Film

Kdo nezažil ničivou válku a život pod nadvládou extremistů, asi nikdy doopravdy nepochopí, jaké je sledovat veřejnou popravu na náměstí kousek od svého domu. Islamističtí extremisté v Sýrii nastolili nevídaný teror.

„Už mě nebaví vlastnit jen hudební kluby, chci být manažer,“ obrací se na zpěvačku Christinu Päffgenovou postarší muž a hned jí nabídne, že uspořádá její turné. Jenže Nico, jak zná Päffgenovou hudební svět, už ze scény před pár lety zmizela. Nechce zpívat, nebaví ji to, a navíc ji doslova sžírá drogová závislost.

Když tehdy začínající Jan Svěrák točil svou Jízdu, bylo pro řadu mladých lidí ztělesněním svobody vzít kabriolet a vyrazit na cestu někam bez cíle. Dnešní čerstvě dospělí mají mnohem více možností a také trochu rozevlátější představy. Takže už to není road movie, ale rovnou boat movie, Do větru.

Kdo v severních Čechách nevyrostl, zřejmě je nikdy opravdu nepochopí. Všechno, co si lidé odjinud myslí o této části republiky, se ještě násobí ve Šluknovském výběžku. Tady není vyloučenou lokalitou jedna čtvrť, tady jsou to celá města i oblasti. Dokument Nic jako dřív zkouší nahlédnout pod pokličku života ve Varnsdorfu.

Pacific Rim: Povstání slibuje podobně jako jednička skvělou akční podívanou, avšak žádnou hloubku v něm rozhodně nehledejte. I přes slibný zvrat a celkové pojetí navíc film trhají na kusy vnitřní nelogičnosti a absence některých důležitých postav předchozího dílu.

„Ty mého syna miluješ? Pokud tomu tak je, musíš se připravit na to, že ho ztratíš“ obrací se Panna Marie na Máří Magdalenu. A jsou to právě tyto dvě ženy, které se znovu setkají na místě, kde Ježíš vydechl naposledy. Film Máří Magdalena otevírá před divákem úplně jiný příběh, než by zřejmě čekal.

S napětím jsem sledovala, kolik nominací promění na letošních výročních 90. cenách Akademie jeden z nejzajímavějších filmů s queer tématikou, které jsem kdy viděla. Dej mi své jméno italského režiséra Lucy Guadagnina byl nominován celkem ve čtyřech kategoriích. Nakonec sošku získal pouze za adaptovaný scénář.

Když v Americe vezmou dvě ženské auto a vydají se na cestu, stane se z toho zběsilé dobrodružství a symbol nespoutané svobody. Pustíme-li za volant české dámy, dostaneme sice menší divočinu, ale zato si to užijeme tak nějak po našem.

Vyrazit si na safari a na vlastní oči si prohlédnout velkou africkou pětku v jejím domácím prostředí není dnes nijak složité. Exotika je dostupná téměř pro každého, milovníci zvířat se ale občas zapomínají podívat kolem sebe, aspoň cestou na letiště. Nový dokumentární film Planeta Česko to může možná trochu změnit.

Snímek Guillerma del Tora byl do newyorských kin uveden na sklonku minulého roku, konkrétně 1. prosince. K nám se dostal o dva měsíce později, 15. února. Recenzovat film, který získal čtyři ocenění je poněkud ošemetné. Co kdybychom se na to tedy tentokrát podívali z jiné strany?

Zlí jazykové tvrdí, že dvanáct uprchlíků, které máme v Česku, rozhodlo poslední parlamentní volby. Bohu Žel sice dokáže uvést všechny aktivistické nadšence do stavu blízkého orgasmu, ale běžného diváka k zamyšlení rozhodně nepřivede. Vypadá totiž, jako by vlastně nevěděl, co chce říci.

Také máte slabost pro Chicago? Nejste sami. A pro doktora Paula Kerseyho se to zdá jako skvělé místo k životu a také jako skvělý začátek filmu Přání smrti. Má krásný dům v solidní čtvrti, úspěšnou manželku a dceru, která byla zrovna přijata na jednu z newyorských univerzit. Navíc jeho kariéra se úspěšně rozvíjí...