLA TO PRO TEBE NOVÁ ZKUŠENOST, NEBO JSI V MINULOSTI JIŽ NĚCO PODOBNÉHO VYTVOŘIL?

Něco podobného jsem dělal poprvé. Sice jsem si oblečení už dříve pomalovával, ale takhle oficiálně je to poprvé. Ale myslím, že ne naposled, docela mě to chytlo. Móda mě vždycky bavila, tak po návratu nejspíš něco vymyslím. Navíc v LA bydlím ve čtvrti, která se jmenuje Fashion District a několik mých kamarádů jsou návrháři. Úplně se to nabízí.


MAXIM vystaví své obrazy po úspěchu v Americe poprvé v Evropě

❖ KOUKÁM, ŽE MÁŠ TETOVÁNÍ. NAVRHUJEŠ SI JE SÁM?

Návrhy jsou moje. Pravou ruku mi tetoval kamarád v LA a levou ruku mám od Musy. Tohle tetování máme s bráchou společný, jenom se lišíme barvami.

Jelikož jsme dvojčata, tak jsme si zvolili DNA a k ní ještě dva verše. K tomu jsem si nechal přidělat jméno své ženy a celé mi to jde přes rameno a záda a končí nad srdcem obrázkem srdce. Dělám návrhy i pro kamarády, kteří ale chtějí, abych je i tetoval, takže jsem si před půl rokem koupil tetovací jehlu a učím se s tím pracovat.

❖ MÁŠ NĚJAKÝ UMĚLECKÝ VZOR?

Neřekl bych vyloženě vzor, ale mám své oblíbené malíře. Například Anthonyho Tapiese. Mám rád i rané dílo Jacksona Pollocka nebo obrazy jeho ženy Lee Krasner.

❖ CO SI MYSLÍŠ O KONCEPTUÁLNÍM UMĚNÍ?

Asi takhle, abys mohla dělat konceptuální umění, musíš být slavná. Jméno si konceptuálním uměním nevybuduješ, to prostě nejde. Protože konceptuální umění je umění jen proto, že ho vytvořil někdo slavný. Když ty vezmeš židli a postavíš ji doprostřed Pařížský, tak ji první policajt vezme a hodí k popelnicím. Ale když tu samou židli dá doprostřed ulice třeba Banksy, tak se z toho všichni poserou, udělá se kolem toho plot a překope Pařížská.
Konceptuální umění je něco, co už vytvořil někdo jiný. Já danou věc jen vezmu a někam ji umístím. A jen proto, že mám jméno, tomu dám ten punc umění. Přitom je to úplně prázdný. Pravé umění musí být výpověď umělce, mít myšlenkovou hodnotu, musí vycházet přímo z něj.

MAXIM (Autorka fotografie: Lenka Lesenská)

Ale ne jako Millie Brown. To je holka, která ti ten obraz doslova vybleje. Postí se, pak nalačno vypije několik sklenic s vodou a potravinářským barvivem. Vždycky vypije jednu barvu, pak si strčí prsty do krku a vybleje to na to plátno. Vezme další barvu a znova, pořád dokola.

A je strašně úspěšná, protože znuděný celebrity jsou z toho na větvi. Jenže to je přesně v rámci hesla „Stop making stupid people famous“. Proč myslíš, že jsou třeba Kardashians slavný? Ne proto, že něco dokázaly. Vždyť co dokázaly? Nic. Implantáty do prdele si může dát každý. Jaký mají přínos společnosti a kultuře? Nulový. Jsou úplně prázdný, přesně jako to konceptuální umění. A jsou slavný jen proto, že jim to lidi umožňují. Kdyby se celý svět domluvil, že je od zítra začne ignorovat, tak skončily a neštěkne po nich pes.

❖ CO PLÁNUJEŠ DO BUDOUCNA?

Chystám další kolekci obrazů, kterou bych rád představil v únoru v LA. Vzhledem k náročnosti té předchozí jsem se rozhodl vytvořit o něco menší, maximálně šestnáct obrazů, možná méně, ještě nejsem úplně rozhodnutý. Na druhou stranu mám čtyři plátna, která jsou vysoká asi čtyři metry, takže to bude zase docela náročné. Vnitroblock mi na dva měsíce, které teď v Česku strávím, poskytl ateliér, takže pár obrazů vytvořím i tady v Praze. V říjnu mě čeká skupinová výstava v Dublinu, která se poté přesune do Londýna a skončí v Paříži.

 

Více informací o MAXIMOVI najdete na jeho stránkách www.maximdtla.com a na jeho Instagramu @maximdtla.