- Reklama -

Divadelní sezona 2018/2019 s poslední premiérou, která se nedávno odehrála v rámci Letní Letné, definitivně skončila a my se již můžeme těšit na to, co pro nás jednotlivá divadla připraví v té nadcházející. Než se však nová sezona naplno rozjede, pojďme se ohlédnout za těmi nej(ne)úspěšnějšími premiérami právě uplynulé sezony, které nás nejvíce nadchly, nebo naopak nejvíce zklamaly. 

Představení, ze kterých jsme odcházeli s nadšením, naštěstí bylo o něco více. Na druhou stranu to naneštěstí znamená, že ne všechna se na náš seznam dostanou. Ač jsme výběr divadelních „nej“ zúžili na pražské premiéry, byla by škoda aspoň letmo nezmínit například Transky, body, vteřiny ostravského Divadla Petra Bezruče nebo Lakomce z Klicperova divadla v Hradci Králové. Obě inscenace by si své místo na seznamu také zasloužily. Stejně tak Amerikánka, která loňskou sezonu zahajovala. Ovšem s ohledem na nastávající mateřské povinnosti jedné z aktérek se v nové sezoně nejspíš hned tak hrát nebude, a proto ji jen zmiňujeme. 

Nyní se však dostáváme k tomu hlavnímu, a tím je seznam tří inscenací, jejichž návštěvu směle doporučujeme, a tří, před kterými spíše varujeme. 

Národní divadlo – Netrpělivost srdce

„Všechno začalo neobratností, naprosto nezaviněnou nehorázností…“ A vyklubal se z toho jeden z nejlepších počinů, který v loňské sezoně Národní divadlo nabídlo. Netrpělivost srdce vychází z románu Stefana Zweiga, který Daniel Špinar přetvořil v lehce hororovou inscenaci, která pádí o překot. Důsledky dobře míněné lži, která naroste do obludných rozměrů, tak hlavního hrdinu dopadnou bez delšího protahování. Inscenace podávané v podobně zhuštěné formě považuji za Špinarovu silnou stránku, což dokazuje i jeho další letošní inscenace v Národním divadle, Za krásu, která od nás také získala vysoké hodnocení.

Netrpělivost srdce (Autor fotografie: Martin Špelda)

Losers Cirque Company / La Fabrika – Ego

Také Ego je důkazem, že Daniel Špinar je určitou zárukou kvalitního divadla. Na této inscenaci spolupracoval s choreografem Radimem Vizvárym a souborem Losers Cirque Company. Představení je tak postaveno na precizní párové akrobacii, nápadité choreografii a vtipných hereckých etudách. Inscenační tým tak dokázal, že i otřepané téma, jakým je mužské soupeření a soutěživost, lze pojmout neotřele. Mimochodem, Petr Horníček se za tuto inscenaci ocitl na seznamu širších nominací na cenu Thálie. Pokud jste už měli to štěstí a Ego zhlédli, doporučujeme i novinku této osvědčené party (Losers-Špinar-Vizváry) Heroes, která měla premiéru před pár týdny v rámci Letní Letné.

Ego (Autor fotografie: František Ortmann)

Divadlo v Dlouhé – Romeo, Julie a tma

Druhá světová válka, období po atentátu na Heydricha. Maturant Pavel potkává dívku, do níž se zamiluje. Jenže onou dívkou je Židovka, kterou ukrývá v pokojíku vedle krejčovské dílny svého otce. Příběh o zamilovaných tak rázem dostává hořkou pachuť. A přesně tu se dokonale podařilo přenést na jeviště i režisérce Haně Burešové, stejně jako Pavlovi Neškudlovi a Marii Poulouvé v hlavních rolích. Pokud v závěru představení Romeo, Julie a tma nebudete mít na krajíčku, je něco špatně. Také Marii Poulové tato role vynesla širší nominaci na cenu Thálie.

Romeo, Julie a tma (Autor fotografie: Martin Špelda)

Divadlo pod Palmovkou – Sedmé nebe

Přesuňme se nyní na opačný konec hodnoticí škály. Divadlo pod Palmovkou sice letos získalo Cenu divadelní kritiky, a stalo se tak divadlem roku, zároveň však nabídlo i jednu z námi nejhůře hodnocených inscenací. Sedmé nebe přímo přetéká všemožnými významy, jež v 70. letech, kdy byla hra poprvé uvedena, vskutku mohly vyjadřovat určitou naléhavost. Na dnešního diváka však přemíra sexu v inscenaci působí spíše rozpačitým dojmem. Zvlášť když sklouzává k trapnosti komediálních filmů typu Prcičky. Inscenace tuto sezonu kromě premiéry zažila i derniéru, náš názor si tak už bohužel nemůžete ověřit. Zajděte místo toho například na některou ze starších inscenací, třeba Noru nebo Zamilovaného Shakespeara

Sedmé nebe (Autor fotografie: Martin Špelda)

Národní divadlo – Návštěva

Přestože Návštěva v režii Jana Friče začíná celkem slibně – skoro autentickým slavnostním ceremoniálem i s občerstvením přímo na jevišti – záhy přechází v bohapusté tlachání čtyř přátel, kteří mudrují o všem a o ničem (to především). Ač má tato inscenace i své skvělé okamžiky a může stavět na hereckých výkonech pánů Matáska, Prachaře, Rašilova a Pavelky, nestačilo to ani na průměr. Naštěstí má Národní divadlo další, mnohem povedenější inscenace, z nichž lze vybírat. 

Návštěva (Autor fotografie: Patrik Borecký)

Městská divadla pražská – Romeo a Julie

Jedna z posledních letošních premiér se stala zároveň jedním z našich největších letošních zklamání. Přitom nesmrtelná Shakespearova klasika Romeo a Julie, navíc s Terezou Marečkovou a Zdeňkem Piškulou, který je právě za Romea v širších nominacích na ceny Thálie, v hlavní roli – co by se tak mohlo pokazit? Inu, kde začít? Zbytečností postavy Martina Donutila, jehož naprosto nevtipné vtipy doprovází reprodukovaný smích? Nebo mám raději zmínit neblahé rozhodnutí obsadit Sabinu Remundovou do dvojrole? Zkrátka do Městských divadel pražských si zajděte raději na Anděly v Americe (a nenechte se odradit jejich délkou). Tato inscenace pyšní hned dvěma širšími nominacemi na Thálii (Tomáš Havlínek, Ondřej Pavelka) a dokonce i jednou užší (Viktor Dvořák). 

Romeo a Julie